Lidé a zvířátka

30. 4. 2009 / Věra Říhová

Ještě jednou se vrátím k tomuto tématu, třebaže už mnohé bylo řečeno a souhlasím se všemi reakcemi na článek pana Kotrby. Pan Kotrba nám ukázal postoj lidí, kteří si stále ještě neuvědomují, že zvířata jsou především živí tvorové a měla by být také samostatnou právnickou kapitolou. Dokud se nenaučíme rozlišovat živé od neživého, nebudeme si vážit života ani u člověka.

Život kohokoliv by neměl být předmětem vlastnictví, ale svěřenectví do péče. Dokonce i hospodářská zvířata bychom měli označovat zvířaty a nikoliv hmotným majetkem, jak to děláme podle platné legislativy dnes. Ekonomická hodnota je velmi složitá záležitost, protože velkochovy jsou nákladné a v dnešní společnosti nutné, přesto ani tam není potřeba zvířata mrzačit nebo nechat hladovět a ležet ve výkalech. Mnohé dnešní velkochovy jsou založeny na vysoké ohleduplnosti k živému tvorovi, je totiž známo, že spokojené zvíře znamená kvalitnější produkt. Ekonomiku ale v této souvislosti vyřešit lze.

Dnes mezi životem člověka a zvířete je rozdíl někdy téměř nepozorovatelný a mnozí lidé nevidí rozdíl ani mezi člověkem a věcí. Mnozí lidé dávají v péči přednost zvířeti před vlastními dětmi, zvláště jedná-li se o drahé zvíře s rodokmenem. V dnešním právním pojetí živého tvora já osobně vidím problém lidské společnosti, neumíme si vážit života bez ohledu na to, zda lidského nebo zvířecího. Život má pro mnohé lidi pouze ekonomickou hodnotu.

Máme to v hlavě pomotané, bible nám káže nezabiješ, ale k zabití si přesto důvody najít umíme. Živé zvíře jako majetek nejlépe svádí k tomu, abychom nepohodlné lidi označili za zvířata a podle toho s nimi jednali. Od zabitého zvířete je už jenom krůček k zabitému člověku, proto se už od dětství učíme rozlišovat zvíře jako potravu od zvířete jako společníka. Každý, kdo doma choval nějakého pašíka Vašíka, ví, jak těžké je loučení zvláště pro děti, které pak potřebují mít jistotu, že kamaráda Azora jim nikdo nesní. Řízek je řízek a kamarád je kamarád. Tady se tvoří hranice lidského přístupu k životu. Proto dnes chápeme jinak i potřebu zvířecích kožešin, které si umíme uměle vyrobit, a zabíjet kvůli nim zvířata nemusíme.

Člověk se zdravým mozkem je schopen to pochopit, bohužel lidská hloupost je neléčitelná, a proto potřebujeme zákony, které jasně vymezí hranice lidského chování a stanoví tresty za jejich porušování. Copak jsme stále ještě nepochopili, jak se mohlo stát, že pro nacisty byly spalovací pece v koncentračních táborech pouhým technicky vyřešeným problémem pro podlidi jako zbytečný mezistupeň mezi pravým člověkem a zvířetem ? Považovat Žida nebo Cikána za zvíře není pro primitiva nic nereálného, ale nebylo bohužel nemožné, aby hranici rozlišení mezi zvířetem a člověkem překonali i vysokoškolsky vzdělaní lidé. Mělo by nás to navěky děsit.

Peníze nebo život. To je problém, který hýbe celým světem

Na přístupu ke zvířatům se učíme přístupu k lidem, protože jde o přístup k životu a k právům i povinnostem živého tvora ve společnosti. Kolik lidí se dokázalo rozčílit, když se schvaloval zákon proti domácímu násilí, protože seřezat manželku nebo dítě stejně jako psa považuje ještě dnes mnoho lidí za právo pána domu. Pes stejně jako dítě je majetkem pořizovatele, který investuje a tudíž má pořizovatel právo svévolného nakládání. Tak to stále ještě mnozí lidé chápou.

