Proč učebnice češtiny více děsí než těší americké studenty

20. 8. 2019 / Karen von Kunes

 

Ve svém úvodu k článku “Jak učebnice češtiny děsí americké studenty” redaktor Jan Čulík píše jasně, zřetelně a kriticky pozitivně, že v učebnicích některé “kulturní nesrovnalosti… zůstaly nepromyšlené” a tím působí jako “záporná reklama pro Českou republiku.” Profesor Jiří Holý—sám autor mnoha studií—na to reaguje nelogicky (či snad nepromyšleně) a i urážlivě: “Budou-li texty pojednávat o jídle, odmítnou je dámy, které mají nadváhu. Budou-li pojednávat o rodině, budou nevhodné pro sirotky. Budou-li o sportu, mohou vyvolat komplexy u hendikepovaných.”

Pochybuji, že profesor na americké univezitě by si dovolil otisknout tak zjednodušený komentář. Vždyť z celého příspěvku je jasné, že text v učebnicích má být neutrální a nesmí se vysmívat nebo posmívat určité skupině lidí, ať to jsou Češi, Američané, Francouzi, Řekové či Mongolové, ať jsou tlustí či hubení, ať mají vysoké či nízké IQ, atd.

Téměř všechny učebnice různých jazyků uvádějí slovní zásobu a texty jak o jídle, o rodině tak i sportu a přitom ani vyučující ani studenti je nevidí záporně a nevyvolávají v nich komplexy. Profesor Holý zdůrazňuje: “Nicméně "možná záporná interpretace" jako kritérium hodnocení textů v učebnici - to je problematické.”

V jakém smyslu to má být problematické? Pokud texty neobsahují nesmyslné narážky nebo urážky, které se dají hodnotit negativně, tak to problematické být nemůže.

Podívejme se, jak se dá například upravit původní rozhovor na dálnici, který vyvolal tolik rozruchu v Britských listech, že ho četlo přes 13 000 čtenářů:

Původní rozhovor (v učebnici Jitky Cvejnové):

A: Pomoc!!!

B: Co se vám stalo?

A: Měli jsme autonehodu. Auto je rozbité. Já jsem zraněný a moje žena se nehýbe.

B: To bude v pořádku. Zavolám záchranku.

A: Je to hrozná smůla. Auto je úplně nové a ještě není pojištěné.

Upravený rozhovor

A: Pomoc!!!

B: Co se vám stalo?

A: Měli jsme autonehodu. Moje žena se nehýbe, já jsem zraněný a auto je rozbité.

B: Dýchá vaše žena? Má puls? Okamžitě zajistíme záchranku a auto necháme odvézt.

A: Děkuji. Prosím vás, zachraňte mou ženu! Jedeme ze svatební cesty! Auto vem čert!

Upravený rozhovor zdůrazňuje lidskost schematických postav A a B. Dozvíme se, že pár, který měl autonehodu, jsou novomanželé a tím intuitivně vyvodíme, že pokud manželka přežije, pár má naději na dlouhý společný život (vždyť to je důvod, proč lidé vstupují do manželství!). Navíc ta věta: Auto vem čert! je zajímavá jak gramaticky tak psychologicky—gramaticky se dá lehce praktikovat (peníze vem čert! počasí vem čert! ten problém vem čert!, atd.) a psychologicky nás ujistí, že v případě autonehody náš život bude hodnotnější partnerovi, kamarádovi, spolucestujícímu, atd. než auto (auto se dá nahradit novým, ale lidský život se nahradit jiným životem nedá). Tento upravený dialog ale ztrácí nádech humoru, kterého chtěla docílit autorka učebnice. Pokud chceme zachovat humor, tak je možná např. tato verze dialogu:

Humorný rozhovor

A: Pomoc!!!

B: Co se vám stalo?

A: Měl jsme autonehodu. Auto je rozbité. Jsem zraněný a žena se mi vyhýbá.

