Euroskeptikem snadno a rychle

15. 10. 2015 / Milan Mundier

Ještě před rokem jsem byl nadšeným eurooptimistou a napsal krátký, dnes mohu s úlevou říci, že naštěstí, nezveřejněný článek o tom, jak nám ta Evropská unie hezky funguje, jak se Německo a Francie poučily z minulosti a táhnou za jeden provaz a jak růžová je její budoucnost. Ale co, není ostudou se mýlit, zejména je-li člověk schopen svůj omyl uznat. Netvrdím, že se ze mě stal zapřísáhlý eurofob, možná ani označení „euroskeptik“, které se vyskytuje v názvu tohoto článku, není úplně přesné (že by to správné slovo bylo eurorealista?), ale faktem je, že můj pohled na Evropskou unii doznal během posledních pár měsíců značných změn.

Nejprve bych ale rád poznamenal, že ona původní myšlenka o sjednocené Evropě, kterou prosazovali i Winston Churchill a Charles de Gaule, je - alespoň dle mého - správná. Když ještě zuřila II. světová válka a scházela se takzvaná „velká trojka“, aby jednala o poválečném uspořádání světa, byl Churchill jedním z prvních světových státníků, kdo si uvědomoval, že pouze silná a jednotná Evropa může být důstojným protipólem Spojených států a Sovětského svazu. Sám sebe nazval „anglickým oslíkem“, který se ocitl mezi „americkým buvolem“ a „ruským medvědem“. Samozřejmě si musel uvědomovat, že onu silnou a jednotnou Evropu nebude možné vybudovat hned po válce, protože jak Spojené státy, tak Sovětský svaz budou chtít mít v Evropě své sféry vlivu. A sám Churchill v té době hrál předem prohranou hru o osud kdysi mocného britského impéria. Inu, dějiny se vždy ubírají tou nejspletitější cestou...

Zatímco Velká Británie se dnes někdy chová, jako by se jí nějaká Evropská unie vůbec netýkala (očividně se to odvíjí od toho, stojí-li v jejím čele vláda konzervativců nebo labouristů), je to zejména Německo, kdo udává směr. Role, kterou hraje Francie, se sice zdá být neméně důležitou, osobně se ale nemohu zbavit dojmu, že galský kohout byl potupně „vykastrován“ a z důstojného spoluhráče se stal zakřiknutým sekundantem. Takhle to dopadá, když státníky typu Charlese de Gaula či Francoise Mitterranda nahradí političtí amatéři typu Nicolase Sarkozyho či Francoise Hollanda!

Ale zpět k tomu, čím mě Evropská unie zklamala. Mé první velké zklamání se odvíjí od způsobu, jakým je řešena, resp. neřešena, přetrvávající řecká krize. Nemyslím si, že poskytování dalších a dalších úvěrů pod podmínkou drastických škrtů je tou správnou cestou. A očividně si to nemyslel ani řecký lid, když si v lednu letošního roku zvolil za svého premiéra Alexise Tsiprase (SYRIZA). Tsipras se zachoval statečně, když odmítl dále přistupovat na podmínky věřitelů, nakonec ale ani on nedokázal odolat tlaku ze strany těch, kteří stojí v Bruselu u kormidla. I tak si ale zachoval čest, vědom si toho, že nedodžel slib, který voličům dal, rezignoval na svůj úřad a řekl si prostřednictvím dalších voleb o nový mandát. Co ale zůstává nezodpovězeno, je otázka, jak při řešení oné řecké krize dále postupovat. Vždyť i někteří ekonomové říkají, že Řecko už svůj dluh splatilo a to, co splácí teď, už jsou jen úroky z úroků! A jsme u toho, u toho, že jsou to hlavně velké evropské banky, čí zájmy jsou sveřepě hájeny. Zvláštní to ponaučení z krize, která otřásla naším světem před sedmi lety...

Mé druhé velké zklamání má kořeny k přetrvávající migrační krizi. Už jsem tu jednou napsal, že sice nechci zpochybňovat ušlechtilý úmysl Angely Merkelové, ale i to, že se německá kancléřka nezachovala v této věci právě nejzodpovědněji. Proč? Německo k sobě „pozvalo“ tisíce, ba desetitisíce, migrantů, aniž by svůj úmysl předem důkladně projednalo s ostatními partnery z „osmadvacítky“. A když ten nápor přestalo zvládat (což je pochopitelné, protože žádná evropská země není „nafukovací“), přišlo s myšlenkou tzv. kvót. No jo, jenže ti migranti nechtějí do Polska, Lotyšska nebo České republiky. Chtějí do Německa, kam byli pozváni. To zaprvé. A zadruhé? Německo není v Evropské unii samo a nemůže teď ostatní země nutit, aby převzaly odpovědnost za situaci, kterou bez rozmyslu způsobilo. A vzkazovat těm zemím, které budou proti, že nedostanou dotace? To jako ty dotace na silnice, cyklostezky, golfová hřiště nebo wellness centra?

Nebyla snad Evropská unie vybudována na demokratických principech? Neměla by snad být Evropská unie kolektivním orgánem? Teď se dokonce mluví o vytvoření jednotného sociálního standardu pro uprchlíky, kteří se nachází ve všech zemích Evropské unie. To je sice moc hezké, ale proč se onen jednotný sociální standard nevytvořil už dávno pro VŠECHNY občany Evropské unie? Nějak mi to rozum nebere...

A aby toho všeho nebylo málo, schází se teď evropští ministři zahraničí, aby odsoudili intervenci Ruska v Sýrii. Zvláštní, že neodsoudili americkou intervenci v Íráku či nedávné vybombardování nemocnice v Afghánistánu. Někteří evropští politici se dokonce nechali slyšet, že není tak úplně jasné, na koho vlastně Rusko v Sýrii útočí. Kdybych chtěl být hodně kousavý, až škodolibý, napsal bych, že určitě neútočí na nemocnice. Neříkám, že by se Evropská unie měla lísat k Rusku, ale určitě by se neměla lísat ani ke Spojeným státům. Měla by být suverénní, tedy taková, jakou ji chtěl mít i Churchill.

Přežije Evropská unie všechny ty krize, kterými teď prochází? Nevím. Měla by přežít? Ano, ale měla by se i změnit. Měla by se omezit míra bruselské demokracie, neměly by se prosazovat nesmysly typu dohody TTIP, měly by se „oprášit“ principy evropské demokracie, měla by se zvýšit rovnoprávnost mezi jednotlivými členskými zeměmi. A představitelé těch takzvaných evropských politických elit by měli učinit to, co nedávno navrhl Petr Robejšek: Omluvit se a odejít! Snad se brzy najde nějaký ten nový Charles de Gaule nebo Winston Churchill. Ale ne proto, aby vedl válku, nýbrž proto, aby budoval mír!

0
Vytisknout
3362

Diskuse

Obsah vydání | 19. 10. 2015