Manželku jsme po dlouhém úsilí uznali za člověka a přiznali ji stejná práva jako muži, protože je dospělá a ženy prokázaly schopnost samoobživy. Malé děti mají smůlu, nejsou schopny samoobživy a proto jsou odkázány na živitele stejně jako zvířata a také se s nimi v mnohých rodinách stejně jedná. Někdo se s nimi mazlí a rozvíjí jejich schopnosti, někdo je pouze živí a poskytne jim domov a někdo je týrá a sadisticky si na nich ukájí své emoce a úchylky.

Chceme-li udělat něco pro člověka, musíme něco udělat pro zvířata. Ochránci zvířat jsou mnohými nazýváni teroristickými aktivisty, při ohlášení týrání zvířete stejně jako dítěte se stále ještě více odsuzuje udavačství nežli tyranství. Právo týrat a mučit živou bytost ve společnosti mlčky schvalujeme, na veřejnosti sice humanisticky mluvíme, v soukromí ale jinak činíme. Pan Kotrba hájí hodnotu zvířete jako věci. Není bohužel sám.

Dítě stále něco konzumuje a vyprazdňuje a podle zákona musí povinně chodit do školy. Ač se nám to zdá cynické a kruté, tohle je vše, čeho jsou někteří lidé schopni dosáhnout svou společenskou inteligencí. Nemám na mysli Romskou komunitu, jak by teď mohlo někoho napadnout, protože lidé všech národů a po celém světě tenhle problém řeší, mám teď na mysli naše politiky.

Stačí se podívat, z čeho se počítá životní minimum a kolik politiků si myslí, že dítě nepotřebuje kromě konzumace, hygieny a základního vzdělání vůbec nic jiného. Dodnes ještě nikdo neodsoudil Klausovo vyjádření z počátku devadesátých let o nutnosti vytvoření "třídy" milionářů. Všichni to chápali jako ekonomický problém a nikoho nenapadlo, že nenápadně vytváříme třídu nadlidí a podlidí. Podle toho také dodnes vypadají všechny články v médiích i proslovy mnoha politiků o přístupu k sociálním dávkám.

Dítě se politicky i ideově stává pouhou "nedokončenou výrobou", třebaže veřejně nepřiznanou, navíc s nejistým výsledkem, neboť ekonomické zhodnocení potomka je nejisté, na vděčnost se dnes příliš spoléhat nedá a prodat se dá jen malé množství těchto "polotovarů" či "hotových výrobků".

Jak jinak nežli prodejem se dá nazvat prodávání narozených dětí cizím jakobyotcům, jak se stalo zvykem obcházení zákonů o adopci, jak jinak nazvat prodávání dětí pro účely pornografie a prostituce, jak jinak nazvat obchod s ženami násilně donucenými k prostituci, jak jinak nazvat výhodné sňatky z rozumu, prodej polonahých dívenek na pódiích všech stupňů soutěží misek ? Jsou to přeci lidé, ale prodávají se jako věci.

Zaposlouchejme se někdy do rozhovorů lidí na veřejných místech. Jak dnes mluvíme o svých vlastních dětech ?

Pořizujeme si je. Stejně jako auto, ledničku nebo nový kabát.

Venčíme je. Tak nazýváme vycházky s dětmi, které nás nebaví, ale chápeme, že jsou v zájmu zdraví dítěte potřebné a tak se obětujeme a jdeme.

Dáváme jim výcvik. Tak muži říkají dětským tréninkům nebo výchovným programů.

Naprosto souhlasím se všemi reakcemi na článek pana Kotrby a těší mě, že vyvolal takovou reakci. Možná, že dojdeme i k době, kdy se stejně vehementně začneme zajímat i o děti kolem sebe a uvědomíme si, že člověk stejně jako zvíře není ničí majetek, ale živý tvor se všemi svými právy.

0
Vytisknout
3986

Diskuse

Obsah vydání | 30. 4. 2009