Tichá ruská revoluce ve vojenství a budoucnost evropské obrany

13. 10. 2015 / Karel Dolejší

Gressel, G.: Russia´s quiet military revolution, and what it means for Europe. ZDE (pdf)

"Teorie partyzána" Carla Schmitta (1962) byla patrně prvním průnikem uvažování o asymetrické vojenské strategii do hlavního proudu západního myšlení. Článek "Měnící se tvář války: Ke čtvrté generaci" (1989) z pera Linda, Nightengalea, Schmitta (J. F.), Suttona a Wilsona pro Marine Corps Gazette upozornil na masívní potenciál asymetrických strategií už nejen pro klasické povstalce. A konečně byl to především Frank Hoffman (s Jamesem Mattisem), kdo v článku "Budoucnost válčení: Nástup hybridních válek" (2005) v Proceedings formuloval pojetí, jež kombinuje symetrickou a asymetrickou strategii. Nejilustrativnějším příkladem hybridního válčení jsou jistě dlouhodobé aktivity Íránu. Avšak pro Evropu nejrelevantnější je jiný stát, který nedávno adoptoval hybridní válku: Putinovo Rusko.

"Západ podcenil význam ruských vojenských reforem," uvádí Gustav Gressel v prvním oddílu. "Západní - zejména američtí - analytici se výlučně soustředili na třetí fázi reformy: Zavádění nového vybavení. Mnoho ruských a západních článků tvrdilo, že ruské ozbrojené síly dosud používají vybavení zděděné po Sovětském svazu a že jeho nahrazení probíhá pomaleji, než jak to Kreml plánoval. Nicméně jde o nepochopení povahy reforem. Úvodní stádia nebyla zaměřena na vytvoření nové armády ve smyslu vybavení, ale na zajištění toho, že existující vybavení bude připraveno k použití, a na zefektivnění a profesionalizaci organizace, která je využívá. Aby Moskva úspěšně intervenovala v ruském sousedství, nepotřebuje nutně nejnovější obranou technologii. Takové intervence spíše musejí být přesně zaměřené a rychle provedené, aby předešly příslušné reakci Západu."

Gressel označuje ruskou vojenskou reformu zahájenou v roce 2008 za největší změnu od 30. let 20. století. Její první fáze se zaměřila na zvýšení profesionality a druhá na zvýšení připravenosti jednotek k okamžitému nasazení. Probíhající program přezbrojení je teprve závěrem komplexního úsilí - což mimochodem sotva může překvapit kohokoliv, kdo jen letmo zavadil o historii předválečného Reichswehru.

Ovšem Gressel se nesnaží čtenáře přesvědčit, že neporozumění povaze současných hrozeb vyplývá výlučně z nepochopení ruské adaptace nových asymetrických strategií a velkorysého programu přípravy kádrů profesionálních ozbrojených sil, případně z tvrdošíjné neochoty povšimnout si, že Rusko vsadilo na zničení Evropské unie. V příloze na s. 16 naleznete také tabulku shrnující plánovaný objem výroby hlavních zbraňových systémů v Rusku a v Evropě do roku 2020.

Zjistíte z ní například, že Evropa do roku 2000 vyrobí 0 tanků, zatímco Rusko 2 300; bojových vozidel pěchoty bude vyrobeno 452 : 3 580; obrněných transportérů 2 171 : 4 200; dělostřeleckých systémů 24 : 1 050; balistických raket 0 : 400; systémů protivzdušné obrany 0 : 30.

Jinými slovy, nedostatek nového vybavení ve výzbroji ruských ozbrojených sil bude v příštích 5 - 10 letech bohatě překonán - a Rusko pak bude disponovat v řadě kategorií podstatně modernějšími zbraňovými systémy, než evropské státy.