B: Co prosím? Žena se vám nehýbá? Okamžitě zajistíme záchranku a auto necháme odvézt.

A: Ne nehýbá! Říkám: vyhýbá!

B: Neslyším, prosím. Říkáte, že žena vám zahýbá? To chápu, že jste raněný.

A: Ale ne, nezahýbá! Pohádali jsme se, ona se mi vyhýbá a já mám z toho autonehodu.

B: Takže nejste raněný, ale zraněný.

A: Vždyť to říkám, že jsem zraněný! Prosím záchranku, auto odvézt a moc prosím taky ženu přivézt.

Tento rozhovor umožňuje studentům rozlišovat význam slov s různými předponami: raněný-zraněný, vyhýbá-nehýbá-zahýbá, odvézt-přivézt. Navíc některá slova se opakují v různých pádech (autonehoda, žena, záchranka, okamžitě, atd.), čímž si je studenti snadněji zapamatují. Slova se mají učit z kontextu, ne odděleně (jak se to bohužel v mnohých učebnicích češtiny praktikuje). Z tohoto rozhovoru je zřejmé, že manžel je sice zraněný, ale jeho zranění nemůže být příliš vážné, protože i během svého urgentního telefonátu má na mysli svou manželku a hádku s ní, která ho rozrušila a snad i způsobila jeho autonehodu. S manželkou se chce udobřit (žádá, aby ji přivezli za ním a na své zranění či bolest si nestěžuje). Na druhém konci telefonu je člověk, který špatně slyší (buď kvůli hluku nebo špatnému spojení) a to způsobuje humornou situaci.

Psaní dialogů pro učebnice není lehké. Na rozdíl od rozhovorů má dialog své zákony a strukturu, tak jako je má (humorný) žert. Filmové scénáře je těžké psát právě proto, že jsou založeny pouze na dialozích a na vizuálnosti: film je story in pictures (příběh v obrazech). Miloš Forman ve své knize Turnaround napsal, že ve filmu každý okamžik i každé slovo musí obsahovat psychologickou pravdu, že film musí být lidsky přesvědčivý, jinak ztratí diváky: “I believe that every moment in a film, every word and every reaction, should carry psychological truth. It may be embedded in a very imaginative and fanciful frame, but anything that you hear and see on the screen must be humanly convincing. If you try to cheat with behavioral and motivational implausibilities, the audience will always see through it and you will lose them.”

Mezi dialogem v jazykové učebnici a scénou filmu opravdu není velký rozdíl. Scénarista musí dát prostor k intuitivnímu domyšlení, ale zároveň každá scéna musí obsahovat něco překvapivého a poutavého a musí navazovat na ostatní scény, aby dohromady daly jeden celek, tedy scénář, na jehož základě vznikne film. Autor/ka učebnice musí sledovat nejen nové morfologické jevy, které jsou v každé lekci zahrnuty, ale zároveň musí uvádět nová slova a všechen ten lexikální material má navazovat na předešlý a přitom má postoupit dopředu jak s gramatikou, slovní zásobou, tak pochopením textů. A pokud texty neboudou lidsky přesvědčivé, učebnice ztratí své použití, tak jako scénář ztratí možnost být podkladem dobrého filmu. Miloš Forman používá slova imaginative, což zahrnuje představivost a kreativitu.

Každý člověk má v sobě značnou dávku kreativní představivosti, ale ne všichni ji rozvíjejí nebo používají. Tady je příklad kreativní představivosti dvacetileté studentky z Univerzity Yale, která spolu s dvanácti dalšími studenty studovala češtinu pro začátečníky v Praze na Yale Summer Session (YSS, 2019) třikrát až čtyřikrát týdně po hodině a půl (dohromady měla 19 hodin výuky češtiny během čtyř týdnů):

Na Starbucks

Strom: Ahoj, Lenko! Můžeme si tykat?

Lenka: Samozřejmě! Takže, o lekci...

