Nepřirozená civilizace

1. 2. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 20 minut
 

Taková je současná civilizace, v níž žijeme. Děláme vše nepřirozeně, proti přírodě, nepřirozeně žijeme, znesvěcujeme všechny věci, které dříve byly posvátné. Nemáme čas, pořád někam spěcháme, hamouníme majetky a přitom jsme hloupí, a to podstatné stále nechápeme. Prostě a jednoduše se s rozvojem pokroku od přírody a duchovna vzdalujeme, což vede jen a pouze k tomu, že vše, co my běloši děláme nás dovádí ke zkáze a úpadku. Takto o našem civilizačním počínání často hovoří jeden z nejznámějších a světově nejuznávanějších odborníků na život a kulturu domorodých etnik v Amazonii, český etnolog, publicista, cestovatel, bývalý velvyslanec v Kolumbii a Ekvádoru, tvůrce více než 200 odborných článků a také autor své nejnovější, knihy, která se v minulých dnech objevila na knihkupeckých pultech pod názvem Atlas indiánů Jižní Ameriky: Život, sex, smrt, Mnislav Zelený Atapana.

 

Pane Zelený, toto vaše dílo je unikátní v tom, že přináší pohled na život 217 etnik jihoamerických indiánů. U kterého z těchto etnik jste se zdržoval nejdéle?


Nejdéle jsem žil u Ece´je na řece Madre de Dios v peruánské Amazonii, v osadě Palmareal poblíž bolívijských hranic. Bylo to přes sedm měsíců v roce 1973.


Jak hodně náročné pro vás, jako pro bělocha bylo získání si jejich 100% důvěry vůči vám?


To je zcela zásadní a není to vůbec jednoduché!

Indiáni nemají zájem se s námi přátelit, vždyť v celé 500 let dlouhé historii bělocha v Americe, jsme jim dělali jen samé zlo. Jen jsme je zneužívali, likvidovali, okrádali, rabovali.

Běloch se zde, podobně i v jiných částech světa, které tzv. objevil, dobil a raboval, choval jako nenasytný chamtivec-predátor, snažící se přivlastnit cizí bohatství pro své pohodlí a bohatství.


Co si o této bělošské nenasytnosti myslí indiáni?


Nechápou ji, děsí se ji a ví, že je to naše cesta ke zkáze.


Vidíte. Běloši se jí i přesto neděsí a toho, kdo je na to upozorní nazývají bláznem...


Ve svých pětadvaceti letech, jste se vydal s jednou librou v kapse na dvouletý vandr západní Evropou a Latinskou Amerikou. To určitě z vaší strany vyžadovalo i notnou dávku odvahy, pustit se s tak malou sumou peněz do světa, že..?


Kdepak jaká odvaha! To byl člověk mladej, který viděl svět růžově a nadějně a hlavně neměl co ztratit. Chtěl jsem poznávat lidi a lidi jsou z převážné většiny dobří a vstřícní!


Čím to, že jste si za cíl své cesty, vybral právě Latinskou Ameriku?


Nejdřív jsem si v přístavech v Hamburku a Rotterdamu vydělal jako přístavní dělník na lodní lístek do USA, ale pak jsem to zavrhl, protože je tam příliš hodně naší civilizace a já chtěl poznávat spíš zapadlé kouty světa, kde lidé ještě žijí podle dávných zásad a pravidel. Prostí, chudší lidé žijí vždy čistě a neprotiví se lidským zásadám, s bohatstvím roste lumpárna a vzájemné okrádání a averze. Bohatší chtějí být ještě bohatší, dostávají se do nekonečných kolotočů mít víc a víc a tím ztrácejí i svoji lidskost. Vydělávat na druhých, tím se bohatne. Na tom je přece založen náš bělošský obchod. Prodám tak, abych vydělal a toho druhého vlastně napálil. To prostí lidé nedělají, ti vás k sobě pozvou a rozdělí se s vámi o poslední skývu chleba. A to jsem v Latinské Americe zažíval téměř pravidelně. Samozřejmě i tam se rozmáhá kšeftování a okrádání, ale ti prostí, obyčejní lidé stále žijí s otevřeným srdcem.