Rusko nikdy nepřijalo evropské uspořádání po studené válce a představuje tedy revizionistickou mocnost, která se snaží vybudovat na kontinentě novou sféru vlivu, v níž by platila výlučně jeho vlastní pravidla, a která by neměla v Evropě žádnou mocensky věrohodnou alternativu. Vojenská reforma je nástrojem této revizionistické politiky a armáda se připravuje k ofenzívním operacím.

Gressel shrnuje základní teze svého článku do pěti bodů.

Za prvé, ruská vojenská reforma umožňuje rychle nasadit profesionální a dobře připravenou armádu v zahraničí, což je podpořeno expertízou v taktice nekonvenčního boje.

Za druhé, Západ reformu nepochopil a ve výsledku nebezpečně podcenil ruské vojenské kapacity.

Za třetí, Rusko může nyní bleskově obsadit kteroukoliv zemi v postsovětském prostoru, pokud budou takové státy izolovány od Západu (a na tuto izolaci má vypracovánu řadu strategií, včetně jaderných - KD), ale nemá kapacitu pro dlouhodobé nasazení na takových místech, jako je Sýrie.

Za čtvrté, výhody, které má aktuálně Evropa proti Rusku, jsou podkopávány nízkou připraveností jednotek, nedostatkem personálu a potřebou koordinovat rozsáhlou mezinárodní koalici.

Za páté, Evropa by měla vyvinout jednotnou politickou odpověď na ruský expanzionismus, včetně koordinované pozice k jadernému odstrašení, a připravit se na hybridní válčení. Bude potřebovat pomoc USA, nicméně evropské kapacity pro zvládání krizí jsou klíčové z hlediska obrany proti hybridní válce.

***

Gressel si všímá řady různých zkreslení a nepochopení ve vztahu k ruské vojenské reformě. Zopakuji nejprve stručně celkovou ruskou koncepci a pak se budu věnovat jednotlivým Gresselovým postřehům k tématu.

Pro získání kontroly nad libovolnou sousední zemí Putinova Ruska není klíčový okamžik, kdy dojde k ozbrojenému násilí. Dlouho předtím, řádově po léta, probíhají příslušné zpravodajské a podvratné operace, jak ukazují příklady Gruzie nebo Ukrajiny. Armáda oficiálně přichází ve velmi pozdním stádiu, kdy vůle k odporu byla ochromena propagandou a podporou vnitřních konfliktů a kdy byl bezpečnostní aparát infiltrován. Nástup vůči členským zemím NATO může být pak vázán navíc na nějakou formu zaměstnání USA na druhém konci planety, například souběžnou čínskou ofenzívní operací v Jihovýchodní Asii. Po íránském vzoru mohou být nejprve použiti spřátelení nestátní aktéři, ale nikoliv nutně. Pokud by šlo především o rychlý průběh akutní fáze konfliktu, mohou být pravidelné jednotky nasazeny s minimálním zpožděním za nepravidelnými. Scénář možné anexe Pobaltí by měl nejspíše právě takovouto podobu: Území by bylo obsazeno co nejrychleji, pokus o přísun posil po moři i přes polskou hranici zablokován pokročilými kapacitami A2/AD, minami a dělostřelectvem. V rejstříku možností zůstává "deeskalační" taktický jaderný úder, který by měl západní spojence odradit od pokusů vytlačit Rusy z obsazeného území. Rusko má v každém takovém scénáři výhodu prvního tahu, může svou armádu nasadit rychle, počítat s pomalostí a nepružností západních rozhodovacích struktur, jejich malou a klesající politickou soudržností i s extrémní neochotou západních politiků podstupovat rizika.

K jednotlivostem u Gressela:

Spolupráce se Západem ve zbrojařském průmyslu je spojena se snahou získat přístup k jinak nedostupným technologiím a výrobním postupům. Rusko sice nominálně nezískalo francouzské výsadkové lodě třídy Mistral (pokud mu je nový nabyvatel Egypt obratem neodprodá...), nicméně naučilo se přesto pokročilé technologii stavby lodí, která je mnohem produktivnější než ta, jíž dosud používalo. Izrael dodal drony výměnou za slib, že Írán nedostane systém protivzdušné obrany S-300; avšak Rusko dodané drony zkopírovalo, na jejich základě vyrábí vlastní modely a Írán podle všeho obdrží S-300 ještě do konce tohoto roku.

