Řešení je v rukou ekonomické elity, je nutné ji motivovat k odpovědnosti

Dezinformační ochromení může být (je) fatální

19. 8. 2019 / Bohumil Kartous

čas čtení 11 minut
V postfaktické době nelze dojít ke konečnému konsensu. Realita se stává naprosto nesoudorou směsicí protiřečících si narativů, jež existují paralelně pro různá publika a jejichž "reálnost" je určena čistě počtem věřících a mírou oddanosti jejich náboženství. Jde o stav dissensu, v němž nelze nalézt shodu, jelikož nedochází k diskusi, nýbrž k paralelně se odehrávajícímu, permanentnímu potvrzování určitého dogmatu. Volání po kritickém uvažování či mediální gramotnosti, jež by umožnily tuto paralelnost překonat, chápu, na druhou stranu považuju za naprosto nemožné, aby se podařilo nabýt čehokoliv podstatného v tomto směru v krátkém horizontu. Pokud nebudou ekonomické elity ochotny přijmout odpovědnost za současný stav blížící se úplněmu racionálnímu zatmění, není v krátkém horizontu možné dělat nic. Přitom právě v krátkodobém horizontu může dojít k dalším katastrofám typu brexit. Jednoduše. Stačí nechat to být...

Udavači, sprostí kádrováci, popírači svobody slova a kdoví co ještě. To je vcelku jednoduchá diagnóza, které se dostává Českým elfům, mně i Janu Čulíkovi v reakci na rozhovor Britských listů, v němž rozebíráme kořeny toho, proč tolik Čechů ochotně přijímá proklazatelné bludy šířené dezinformačním komplexem vesměs internetových médií, sociálních sítí a jejich speciální kategorie, řetězových e-mailů.



Poměrně významná část rozhovoru je věnována dekonstrukci toho, proč jsme nazýváni udavači, z čeho taková snaha o těžkou diskreditaci pramení, proč je to nesmyslné. K ničemu to nevede. V posledních dnech si dezinformační weby rozhovor "půjčují" a rámují ho - s tupostí vlastní jejich produkci - právě tím, že redaktoři Britských listů jsou udavači. Každý, kdo se na rozhovor podívá, by se logicky musel nejprve vyrovnat s tím, jak rozebíráme samotnou prefabrikaci podobných útoků a pozadí jejich vzniku, nicméně v postfaktické době, respektive v době nekonečného množství interpretací, je evidentně možné vzít takový rozhovor a orámovat ho přesně tím, co vyvrací. Že je to známkou inteligenčního deficitu, to autory neobtěžuje. Vědí, že stačí zvolit vhodný titulek a perex. Zbytek už zařídí vhodné distribuční sítě, jejichž odběratelé už přistoupili na iluzi o "alternativním" výkladu realitu, jež jim byla z nějakých nekalých důvodů utajena. Je do značné míry jedno, jak žalostnou hloupost či protimluv tyto zdroje předkládají. Publikum zajímá předložená interpretace, která zasedá do již vytvořeného sterotypu.

Nedá se s tím nic dělat. Vést diskusi s dezinformátory většinou nelze. Nemůžete dosáhnout uznání argumentu nebo faktu. Pokus o takový dialog (myšleno v kyberprostoru) je v drtivé většině případů odsouzen k tomu, že jakýkoliv argument může být paralyzován stejným způsobem jako obsah odkazovaného rozhovoru. Prostě ho někdo orámuje kontextem vhodným pro přijetí daného publika a je úplně jedno, jak obří nesmysl předkládá. Vezmu-li skutečně extrémní příklad, přívržence bludu o ploché Zemi můžete zahrnout důkazy o to, že je to nesmysl, nepomůže to. Jde o víru, nikoliv o rácio. Museli byste zjistit, proč ten člověk uvěřil bludu, a tento důvod se snažit odstranit. Víra v plochou Zemi je už více méně symptom.

V některých případech je dokonce zcela cílenou snahou zahltit informační prostor informačním odpadem a donutit příjemce, aby s tím polemizoval. Dá se tím dosáhnout stavu paralýzy diskurzu, v němž dochází k naprosto neřešitelné poruše: místo snahy dosáhnout shody je na počátku motivace takovou shodu znemožnit. Nedávno například nabídly Parlamentní listy rozhovor Českým elfům. Čeští elfové rozhovor odmítli, jelikož nechtějí přispívat k legitimizaci digitálního šmejdství.

Chvíli na to zveřejnil tento nejvlivnější dezinformační web českého internetu naprosto demagogický text, který propagandistickým jazykem obviňuje elfy z udavačství. Cílem těchto snah je přimět seriózní aktéry ke spolupráci a následně takový obsah obklopit dezinformačním, diskreditačním smogem, který jej - bez ohledu na korektnost a faktičnost obsahu - zarámuje do potřebného sentimentu. Samozřejmě se lživým tvrzením, že nechávají na čtenáři, aby si udělal názor sám.

Ve veřejné diskusi se žel podařilo dosáhnout stavu, v němž se různé obskurní světopohledy a světonázory, ať už motivované čirým herostratismem outsiderů veřejného prostoru, nebo zištnými zájmy transformovanými do hybridního konfliktu, obrnily dostatečnou sociální podporou a sdílením svých konstrukcí natolik, že se staly z hlediska sociálního pojetí reality skutečností. Zda zaniknou, nebo se naopak rozšíří do stavu hegemonie, kdy jim bude pouze společenská minorita oponovat, už nezáleží na jejich potvrzení či vyvrácení, nýbrž na tom, do jaké míry budou prosperovat nebo naopak do jaké míry budou potlačeny v kyberprostoru, tedy v dimenzi, kde se nyní odehrává podstatná, iniciační část diskurzu. 