Po studiích na Vysoké škole zemědělské a později na Univerzitě Karlově, kde jste studoval etnografii jste také studoval postgraduálně v Peru na univerzitě San Marcos a na Katolické univerzitě. Pocítil jste nějaký zásadní rozdíl mezi českým a latinskoamerickým studiem? A v čem hlavně?


My máme jistý systém, tedy to je můj dojem z časů mých studií. Ale jinak se tam studuje jako u nás.


A jak probíhá výuka indiánských dětí – mají nějakého učitele kromě kmenového šamana?


Kmenový učitel je pouze šaman, ten je nejchytřejší a nejrozumnější. Výuka před iniciací trvá i několik let v klausuře, v temné částí chýše. Tam získávají chlapci i dívky teoretické informace o životě, o manželství, o sexu i o smrti. Pomocí halucinogenů je šaman vede v jejich vizích, vede je v jejich podvědomí, potažmo v nevědomí, kdy jeho vizuální pole zaplavují výjevy z říše zvířat, rostlin a celého kosmu s archetypálními a mytologickými postavami. Zažívají i nejvyšší poznání a to je poznání vlastní smrti, což je prožívání zážitků psychické smrti a znovuzrození, kdy je šaman přivolává zpět do života, kdy se ztotožňuje s Matkou přírodou a vesmírem. Tyto holotropní zážitky získané při mimořádných stavech vědomí tvoří hlavní zdroje indiánské kosmologie, mytologie vypovídající o duchovní podstatě bytí a vesmíru. Tímto způsobem je budoucí muž připraven na všechno, tedy i smrt. Pak chlapec odchází do deprivace, kde očekává týdny bez jídla a pití na oslovení Matkou přírodou (křik ptáka, kuňkání žab, šelest padajícího listu, atp.), a to se mu pak stává ochranným duchem. Následují fyzické, bolestné zkoušky, protože bolest je třeba poznat v rámci přípravy na skutečný život. Jsou to důležité přechodové rituály, kdy teče krev, protože tím se mladík vyrovnává s dívkou, z které při dospívání také teče krev.


V roce 1989 jste byl adoptován indiánskou rodinou Yawalapitů, kteří vám dali jméno Atapana, což v překladu znamená List zelené palmy. Přiměla je k vaší adopci chuť, přesvědčit se o vašem charakteru?


Proč mně adoptovali? No, asi jsem si získal důvěru, že nejsem žádnej bělošskej hajzl a podvraťák! Člověk musí být pokorný a přizpůsobivý a nebýt pyšný, bělošsky pyšný, který v indiánech vidí něco méněcenného, protože nic nemají a vypadají na první pohled jako chudáci. Člověk nesmí přinášet mezi ně naše názory, náš způsob života, musí se zcela přizpůsobit, tedy žít jako oni, jíst co oni jedí, oblékat se jako oni a nakonec i myslet jako oni…


Které z indiánských jídel, vám nejvíce chutnalo?


Všechno je vynikající, čerstvé a bio! Jak maniokové placky, ryby, maso tapíra či pásovce nebo kobylky a červi. Hlad je nejlepší kuchař.


Je nějaké zvíře, které jste z důvodu obživy v pralese ulovil sám bez pomoci indiánů?

Nejsem lovec.


Takže jste to nechal na indiánech...


Jak to mají indiáni s rodinným životem – jsou svým manželkám věrní?


Manželstvích je mnoho druhů a variant, ale promiskuita není. Každý přesně ví, s kým může mít děti a s kým ne. Cílem je mít hodně dětí, cílem ženy je být vlastně skoro neustále v jiném stavu. To je přece naše povinnost na této Zemi, jinak vyhyneme


Tak to tedy musí být indiánské ženy velmi silné...vydržet stále rodit...


A nechtěli vás také oženit?


