Zobecnění z černé labutě, aneb Pravidla indukce pro absolventy vysoké školky života

2. 9. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
V pamětech nazvaných "Spravedlnost, nikoliv pomstu" někdejší lovec nacistických válečných zločinců Simon Wiesenthal vzpomíná také na jeden případ příslušníka SS, který několika obětem genocidního režimu zachránil život.

Představme si nyní, že by některý ze zastánců "selského rozumu" vzal tento ojedinělý případ "slušného esesáka" a začal jej propagandisticky zpracovávat. Jistě, sluší se připomenout, že samotný zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud byl svého času vysmíván bonmotem "Nezobecňuj z jednoho případu, zobecňuj ze dvou", který poukazoval na velice omezenou datovou základnu, z níž činil závěry údajně platné pro celé lidstvo. Nicméně i zobecňování z jednoho případu je u zastánců "selského rozumu" zcela běžnou technikou, takže proč bychom takový myšlenkový experiment na chvíli nezkusili...


Existoval slušný esesák, a tudíž není tak docela pravda, že by SS byla zločineckou organizací, jak se obyčejně tvrdívá. A s tím pronásledováním Židů to taky nebylo tak horké, víte, pokud existovali i esesáci, kteří... A co teprve takoví docela obyčejní nacisté, vlastenci a tátové od rodin, no chápejte. Nemůžete to přehánět a soudit je, aniž zohledníte jejich vlastní perspektivu. Chtěli jen samé dobré věci, ale zvrhlo se to. Němečtí dělníci měli práci a zvedli jim výplaty, to bylo špatně? Měli všichni ti lidé radši podporovat poraženecké politiky, co přijali Versailleský systém?

Zajímavé, že? Jediný případ, kdy se privilegovaný představitel zločinného režimu zachoval relativně slušně, vykašlal se na výslovná nařízení vyloučit všechny Untermenschen z vlastní etické komunity a nechovat vůči nim naprosto žádné pozitivní city, při kulišácké argumentaci najednou ospravedlní celý zločinný režim. Protože když si parametry argumentace nastavíte naprosto chybně, jeden případ konkrétního slušného esesáka převáží abstraktně působící miliony mrtvých - kteří, jak víme od Stalina, nemají žádnou tvář a jsou "jenom statistika".

A propos, s takovou argumentací už se vlastně setkáváme, aniž na ní řadě lidí přijde cokoliv divného. Už totiž zase čteme, že "Michail Gorbačov byl komunista, a tudíž..."

Paralely jsou přitom takřka dokonalé. "Slušný esesák" se zpronevěřil všemu, co mu soukmenovci vtloukali do hlavy, protože to byl koneckonců jediný možný způsob, jak vůbec mohl v nějakém ohledu zůstat slušným. A Gorbačov se zase vzepřel všem zásadám komunistické stranické výchovy, kterou od dětství procházel.

První povinností občana stalinského SSSR, kde Gorbi vyrůstal, bylo na smrt nenávidět nepřítele - toho zahraničního, kapitalistického, ale také všechny domácí "cizorodé živly" vyznačující se neschválenými názory, které byly automaticky cejchovány coby napomahači zahraničních agresorů. Správný názor byl vždycky jen jeden, ten se štemplem stranického sekretariátu. Lid měl být hezky názorově sjednocený se svým revolučním předvojem a žádný "sentimentální humanismus" neměl hrát v sovětské politice sebemenší roli.

Gorbačov dále zcela opustil gromykovské zásady sovětské diplomacie, v níž kompromis neměl žádné místo a naopak se doporučovalo drze předkládat ultimáta na základě předpokladu, že západní partneři se vyděsí a nakonec ustoupí alespoň v některých z předložených bodů.

(To je mimochodem přístup, k němuž se ruská "diplomacie" vrátila před únorovým rozšířením invaze na Ukrajinu - a hlavní důvod, proč žádné diplomatické řešení konfliktu nebylo a až dosud také není možné.) 

Kromě toho Gorbačov vyhodil z okna i Brežněvovu doktrínu omezené suverenity satelitních komunistických režimů, která přímo navazovala na stalinskou imperiální praxi.

Pokud tedy podmíněně chválíme Gorbačova, činíme tak v kontextu skutečnosti, že se tento nejvyšší sovětský představitel v řadě ohledů odmítal chovat jako skutečný komunista

Toho si ostatně mnozí jeho soudruzi všimli poměrně záhy - a už rok dva po Gorbiho nástupu do funkce začaly kolovat fámy, že ten člověk je něco neuvěřitelného a "určitě americký agent". (Nikdo se pochopitelně neobtěžoval těmto lidem vysvětlit, jaké že instrukce dostal Gorbačov od svého patrona Andropova.)

Řeči o "agentství" prvního sovětského prezidenta záhy přešly v otevřené obviňování ze zrady komunismu, když se SSSR po neúspěšném stalinistickém puči rozpadal a dosluhující prezident tomu vlastně nijak nebránil.

To vše samozřejmě nezabrání nadšeným antiantikomunistům ohánět se Gorbačovovou památkou a vyvozovat z události charakteru "černé labutě" obecné závěry ohledně zločinného komunistického systému jako celku. Jeden Gorbačov má převážit desítky milionů obětí komunistických represí.

Jenže Wiesenthalův esesák stojí za připomínání jen a jen proto, neboť svými činy ukázal, že v podstatě skutečným esesákem být odmítal. Zobecňovat pak z jeho osobní de facto vzpoury proti poměrům něco na tyto poměry samotné je naprostý nesmysl.

A podobně nesmyslné je ohánět se "Gorbačovem komunistou" tam, kde tato legenda porušila všechny posvátné zásady Komunistické strany Sovětského svazu.

3
Vytisknout
7807

Diskuse

Obsah vydání | 6. 9. 2022