Strom: Lenko, odkud jsi? Myslím, že jste odněkud v Asii.

Lenka: Jsem z Ameriky. Můj otec je z Polska a moje matka je z Vietnamu.

Strom: Jsi zajímavá holka! Tak exotická! Mluvím polsky. Mluvíš polsky?

Lenka: Já jsem se neučila polsky, protože můj otec nebydlil se mnou. Ale, děkuju. Mám otázku o biologii...

Strom: Víš co? Biologie je studie o životě. Co je život bez lásky?

Lenka: Promiňte, jak to myslíš, bez lásky?

Strom: Myslím, že můžeš se učit biologii láskou. S tím ti mohu pomoci. Jsem starý a zkušený.

Lenka: Myslím, že jsi nepochopil. Na rozdíl od Freuda, nemám problém s otcem. Já mám totiž dívku.

Strom: To snad nevadí? Ona nebude žárlit.

Lenka: Bohužel, nemám zájem. Tak čau.

Vzato z písemné zkoušky studentky 4-týdenního letního programu v Praze Univerzity Yale, 2019

Tento dialog je zajímavý tím, jak Lenka (předpokládáme, že studentka biologie) dovede slovně čelit panu Stromovi (pravděpodobně svému profesorovi biologie), který se jí snaží svést. Jako čtenáři tohle všechno ale chápeme intuitivně (nikde není řečeno otevřeně, že ji svést chce), jen jí dává kompliment, za který ona slušně (nebo ironicky) poděkuje. Tou větou “Na rozdíl od Freuda [rozuměj: na rozdíl od Freudových teorií], nemám problém s otcem,” naznačuje, že má nad profesorem převahu, že ví, o co se jedná, a chce ho překvapit tím, že si potrpí na dívky a ne na chlapce. Ale professor je životem protřelý a nedá se tím odradit; naopak, říká: “To snad nevadí? Ona nebude žárlit.” Na jeho dotěrnost Lenka reaguje tím, že mu řekne otevřeně, že o něho nemá zájem. Zde by ještě mohla dodat, že jeho chování je nekorektní, ale to si čtenáři už sami domyslí a nebo otázky etiky mohou studenti navrhnout sami.

Učebnic češtiny vydaných v Čechách od poloviny 20. století je k dispozici hodně (až na 50). Ale ve svém komentáři k mému článku “Jak učebnice češtiny děsí americké studenty” Zdeňka McQueen ťala do živého: “Z vlastní zkušenosti: zatím jsem nenarazila na atraktivně vybavenou a zajímavě zpracovanou učebnici českého jazyka pro cizince, která by nabídla učení se použitelnému českému jazyku, jenž je organicky spjat s aktuální realitou České republiky.”

Samozřejmě, že každá učebnice má v sobě určitou dávku něčeho instruktivního, konstruktivního, poučitelného, zajímavého a důležitého, ale většina těch, které jsou vydané v České republice, mají společného

1. Morfologie je předložena bez lehce dostupného systému srozumitelného mnohým neevropským studentům nebo studentům nežijícím v Čechách. Tento systém je jasný těm, kteří mají češtinu jako mateřštinu, nebo prošli českým školským systémem. Nazvěme zde ten systém mimafn (odkazy na zkratky rodů podstatných jmen: mi, ma, f, n).

