"Postavili bychom se sami na hranici a pálili ze samopalů na uprchlíky"

29. 8. 2015

Chtěl bych se s Vámi podělit o můj zážitek z práce, kdy jsem se dostal naprosto nevinnou shodou okolností do debaty na téma uprchlíci, píše Michal Dajč.

Předem podotýkám, že se docela vyhýbám debatám na toto téma, protože názor mainstreamové veřejnosti mě děsí, ale když jsem tak poslouchal manžela jedné ze spolupracovnic a jednoho kolegu, nebyl jsem si jist, jestli to jsou ti samí "slušní" lidé, které znám.

Jejich kecy o tom, jak by se sami postavili na hranici a pálili ze samopalu na příchozí uprchlíky či že by měly toto již dávno dělat pobřežní stráže v Řecku či Itálii, by byly piánko, kdybych se jim ale nedíval do očí a neviděl, že to myslí opravdu vážně.

Když jsem se ohradil, že to přece není možné, že jsou to taky lidi, dostalo se mi odpovědi: "Ale neblázni Michale, to přece nemůžeš tak brát."

A jak to mám brát? Jak to mám sakra brát? Kdo tedy jsou?

Jsou to lidi jako my, to jediné vím, důvody jejich úprků z vlasti jsou zajisté naprosto indiviuální, ale situace ohrožení života svých i členů rodiny společná, a já nepřestanu vnímat lidi jako lidské bytosti, nikdy. To prostě odmítám. Čemu ale nerozumím, je to kdy a jak se z těch "slušných" lidí stávají nacisti?

Kdy ten přerod proběhl? Musela to být mikrosekunda, že jsme si toho nevšimli? Uvědomí si ti lidé, že se z nich stali nacisti nebo jim to je vlastně jedno? Bohužel si myslím, že to druhé, že je možné, že to dokonce ví, ale je jim to fuk.

To je to nejděsivější na české povaze, ta absence solidarity a naprostá absence empatie. Přitom žijeme ve zkorumpované díře a jako národ jsme naprosto zklamali, svou nečinností, svou apatií.

Jediné chvíle kdy jsme schopni jakéž takéž soudržnosti a vlastenectví jsou sportovní utkání, ale to je podle mě žalostně málo.

Situace nedaleko na Ukrajině taky začala jako souboru mediálních hoaxů a dospěla až (občanské?) válce.

Je to za humny, přesto si Češi dál myslí, že se jich nic netýká a dál vegetují ve svém mikrokosmu kapky vody v Petriho misce.

Co když sami budou jednou utíkat a nikdo je nebude nikde chtít, dojde jim to vůbec jak se sami chovali? Ta myšlenka mne příšerně děsí a doufám že k tomu nikdy nedojde, ale co když sami budeme muset (!!!!) jednou utíkat a nikde nás nebudou chtít, za tu naši projevenou solidaritu a za tu naši podanou ruku na pomoc. Kdo by se pak divil? Kdo by takovým, jako jsme my Češi, chtěl sakra pomáhat?

Chtěl bych ještě Vám a celému týmu BL poděkovat za práci kterou děláte a za popírání nesmyslů v českých médiích, děkuji.

0
Vytisknout
7722

Diskuse

Obsah vydání | 1. 9. 2015