Ruský program přezbrojování prováděný státním sektorem trpí problémy, ale většina podprogramů do roku 2020 přesto přinese hmatatelné výsledky. Co na rozdíl od Číny nepřichází a ani nepřijde je modernizace celé ekonomiky tažená státními objednávkami výzbroje. Širší ekonomice ruské zbrojení nepřináší nic.

Příprava na válku se Západem není jen chvástání. Kreml je přesvědčen, že je Západ v úpadku, čas tedy stojí na straně Ruska, a jakmile Moskva uvidí vhodnou příležitost, může udeřit. V mezičase je Rusko připraveno porazit kteréhokoliv ze sousedů v postsovětském prostoru - včetně zemí NATO a EU, které s ním mají společnou hranici, pokud by se je podařilo politicky a vojensky izolovat.

Francie, Británie a (podle Gressela) Německo mají ozbrojené síly vyšší kvality než Rusko, ale z hlediska jejich nasaditelnosti v zahraničí, připravenosti a zásob munice je tato výhoda pochybná. Evropa má nad Ruskem aktuálně jasnou převahu v námořnictvu, ale to není pro výsledek případného konfliktu klíčové, navíc i zde se poměr sil mění. V letectvu je situace mnohem problematičtější, jak kvůli "kvalitativnímu odzbrojování" evropských zemí, které povede k výrazné redukci počtu letounů bez vyhlídky na zavádění nových po roce 2020, tak kvůli faktu, že řada letectev menších států je fakticky schopna plnit pouze úkoly z kategorie ostrahy vzdušného prostoru. S pozemními silami je to ještě horší: Neradno se Rusku posmívat, že má plně připravených k nasazení 65 % jednotek, když v EU to není ani třetina (obdobná situace panuje také v USA) a dlouhodobého nasazení je schopno pouhých 7,5 %. Řada evropských jednotek existuje v podstatě jen na papíře v případě krize by trvalo měsíce, než by byly aktivovány.

Co se týče objednávek výzbroje, Evropa by měla změnit priority. Je zbytečné budovat další námořní kapacity, stávající loděnice by umožnily případně dohnat ruský náskok ve zbrojení, pokud by vznikl. Mezery ale vznikly v tankovém vojsku, letectvu, protivzdušné obraně. A stávající programy je nezaplní.

Rusko v případném konfliktu bude těžit z výhody vnitřních spojovacích linií. Ze základen NATO v západním Německu je to do Pobaltí 1 700 a do Rumunska 1800 km. Z Moskvy je to na hranici s Pobaltím 570 - 700 km, Krym umožňuje pohodlně ovládat celou černomořskou oblast.

Západní štáby už nemají zkušenosti s logistickými operacemi, které by byly nezbytné v případě nasazení jednotek NATO na východním křídle. Takové operace se přestaly nacvičovat před čtvrtstoletím. Východní část Evropy je z hlediska infrastruktury podvyvinutá a obsahuje řadu hrdel (nejdůležitější na polsko-litevské hranici, přes kterou v kritickém bodě vedou jen tři lokální silničky ZDE - KD). Rusko tedy v případném konfliktu může mnohem rychleji nasazovat síly, přesouvat je mezi jednotlivými bojišti atd. Zatímco během studené války byl SSSR závislý na mobilizaci a dlouhých komunikačních liniích, což omezovalo možnosti a výhody překvapivého útoku, dnes je tomu přesně naopak.