Samozřejmě, a proto mi také věnovali mladou holčičku, abych si pár let počkal a pak s ní měl děti. A tím naše přátelství chtěli povýšit na pokrevní přátelství, příbuzenství. To je největší odměna, kterou cizinec může od indiánů získat.


Jak jste na to zareagoval?


Jak? Domů si ji přivést jako budoucí ženu, tak mně sociálka odvede v klepetech a těžko bych se hájil jejich zákony. A moje zákonitá manželka by mne asi rychle vyhodila. Marisu jsem sice adoptoval, což je první krok k budoucímu manželství, ale u toho i zůstalo. Ona to ví, i náčelník Jojajé a celá komunita Palmareal. Budu se o ní starat jako o dceru. Až bude větší a dokončí základku v džungli, bude studovat v městě Puerto Maldonado za moje peníze a jako učitelka se vrátí k svému kmeni do pralesa. Bohužel jinak jsem naše rozdílné kultury a zákony nemohl skloubit.


Vaším duchovním otcem je šaman Guňitze. To on z vás chtěl udělat šamana?


Ne, on ne. To byl šaman Takuma ze sousedního kmene Kamayurá.


A jak to dopadlo?


Takuma mi celý den vyprávěl o sobě, jak se stal šamanem, kolikrát musel zemřít a sám se zase vyvolat k životu, jak musel trpět, protože utrpení a bolest je cesta k poznání a prozření. Předváděl mi, jak léčí biomagnetismem a já nechápal, o co jde, protože takto se šamani nechovají. Ti žijí někde v osamocení, nikde se neprezentují, pouze se toulají lesem a stále poznávají přírodní taje naší existence. A nakonec mne pozval do učení. Mně se roztřásla kolena, protože jeho učení bych nepřežil, nejsem tak silný fyzicky ani duchovně a tak jsem musel odmítnout a vymluvit se na moje děti, že se musím vrátit. Kdybych přijal, musel bych tam navždy zůstat a pracovat v prospěch kmene, jako on, až do smrti. Po návratu nastala u nás revoluce 89 a nikdo neměl o indiány zájem, všichni začali podnikat a tak jsem ani já o indiánech nepřednášel. Až po asi pěti letech jsem měl v Ostravě přednášku a tam jsem se rozohnil o schopnostech Takumy. Když jsem se vrátil na pokoj, otevřel jsem si TV a náhle na mně z obrazovky mluvil Takuma. Mně šel mráz po zádech! Já jsem si jej vyvolal! Stal se neskutečný technologický zázrak, že jsem na staré TV chytil nějaký brazilský kanál s filmem o Takumovi! Došlo mi, že Takuma byl se mnou v kontaktu prostřednictvím posvátných masek. Ty mi před odjezdem věnoval a já tupec bělošský to nepochopil. Uplynulo dalších 20 let a náhle jsem pocítil silné nutkání, že se musím k nim vrátit. Nechápal jsem proč. Vydal jsem se do Brazílie a zase žil mezi Yawalapiti. Po čase mi náčelník Aritana řekl, že půjdeme na pohřební rituál kuarup k sousedním Kamayurá. Hloupě jsem se optal, kdo zemřel a čí pohřeb budeme slavit. Aritana: „No přece proto jsi přijel, ne? Aby ses důstojně rozloučil s tvým přítelem Takumou.“ Šel mi mráz po zádech! Duch zemřelého šamana si mne přivolal, abych se s ním rozloučil. V osadě Kamayurá ke mně přistoupil mladík, který mně nemohl zažít, protože ještě nebyl na světě a řekl mi rovnou: „Ty jsi Atapana, že?“ A zas mi šel mráz po zádech. Jak to mohl vědět, vždyť ani netušil, že jsem přijel. „Jsem Mayaru, vnuk šamana Takumy,“ odpověděl hrdě. A přivedl mně k svému otci, náčelníkovi Kotoquemu, který byl nadšen, že jsem tady a řekl mi. „Atapano, když si tě můj otec Takuma vybral za šamana, protože neměl syna následníka, tak už jen tím výběrem jsi poloviční šaman!“


Cítíte se být polovičním šamanem?


