Česká republika v oligarchické pavučině meče a štítu a Alvarové kniha Průmysl lži. Existuje ještě cesta ven?

13. 8. 2018 / Albín Sybera

čas čtení 10 minut



Alvarová, A. (2017). Průmysl lži – propaganda, konspirace a dezinformační válka. Praha, TRITON.

Kniha Alexandry Alvarové „Průmysl lži – propaganda, konspirace a dezinformační válka“ je jedním z mála textů, který se uceleně věnuje v Česku málo popsané problematice. A sice míra, do jaké se Česká republika a česky mluvící virtuální a mediální prostor ocitl pod propagandistickým atakem Putinova režimu a jeho prodloužených rukou v osobách ruských a dlužno dodat i středoevropských oligarchů.


Je samozřejmě nutné poznamenat hned na úvod, že se tento problém netýká jenom České republiky. V USA již ale druhým rokem operuje Muellerův tým vyšetřovatelů, země reaguje alespoň sankcemi namířenými na Putinovy agenty-oligarchy. Ve Velké Británii, i přes obrovský politický chaos, který vyvolalo referendum o tzv. Brexitu, soustavně MI5 upozorňuje na podvratné aktivity Ruské federace namířené proti členským státům a EU jako takové. Jak ale poznamenává i Alvarová, „český stát kromě malé skupiny lidí pod ministerstvem vnitra dosud neudělal proti hybridnímu napadení naší země mnoho“ (Alvarová, str. 225).


Přitom rozsah a soustředěnost dezinformační války je více než alarmující. Jedna z nejkomplexnějších částí Průmyslu lži je věnována analýze činnosti, kterou trolové skrytě, či v některých případech i přímo podporovaní bezpečnostními složkami Ruské federace a jejich agenty (Alvarová tuto kapitolu začíná mezinárodně dobře zdokumentovaným případem petrohradského „Centra internetového výzkumu“) vedou na česky mluvících sociálních sítích, nenávistných a lživých serverech a jejich prostřednictvím dostávají lživé a nenávistné zprávy do médií. Témata soustřeďující se na tzv. ‚obranu tradičních hodnot‘ jako rodina, stát, tradice a české svátky a rozhořčení nad jejich údajným ohrožením ochranou práv sexuálních, či náboženských menšin jsou namířena proti fungování právního státu, tak jak se jej v polistopadové éře ČR podařilo ukotvit.


Alvarová detailně rozepisuje typologii a taktiku jednotlivých trolů pomocí své vlastní terminologie od „honitrapek“ – online profilů mladých žen přitahujících pozornost mužů ve středním věku zklamaných životem a „sester“ soustřeďujících se na diskuse maminek o starostech s jejich nejmenšími ratolestmi (kojení, očkování, či zdravá výživa) až po „střelce“, určeného k zastrašování a mobování konkrétních osob. Obětmi „střelců“ bývají nejčastěji novináři dokumentující dezinformační kampaně v jednotlivých zemích a mezi nejčastější metody „střelců“ patří vydírání, vyhrožování (ať již elektronicky či anonymními telefonáty) a očerňující online kampaně zesměšňující a dehonestující práci konkrétních osob. Mezi nejkřiklavější případy Alvarová zahrnuje útoky na finskou novinářku Jessicu Aro, která kromě anonymních telefonátů s výstřelem ze zbraně v pozadí dostala i SMS od svého zemřelého otce se vzkazem, že „ji pozoruje“ (ibid str. 120-1).


Autorka napříč knihou využívá své mnohaleté zkušenosti z oblasti marketingu (sahající do éry Vladimíra Železného na TV Nova), kdy jak se sama vyznává, patřila mezi ty, pro které manipulace s lidmi ze sociálně slabého zázemí byl ‚byznys‘ jako každý jiný. „Každý si dnes může koupit hlasy vymývací technikou na výrobu strachu [...] skrze tento hlas můžete po vítězství ve volbách snadno ovládat miliardy z veřejných rozpočtů, zahraniční politiku, armádní strategii – mám pokračovat? Raději ne“. Dokázat nadzvednout dědečky a babičky ze židle, dostat nespočet lidí v exekuci a dalších obětí lichvářských praktik k volebním urnám, aby to těm úspěšným natřeli a dali hlas těm politikům, kteří se ‚nebojí pojmenovat věci pravými jmény‘ a srovnají ty „zasrané elitáře“ do latě. To je přece ukázka svalů, předvést jak umí ‚talentovaní‘ manažeři PR agentur manipulovat s lidmi ohroženými existenční nouzí (185-6).


Zatímco příklady propojení závažných politických událostí, jejich mediálního vyobrazení a manipulace z EU a USA popisuje Alvarová zevrubně (Brexit, zvolení Donalda Trumpa, vyjednávání Merkelové s Erdoganem o tzv. „uprchlickém dealu“), tak příkladům z české politické scény (prezidentská volba 2013, kampaň SPD do parlamentních voleb 2017) věnuje autorka o něco menší pozornost. Jistě, kniha byla publikována již v loňském roce a uvedené příklady z mezinárodní scény mají mnohem závažnější dopady.