Pokud jde o ruská cvičení, manévry Zapad, Kavkaz a Ladoga znamenají zřetelnou přípravu ofenzivních operací proti Pobaltí, Gruzii a Finsku. Máloco z toho, co platilo ve sféře evropské bezpečnosti v 90. letech nebo začátkem tisíciletí, má ještě nějakou váhu. Avšak situace není ani opakováním studené války. Opět sice existuje systémový a ideologický konflikt, Rusko však není globálním antagonistou a zaměřuje se na expanzi v Evropě, zatímco SSSR se soustředil na Třetí svět. Takže pro evropské státy bude Moskva napříště největší bezpečnostní výzvou. Spory s ní přitom nelze překonat politikou ekonomické spolupráce, dialogem nebo členstvím ve společných institucích. Expanzionismus je zakotven ve struktuře ruského politického systému a agresivita vyplývá z režimu, který dosahuje sociální koheze mobilizací proti vnějšímu nepříteli. Společnost je natolik militarizována, že odzbrojení a usmíření se Západem jsou málo pravděpodobné. Rychlá eskalace není na spadnutí, ale vyloučit ji nelze, protože Rusko spoléhá na své výhody, vnitřní slabost Západu a na strategické překvapení.

***

Evropa se podle Gressela musí především připravit na scénář hybridního útoku a další destabilizaci na východě. Západní intervence v případě útoku by měla mít dva sledy: Nejprve rychle nasaditelné jednotky s převážně politickým významem, později těžší útvary s výraznou palebnou silou. V takovém scénáři by Evropa čelila podstatně větším výzvám, než ve všech válkách od roku 1990.

Vojenská kapacita řady armád v posledním čtvrtstoletí upadla. To se týká zejména středoevropských států, upozorňuje Gressel. Jejich ozbrojené síly jsou příliš malé, než aby dokázaly samy nacvičovat vševojskový boj, a ještě nižší je jejich schopnost zapojit se do větších operací. Celý administrativní a logistický aparát nutný k vedení větších vojenských operací v Evropě zanikl a musí být vytvořen na zelené louce. Model specializace malých armád na "měkké" dovednosti jako ochrana před zbraněmi hromadného ničení není z hlediska obrany Evropy použitelný. Je třeba integrovat bojové jednotky menších zemí na mezinárodní úrovni.

***

S vojenskou situací v Evropě je spojena celá řada populárních mýtů. Pracuje se například se současnými agregátními údaji a neanalyticky, nikoliv s trendy a podrobně. Dává ovšem malý smysl počítat ve scénářích možné evropské krize např. s nasazením španělské armády někde v Pobaltí. Neberou se také v úvahu časové faktory a ruský model "deeskalace" prostřednictvím nasazení jaderných zbraní, který má zabránit již tak notně opožděnému přísunu jednotek ze Západní Evropy. Přeceňuje se význam dvou amerických brigádních bojových týmů, které jsou v Evropě přítomny. A konečně jsou používány demagogické příklady, opakovaně. Kdybych s vážnou tváří tvrdil, že půl litru 90 % kyseliny sírové rozředěné v krychlovém kilometru vody je účinnějších než tři čtvrtě litru stejné kyseliny v koncentrované podobě, většina lidí alespoň se zbytky zdravého rozumu by si ťukala na čelo. Jakmile ale přijde řeč na vojenství, dekoncentrace se najednou vydává za nesmírnou výhodu a argumentuje se např. počtem zahraničních vojenských základen...

Evropa není součástí masivního střetu mezi šíitským a sunnitským politickým islámem, na jehož okraji vznikl extrémní útvar zvaný "islámský stát", a tento konflikt se jí dotýká výhradně až ve svých důsledcích. Skutečné ohrožení kontinentu leží mnohem blíže a je také vojensky mnohem hůře zvládnutelné, než situace na Blízkém východě.

Až opadne protiuprchlická hysterie, bude na čase se věnovat konečně situaci v Evropě, nikoliv v hlavách Konvičků, Bartošů, Okamurů, Chovanců a Zemanů.

0
Vytisknout
8172

Diskuse

Obsah vydání | 16. 10. 2015