Hezkým přííkladem může být blud o Eurarábii, jenž je sice dokonale dekonstruován, o němž je známo, z jakých konspiračních kruhů vzešel, nicméně dnes určuje do značné míry politický diskurz a chtě nechtě je nutné jej brát vážně, je nutné se s ním potýkat ve veřejné diskusi, neboť má své reprezentanty, jedno zda úplné pošetilce, nebo vykuky okamurovského typu, kteří digitálně uvolněné pošetilosti zneužívají. Z analýzy českého dezinformačního obsahu, z explicitní volby konkrétních politických "programů" i z celkové přizpůsobivosti české politické scény v devótnosti vůči těmto bludům vyplývá, že se staly pevnou součástí minimálně politického diskurzu a spoluurčují jeho charakter.

V takovém stavu jsme a nelze předpokládat, že společnosti najdou nějaké rychlé způsoby vnitřní, spontánně probíhající kultivace. Ukazuje se sice, že tento stav budí větší či menší znepokojení, ale ani urputná snaha značné části občanské společnosti, s převahou vzdělaných, sečtělých a informovaných lidí, evidentně nestačí k tomu, aby došlo k nějaké zásadní změně. Ekonomické a politické zájmy těch, kteří pochopili, že se na dissensu dá finančně i politicky vydělat, prostě nelze potlačit, nelze je eliminovat. Kyberprostor je jim otevřený jako žádná informační dimenze kdykoliv v historii, je k dispozici, a je tedy z logiky věci velmi efektivně využíván k dosahování jakýchkoliv cílů, bez ohledu na jejich legitimnost, pravdivostní hodnotu či konsekvence. 

Ke spontánní kultivaci nedojde, alespoň ne v krátkém či středním horizontu. Muselo by dojít k většinové dohodě na tom, že tento problém je třeba řešit jako primární na úrovni vzdělávání, sociální koheze, zvyšování politických standardů a v řadě dalších dílčích oblastí, což je ale v prostředí dissensu z podstaty věci nemožné. To neznamená, že by se společnosti neměly snažit budovat vnitřní imunitu, nicméně rychlost, s jakou lze fatálně poškodit status quo, zejména v podobě demontáže demokratických principů a příklonu k autoritářství či oligarchii, je s pomalostí sociálních změn tohoto typu naprosto nesrovnatelná. Maďarsko se proměnilo v autoritářský systém během několika málo let, zatímco získat imunitu proti hrozbám vzešlým z kyberprostoru může i při ideálním průběhu trvat desítky let.

Z toho titulu je nutné hledat jiná, rychlejší řešení s dopadem v řádu měsíců a let. Nejdůležitější je přimět globální giganty, v jejichž moci je ovlivňování způsobu distribuce informací, aby přijali odpovědnost za svůj business. Pokud nedojde k tomu, že tyto společnosti, primárně Facebook, Twitter a Google, nebudou dodržovat zcela jasně stanovené zásady eliminace toxických dezinformací a konspirací, jejichž nepravdivost a zároveň nebezpečnost je dostatečně prokázána, není možné předpokládat změnu.

Evropská komise sice vede se všemi třemi společnostmi průběžná jednání a snaží se s nimi dohodnout určitý standard, k němuž se tyto společnosti zaváží, nicméně i z oficiálních dokumentů vyplývá, že dosavadní snahy ze strany těchto korporací jsou nedostatečné a zjevně nevedou k adekvátnímu odvrácení možné hrozby ovlivňování politických voleb. Z neoficiálních informací naopak vyplývá, že snahou globálních digitálních gigantů je spíše předstírat kooperaci ve snaze měnit co nejméně zavedený a vysoce profitabilní ekonomický model. Pokud se nepodaří přimět tyto korporace ke skutečné spolupráci, nic zásadního se nezmění.

Druhým aktem odpovědnosti ekonomických elit je přijetí standardu korporátní existence v digitálním prostoru ve smyslu odmítání komerčních prezentací na místech šířících prokaztelně toxický dezinformační a konspirační obsah. V ČR kupříkladu existuje celá paleta společností, kterým nevadí, že finančně podporují dezinformační zdroje tím, že jejich prostřednictvím inzerují své produkty a služby. Nejde přitom jen o komerční společnosti, často dokonce takové, které se snaží vytvářet si jinak dobrou společenskou reputaci. Na jednom šíleném dezinfo webu jsem kupříkladu nedávno narazil na reklamu jedné české univerzity.

Jak korporace, tak instituce si musejí uvědomit, že podobným chováním legitimizují existenci toxického informačního odpadu, který poškozuje společnost. Stejně jako by univerzita či odpovědná společnost neinzerovala v prostoru herny, musí se naučit kontrolovat svůj výskyt i v kyberprostoru. Přímým důsledkem je demonetizace těch projektů, které jsou vytvořeny na bázi business plánu, jenž sprostě kalkuluje s tím, že návštěvnost dezinfo webů zajistí dostatečný příjem. Nepřímo jde ale také o signál vůči společnosti, že digitální šmejdi nezaslouží podporu.

Při reálné impotenci státních nástrojů potírání kriminálních aktivit v podobě šíření poplašných zpráv a vyvolávání nenávisti, které jsou pevnou součástí šíření dezinformací, jsou tyto dva nástroje jedinými reálnými prostředky, jak dosáhnout rychlejšího pokroku. Sem je proto třeba směrovat úsilí ve snaze zabránit rozpadu funkčního demokratického řádu. 

0
Vytisknout
17309

Diskuse

Obsah vydání | 21. 8. 2019