Mnohovrstevnatost“, kterou Alvarová velmi dobře ilustruje na kauze básně „Urážlivá kritika“ zveřejněné v show Neo Magazin Royale Jana Böhmermanna a vysílané v německé ZDF, a která „nezapadá do klasických schémat zábava – investigativa – prominentní skandál – vláda – mezinárodní krize“, protože je „obsahuje všechny naráz“, je přitom společným jmenovatelem i politicko-mediální pavučiny, do která je zamotaná Česká republika.


Mnohovrstevná taktika je i to, co mají současná populistická uskupení na české politické scéně společného s tzv. Gerasimovou doktrínou, které se Alvarová věnuje na úvod své knihy podobně jako Umění války autora Sun-c‘ ze starověké Číny. „Masové kampaně na sociálních sítích, spřátelení diskutéři, výroba politických skandálů, podlamování důvěryhodnosti politiků a jejich vydírání, organizování selhávání justice tak, aby to bylo zřejmé a prostým okem viditelné, vydírání, subverze v policejních a armádních složkách, podlamování důvěry v média, vědu a fakta“, to nejsou jenom obrysy války z pera šéfa ruského generálního štábu Valerije Gerasimova, to vše můžeme v ČR sledovat v přímém přenosu i jako běžní občané (str. 51-2).


Nenávistnou a rasistickou kampaň soustavně vedenou politiky SPD, ANO a politiky z dalších stran asi není na Britských listech třeba zdůrazňovat. Čistky ve státní správě, názorové veletoče jednotlivých politiků jsou v ČR dennodenní realitou. Za všechny je snad možné zmínit Alexandra Vondru a jeho vystoupení v jedné z debat před posledními volbami do PS PČR společně s dalším bývalým ministrem zahraničních věcí Janem Kavanem. Vondru, který si v polistopadové éře pěstoval image disidenta, Havlova poradce, či jednoho z hlavních zastánců výstavby americké radarové základny v ČR (viz. třeba Vondrův rozhovor pro Právo z 27. 5. 2007), jsme v této debatě mohli slyšet jako kritika hlubší integrace EU a eurozóny, který v diskusi spojoval Brexit s ratifikací Lisabonské smlouvy.


Alvarová sice svou knihu zakončuje „kapkou optimismu“, ve které identifikuje největší dezinformační a manipulativní weby od „Sputnika“ a „Parlamentních listů“ přes „Protiproud“ až po „Almanach“ a oceňuje odhalování manipulací ve volbách. „SPD například používá fotky modelek z fotobank a opatřuje je citáty, které podporují jejich stranu“ (str. 217).


Je ale otázkou, jestli sebeodvážnější práce jednotlivců dokáže zastavit těžko uvěřitelný spletenec politiky, byznysu, infiltrace státní správy a metod zastrašování, vydírání a očerňování, který se hlavním mocenským skupinám v zemi podařilo utvořit.


Bob Kartous cituje svého čtenáře, který v boji s establishmentem kolem Andreje Babiše doporučuje užívat taktiky z pera staročínského autora Sun-c' a jeho "Umění války" a čtenář má podle všeho pravdu. Rozbít tu mocenskou pavučinu nepůjde bez její dokonalé infiltrace, rozkrytí jejích nezákonných praktik, či odhalení toků nelegálních prostředků, ze kterých financují své aktivity.


Je to hodně nerovný souboj a v podstatě v něm nejde o nic menšího, než o povahu západní společnosti, jak ji známe. Když Sun-c‘ radí, že „sebelépe připravená léčka není k ničemu, nedokáže-li armáda skrýt své plány a popírat je“, anebo „ovládej mysl svého nepřítele, veď ho za svými potřebami, čiň tak, ať dělá, co potřebuješ ty“, tak v kontextu západního práva a obchodu se podobným metodám říká také ‚podvodné jednání‘, ‚klamavé praktiky‘, nebo ‚lživá vyjádření‘ (in Alvarová, str. 34).


To je zřejmě i jeden z důvodů proč je Umění boje natolik populární v určitých mocenských kruzích. Něco jako vláda práva a rovnost před zákonem v těchto staročínských moudrech vůbec neexistuje. A přitom právě vymahatelnost práva je jedním z atributů, který před 2-3. stoletími vynesl západ do pozice jednoho z nejsilnějších modelů ekonomického fungování lidské společnosti.


V kruzích, kde ale zákony neplatí, je text Sun-c‘ vítanou obhajobou jednání, pro která se v západních společnostech vžily nudné výrazy jako krádež, č vydírání. Možná nezbývá než doufat, že mocným této země dojde, že pro rozvíjení staročínských mouder v Čechách budou muset velké procento populace nechat žít a kultivovat jejich víru ve vládu zákonů, podle kterých se podvodné jednání a krádeže trestají. Nebo si snad myslí, že až budou zákony obcházet všichni, tak to společnost posune dál? Že se dostane do stavu jakési postfaktické džungle, ve které přežije ten ‚nejsilnější‘? Že podivná klausovská interpretace ‚svobodného trhu‘ je něco jiného, než rádoby uhlazená apologetika rabování státu a okrádání lidí? Pokud se něco nezmění v uvažování těch nejmocnějších z Čechů, tak zřejmě platí, že si je dokáže koupit každý kamčatský mafián.


0
Vytisknout
7462

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2018