2. Učebnice se hemží slovíčky jako mraveniště mravenci (od 40 až do 200 slov v jednotlivých lekcích: viz např. lekci 14, Učíme se česky od Evy Roubalové, Praha: Karolinum, 1998). A když si uvědomíme, že každé slovo má několik různých koncovek a navíc každé podstatné jméno s sebou nese mimafn (tedy rod—a to už nemluvě o měkkých a tvrdých jménech, množném čísle, výjimkách, atd.), nedivme se, že učebnice češtiny děsí nejen americké studenty, ale i studenty jiných národností. Současná mladá generace se spoléhá více na své počítače, ipody, instagramy, facebooky, atd. než na svou paměť. Představme si, že bychom si měli zapamatovat těchto deset nám neznámých a podivně znějících (zde vymyšlených po stylu ptydepe) slov: pi grnew = vlak, rc wirsjkchu = auto, dx ltresx = pes, hg mblyf = kočka, dx ojdyen = byt, rc dgeuiu = student, pi bisiyl = škola, hg khiwnuv = oběd, rc pasujfu = práce, pi johfale = vlak. Takhle podobně zní studentům úvodní čeština, a proto není lehké získat studenty pro češtinu na světových univerzitách, pokud jsou k dispozici učebnice typu mimafn. Důkazem toho je, že i prestižní americké univerzity, kde by běžně čeština měla mít slušný počet studentů (Harvard, Columbia, Brown, University of Chicago, atd.), mají problém studenty získat.

3. Mnoho učebnic je přeplněno barvami a obrázky. Např. první díl Česky krok za krokem Lídy Holé vydané nakladatelstvím Akropolis (2016) působí dojmem slabikáře pro obecnou školu. Pod obrázkem lidské hlavy je napsáno hlava head, pod brambory je napsáno brambory potatoes, atd. Vizuálnost nespočívá v přívalu barev, obrázků a nahuštěných tabulek, ale v přehlednosti a v okamžitém pochopení o co se na stránce jedná, co je důležité, atd. Každá stránka by měla být natolik přehledná, jako se vyžaduje od jednostránkového životopisu, na němž stojí celá budoucí kariéra uchazeče a jemuž zaměstnavatel nevěnuje více než 30 vteřin. Tisk a písmena jsou mnohem důležitější k zapamatování a pochopení textu než barvy a obrázky, které jen odvádějí pozornost od textu.

4. Články bývají monotónní, ačkoliv některé obsahují důležité a fascinující historické informace a čtou se bez potíží (viz např. učebnici Evy Roubalové nebo adaptované texty Lídy Holé). Cvičení v mnohých učebnicích jsou mechanická, poněkud nezáživná, často pasivní a občas i nekonsistentní. Neponechávají dostatečný prostor na přemýšlení a kreativitu tvoření vlastních vět a argumentů. Např. v knize Heleny Remediosové a Olgy Čechové, Do You Want to Speak Czech (Liberec: Harry Putz, 2011)—která se zdá snad nejvhodnější pro výuku na vysokých školách v zahraničí—je řada cvičení rutinního typu: “Spojte dvě věty podle významu”: Až otevřou pokladnu – koupíme hned lístky, atd. nebo “Řekněte opozita”: ošklivý, ošklivě, teplo, poslední, atd.; “Odpovězte ANO, nebo NE podle textu,” atd. Lída Holá v Czech Step by Step z roku 2000 např. na str. 42 uvádí příklad: To je dítě a jeho kufr, káva a pivo. Copak děti mají své pivo? A na str. 31 mají studenti rozhodnout, zda jsou rádi nebo ne, že: Ve škole je bomba!

5. Slovní zásoba je koncentrována na reálie typu břicho, kabát, světlo, líbí se mi, atd. (v USA je tato kategorie v jazycích klasifikována jako trivia) a ne na skutečný život—přesně to, co podle slov paní McQueenové učebnicím chybí: použitelný český jazyk, jenž je organicky spjat s aktuální realitou České republiky. Příkladem jsou zprávy, filmy, živé a televizní diskuze, hry v divadle, čtení literárních a kritických článků, čtení dějin, čtení instagramů, e-majlů, informací na facebooku, atd. Opravdu je těžké od učebnic založených na mimafnu přejít k textu abstraktnímu, jaký např. najdeme v Letním přemítání u Václava Havla: “Občanská společnost, založená na univerzalitě lidských práv, nám totiž nejlépe umožňuje, abychom se uskutečňovali jako všechno, čím jsme, tedy nejen jako příslušníci svého národa, ale i jako příslušníci své rodiny, své obce, svého regionu, své církve, svého profesního sdružení, své politické strany, svého státu, svého nadstátního společenství – a to všechno proto, že nás pojímá především jako příslušníky lidského rodu, tedy jako lidi, jako konkrétní lidské bytosti, jejichž individuální bytí nalézá svůj primární, nejpřirozenější a zároveň nejuniverzálnější výraz v jejich statutu občanů, v jejich občanství v nejširším a nejhlubším slova smyslu.”