Několik let jsem mého nejstaršího vnuka, Kubu, připravoval k cestě chápání a splývání s přírodou. To je řekněme ta první, duchovní část přechodového rituálu, iniciace k dospělosti, přípravy na dospělost. Tu dospělost si mladík musí zasloužit! Vybojovat! Například ne, aby si ještěrku chytil, to umí každý bělošský kluk. Jde přece o to, aby ještěrka sama pochopila, pocítila Kubíkův vnitřní vztah k přírodě, k ní, ucítila jeho vlny, sama přišla a Kubíkovi sama vlezla do dlaně se polaskat. Před měsícem jsem dokončil tento přechodový rituál fyzickou částí. Jako šaman jsem mu při rodinném setkání s foukáním svíček na dortu a dárky šamanskou speciální škrabkou s 20 rybími zuby rozřezal kůži na ramenou. Mladík, aby se stal dospělý, musí překonat strach z možné bolesti, z jeho tekoucí krve.


Zažil jste někdy šamanskou léčbu na vlastním těle?


Ne, převážně se všichni léčí sami, není zvykem, aby s každou blbostí chodili za šamanem. Ten léčí zcela!!! výjimečně, protože to je akce na několik měsíců, kdy se na to nejdřív musí připravit specielní dietou, sexuální abstinencí, posty, atd., atp. A sám obřad tří nocí s kouřením stovek doutníků, vstupem do stavu extáse, kdy jeho duše magicky poletuje i celým vesmírem, je pro něj velmi náročný a vysilující, kdy zpravidla nemoci a bolesti přenáší na sebe a v sobě je ničí. Ovšem to je jen velmi zjednodušené, zvulgarizované vysvětlení z rychlíku. To je mnohem složitější proces.


Prý jste také tančil pohřební rituál, před nímž vám tento šaman rozřezal kůži na ramenou. Cítil jste bolest nebo jste byl v transu?


Ano, tančil jsem dva pohřební rituály, protože indiáni mají podvojné pohřby. Jeden kratší, asi půldenní, kdy se loučí s fyzickou schránkou zemřelého asi po týdnu pohřbení mrtvého těla do země uprostřed osady před mužským domem. A pak jsem se účastnil druhého pohřbu, právě v případě Takumy, který je mnohem důležitější, protože to je rozloučení s duší a to trvalo celý týden. Včetně zápasů, tanců, hudebních „koncertů“ při vyhánění zla, nočních ohňostrojů a lkaní. Rozřezávání kůže na ramenou mi dělali, když mně adoptovali anebo, když jsem opět přijel na návštěvu, jako na uvítanou. Když věříte, tak nic necítíte, jde hlavně o překonání strachu.


Je to tak, že se všemi halucinogenními bylinami může disponovat pouze šaman?


Samozřejmě, neboť jsou to posvátné substance. V případě, jak to začnou používat jiní, nezasvěcení, jako třeba my, pak jde o kšeft, o byznys a dochází k rozpadu původních hodnot.


Mnoho měsíců jste s nimi žil v amazonských pralesích. Jaký je váš názor na neustávající devastaci deštných pralesů způsobených člověkem – dají se tyto „světové plíce“, jak se jim také často přezdívá, do budoucna zachránit?


Bohužel nevidím to moc nadějně, protože my jsme nepoučitelní a byznys a kšeft je pro nás důležitější než příroda. Tu bezohledně rabujeme čím dál víc, abychom byli ještě bohatší, a i když se už tuší, že to je začátek konce na Zemi, nepřestaneme, dokud se zcela nezničíme. Pak totiž, když všechno vyrabujeme a pokácíme poslední strom, zjistíme, že peníze a zlato se nedá jíst.


Na světě je stále mnoho odpůrců globalizace, ale s těmi politickými molochy, kteří ji mají na svědomí, se jim nedaří hnout. Jak se s ní vyrovnávají indiáni?