6. Téměř každá učebnice obsahuje gramatické chyby, a to nejen tiskové, ale i dokazující buď nepozornost autorů nebo i jejich nedokonalou znalost českého jazyka a zároveň i jejich redakční rady. Lída Holá v Czech Step by Step z roku 2000 na str. 110 řadí d, t mezi měkké souhlásky. Na str. 136 nesprávně tvrdí, že 2. pád mn.č. se používá u číslovek vyšších než pět: užívá se včetně číslovky pět, tedy u číslovek vyšších než čtyři. Čech neřekne: pět dívka nebo pět dívky, ale pět dívek. Na téže straně překládá: Je půl dvanácté—It is half past twelve, což znamená 12:30. Ve své učebnici z roku 2016 na str. 75 má: Marina telefonuje k doktorce. Odkdy čeština používá telefonovat k někomu? V Come & Learn Czech (není uvedeno vydavatelství, 1993) PhDr. Ivana Bednářová a PhDr. Magdalena Pintarová mají nejeden tiskový překlep: kříň (místo skříň), s s Italem, atd. a na str. 131 mají hrubé chyby v osobních zájmenech (D: mě), atd. Většina učebnic už upustila od formy mne po předložce a redukuje 2. a 4. pád na mě: u mě, ode mě, pro mě, což bylo po léta považováno za hrubou chybu, ačkoliv na internetu je stále psáno: “Když můžeme říci (bez koho čeho, koho co) tebe píšeme mne (dlouhou formu mne bez háčku a pak již musíme pro krátkou formu použít mě).” U Jitky Cvejnové v Česky, prosím III (2016) věta občas zazní zcela nečesky: Ale hned po několika minutách, co se dáte do práce, už vidíte, že váš úkol není zase tak obtížný, že jej můžete zvládnout. Buď má být: … že váš úkol není zase tak obtížný, že jej nemůžete zvládnout, nebo … že váš úkol není zase tak obtížný, takže jej můžete zvládnout.

7. Většina učebnic obsahuje podrobné tabulky gramatických jevů, které mohou být pro studenty děsivé a overwhelming, zahlcující, takže v nich navigují s nejistotou. Učebnicím chybí anglicko-česká část slovníku na konci knihy (což je zároveň a blessing and a curse, požehnání i kletba). Gramatický index (rejstřík), který přidává hodnotu každé knize, je buď sporadický nebo často vůbec neexistuje.

Naopak jedno- až dvouminutová výuková videa pro trvalý pobyt připravená Národním ústavem pro vzdělání jsou velmi pěkně udělána a jsou cenná: řeč je srozumitelná a v dobrém tempu, herci jsou výborní a scény působí přirozeně. Současné televizní nebo celovečerní filmy jsou na internetu také k dispozici a přestože většina z nich je zajímavá, občas americké studenty šokují nebo udiví svou otevřeností ohledně sexuálních a rodinných témat, jako jsou promiskuita, časté rozvody, partneři žijící spolu bez sňatku, adoptování dětí, aniž by jim rodiče o adopci řekli, občasná brutalita českého manžela (jako např. z mnoha úhlů pro studium češtiny výborného filmu Jiřího Mádla Pojedeme k moři). Tím, že se vyučující snaží ukázat studentům jen nejpozitivnější stránky české kultury, výběr filmů není jednoduchý, a proto se zahraniční vyučující uchylují ke klasickým filmům české Nové vlny, jako jsou Formanovy, Kadárovy nebo Menzlovy filmy a nebo k filmům současnějším typu Kolja či Musíme si pomáhat.

Ke komentáři Martina Plevy: “No pokud někomu vadí takové ptákoviny, tak se opravdu nemůžeme divit, že v Americe vítězí Trump. Pokud někdo na základě nějakého slovíčka dělá dalekosáhlé zevšeobecňující závěry, pak je to výpověď o tom, že zdráv (jako morálně, tak intelektuálně) není ON,” snad není co dodávat.

Nejenom je vidět, že panu Plevovi chybí kritické myšlení (které—jak přiznává i Jiří Holý—“není v českém školství rozvíjeno”), ale před tím, než bude kritizovat prostým či triviálním způsobem obyvatele jiných zemí “morálně a intelektuálně,” ať si přečte zprávu ze 14. srpna 2019 o české dívce Sabině, kterou na videu před hinduistickým chrámem pobízí (s největší pravděpodobností) její matka, aby jí partner pocákal holou zadnici svěcenou vodou, aby jí “ta frnda sloužila až do smrti.” (Tou “frndou” rozuměj “přednici”).

iDnes v zahraničním zpravodajství na internetu píše: “Obyvatelé Bali na sociálních sítích chování českého páru odsoudili” a tamní guvernér varuje, že podobní návštěvníci od této doby budou ze země vyhoštěni. Zneuctění ateisty svatého místa jedné náboženské skupiny se nedá soudit ani “morálně ani intelektuálně,” ale je přece projevem absence respektu k jiným kulturám a především nedostatkem vzdělání a kritického myšlení. Co může být legrací pro Čechy, pro jiný národ může být kulturním šokem nebo náboženskou urážkou! Ale jisté je, že zpráva o české “frndě” (ve vizuální podobě a svatou vodou svěcenou) se díky instagramu rozlétla po celém světě a výbornou reklamu Čechům nedělá! To snad i pan Martin Pleva pochopí jak “morálně tak i intelektuálně!” V každém případě česká “frnda” předčila Járu Cimrmana na žebříčku světové popularity, a to právem!

A na závěr ve zkratce jaký dojem Češi udělali na devatenáctiletou studentku ze 4-týdenního letního programu v Praze Univerzity Yale (YSS 2019). Ve své písemné práci píše:

“In the Czech Republic, many people can be found sitting in cafés talking, smoking, enjoying life in a way that the output-driven American in me cannot fathom. It was very lethargic to watch and allow myself to be moved by the lack of constant productivity—productivity that I see everywhere in America—but it also felt like I was almost drowning, as if I was wasting time when I should be working on other things needing my attention.” A v češtině to zní asi takhle:

“V České republice lze vidět mnoho lidí, kteří vysedávají po kavárnách, navzájem se baví, pokuřují a užívají si života takovým způsobem, jaký si cílevědomá Američanka, která ve mně sídlí, ani nedokáže představit. Byl to letargický pocit to pozorovat a nechat se unášet absencí neustálé produktivity—produktivity, kterou vidím v Americe všude—ale zároveň mi to dávalo pocit jako kdybych se topila, jako kdybych marnila čas, když mám pracovat na jiných věcech, které vyžadují moji pozornost.”

***

Poznámky

• Obě studentky mě požádaly, aby jejich jména nebyla v článku zveřejněna.

• Výše uvedená zpráva a video o zneuctění svatého místa na Bali Češkou je uveřejněno na: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/bali-indonesie-svecena-voda-influencer-instragram.A190814_100539_zahranicni_lesa?recommendationId=000000000036-0000-0000-000000000000

• Chci poděkovat Marii H. Kurfiřtové z Davis Centra na Harvardově Univerzitě za přečtení tohoto rukopisu a její příspěvek k překladu anglického textu devatenáctileté studentky do češtiny.