Globalizace je jedna součást naší sebedestrukce, sebelikvidace a bohužel s tím stáhneme do našeho bídného konce i indiány. Ti totiž, kdybychom je nechali na pokoji, což by byla ta nejlepší pomoc pro ně, tak by naši civilizaci v lese pohodlně přežili.


Pět let jste působil v profesi velvyslance, takže jste z obklopení přírodou, přešel do obklopení kanceláří a papírování. Byl jste v této profesi šťastný?


Já jsem vždy šťastný!


Aztékové, Mayové, Inkové jihoamerické národy, z nichž ten posledně jmenovaný je považován za nejtajemnější. V čem ponejvíce?


Protože stále toho víme málo a jen jejich kamenné megalitické stavby nás udivují, jak se vytvářeli a stavěli, i když neznali kolo.


Měl jste také možnost navštívit jejich legendární městské království Cuzco a ruiny předkolumbovského inckého města Machu Picchu v Peruánských Andách?


Samozřejmě a několikrát, ale ještě v době, kdy nebyl overturismus, který všechno jen ničí! A turisti přijíždějí jen pro selfíčka, aby se ukázali, kde byli, i když těm místům a památkám nerozumějí ani za mák. A ani je to nezajímá. Jsme neskonale povrchní civilizace!


A jaký pocit jste v těchto posvátných inckých místech pocítil?


...že jsme jen malí, neschopní...


Co jsme?, Odkud přicházíme?, Kam kráčíme? Tři základní filozofické otázky. Jak je možné, že indiáni na ně znají odpovědi a běloši z vyspělých civilizací si s nimi stále neví rady?


...protože jsme namyšlení a protože jsme se vyvíjeli jiným technologickým směrem a část duchovní jsme zcela opomněli. Tím jsme porušili rovnováhu mezi matérií a spiritualitou, což se nám hrubě nevyplatí. Ale stále si myslíme, že tu na Zemi vládneme my, lidé a cítíme se mocní a silní schopní všeho, ale je to jen přelud a klam. Vládne příroda a ta nám to dá občas zatraceně dobře vědět a čeká, zda se vzpamatujeme. To vzpamatování však trvá jen chvíli, ale pak se otřepeme a zase jedeme v starých predátorských kolejích likvidace přírody, světa i samasebe.


Jaká nejdůležitější poznání jste si ze svých cest a pobytů mezi indiány přivezl domů do Čech?


...že zásadní je žít v harmonii s vesmírem a přírodou, jejíž jsme součástí, z níž jsme se zrodili, k níž patříme, a proto bychom se měli chovat podle přírodních zákonů a ne podle zákonů, které jsme si vymysleli na papír.


Pro řadu z nás, zvláště pro ty vnímavější a citlivější, je život v městské civilizační džungli neskutečným utrpením plným hluku, smogu a světelného znečištění, což ničí nejen oči, uši, ale také vlastně životní harmonii i zdraví každého jednotlivce. Jak by se dala tato ztracená harmonie navrátit do civilizačních betonových džunglí, v nichž se vůbec nedbá při jejich budování na propojování Universa s bytím na Zemi?


Netuším, protože to bychom museli opustit náš pohodlný život a bohatství.


Kromě v úvodu, již zmíněné knihy jste také autorem řady dalších, z nichž vybírám Indiánská encyklopedie, Malá encyklopedie šamanismu, Malá encyklopedie bohů a mýtů Jižní Ameriky. Leží na vašem psacím stole opět nějaký další zajímavý latinskoamerický námět?


Samozřejmě, mám jich na stole několik a právě dokončuji knížečku pro děti Kumewawa, syn džungle. Ta by měla dětem ukázat nejen taje pralesa, jak v lese žijí zvířata, jak se tam má člověk chovat, neztratit se a přežít. Ale také, jak indián umí nezištně zachránit bělochy před zkázou v pralese a tím prezentovat své vysoké morální hodnoty.


Děkuji za rozhovor.

Já, děkuji.


1
Vytisknout
5508

Diskuse

Obsah vydání | 3. 2. 2022