Kdo jsme a kam kráčíme?

10. 3. 2015 / Milan Mundier

Občas není na škodu se na chvíli „zastavit“ a zamyslet se nad tím, co děláme a kam směřujeme. Žijeme totiž ve velmi uspěchané době, která nám příležitostí k něčemu takovému příliš nedopřává. Někdo by možná řekl, že je to dobře, že člověk by o takovýchto věcech moc přemýšlet neměl, ale tím se nenechme odradit. Dostalo se nám přece rozumu k tomu, abychom jej používali, ne?

Konzum jako smysl života

Nejsem sice příznivcem Václava Klause, ale titul jeho poslední knihy Chtěli jsme víc než supermarkety považuji za velmi trefný. Znám celou řadu lidí, která doufala, že tzv. sametová revoluce dá vzniknout silné občanské společnosti s neméně silným smyslem pro spravedlnost a zodpovědnost. Jenže „kormidla“ se chopili lidé (čest výjimkám, mezi než patřil třeba Václav Havel), kteří uvažovali jinak. A tito lidé připravili mnohé z nás o chuť se angažovat a podílet na dalším rozvoji občanské společnosti.

Pro řadu z nás se největší vášní staly pravidelné návštěvy supermarketů, jednoho z výdobytků západní kultury. Nikdy jsem nedovedl pochopit, jak někdo může v tomto „svatostánku konzumu“ strávit celou sobotu. Nebylo by lepší využít jeden z mála volných dnů trochu jinak?

Nebát se přesily

Sedět se založenýma rukama a mlčky přihlížet bezpráví je vždy snazší a pohodlnější. Už sám Lev Nikolajevič Tolstoj, velký to literát a moudrý muž, kdysi napsal: „Soudit někoho, kdo se ocitl v nemilosti, a svádět na něj všechny chyby jiných je velice snadné.“ Velmi trefné. Jestliže se někdo z našich přátel dostane do úzkých, je naší morální a lidskou povinností se jej zastat. Co na tom, že budeme v menšině?

Sám jsem se v podobné situaci nedávno ocitl. Jeden můj dobrý přítel se dostal do nemilosti a stal se terčem nechutné dehonestační kampaně. A já považoval za samozřejmé se ho zastat. Proč bych se nezastal někoho, koho velmi dobře znám a vím, že je to vzácný člověk? A kdykoliv bych to udělal znovu. Kdybych to neudělal, styděl bych se za sebe a měl výčitky svědomí.

Angažovat se má smysl

Zeptal-li by se mě někdo, koho považuji za jednoho z největších státníků, odpověděl bych, že Johna F. Kennedyho. Tento moudrý člověk pronesl kdysi větu: „Neptejte se, co může vaše země udělat pro vás, ptejte se, co můžete vy udělat pro svoji zemi.“ Tato věta je již dnes notoricky známá – ale je také velmi pravdivá a podnětná.

Je snadné stěžovat si, že to, co se děje kolem nás, není dobré a spravedlivé. To přece umí každý a ještě se u toho ani moc nezapotí. Těžší už ale je „vyrazit do boje“. Ale bojovat smysl rozhodně má. Protože je lepší zabojovat a natlouct si, než se o nic nepokusit. Co na tom, že vítěze má naše společnost ráda a k poraženým se nezná? Jak to řekl Jack Nicholson v kultovním filmu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem? „Aspoň jsem to zkusil.“

Je samozřejmě otázkou, jakým způsobem se lze angažovat. Je jich hned několik a neosvědčí-li se nám jeden, neměli bychom se tím nechat odradit a zkusit další. Můžete vstoupit do nějaké politické strany. Můžete založit nějakou vlastní iniciativu. Můžete psát a publikovat... Ale chce to bojovat a nevzdávat se. Byť je někdy velmi obtížné najít v sobě ještě nějakou sílu, když máte za sebou několik porážek (za které bychom se neměli stydět, stačí, když se z nich poučíme).

Nenálepkujme, diskutujme

Nemohu se zbavit dojmu, že tzv. labelling je jedním z pilířů naší současné společnosti. Nálepkovat druhé na základě nějakých společenských znaků či (mnohdy neověřených) informací je nejen snadné, ale také velmi ukvapené a nebezpečné. Krásně na to poukázal už Charles Chaplin ve svém legendárním snímku Moderní doba. Poté, co byl jeho „věčný tulák“ propuštěn z psychiatrické léčebny (kam se dostal, protože „neunesl“ uspěchanost a konzumní povahu doby, ve které žil), připletl se nešťastnou náhodou k demonstraci chudých proti establishmentu a byl zatčen policií.

Proč o tom píši? Protože mnozí nás nesmyslně posuzují na základě toho, s kým se známe, s kým sympatizujeme a s kým se stýkáme. A k tomuto účelu jsou často zneužívány i tzv. sociální sítě. Druzí lidé vás na nich budou hodnotit podle toho, koho máte v přátelích. Smutné, opravdu smutné.

Jedním ze základů demokracie by měla být diskuse. Otázkou je, zda dnes lidé spolu umí diskutovat. Přímá volba prezidenta ukázala, že mnoho lidí to neumí. A neschopnost spolu diskutovat pak může vést k řadě společenských pnutí. Znám celou řadu lidí, kteří mají na něco diametrálně odlišný názor než já. Ale ani to mi nebrání v tom, abych si jich vážil. A abych si s nimi vyměňoval své názory. Protože přátelství a úcta k druhým jsou také o respektu, o toleranci.

Moudrý pan Werich

Můj (a nejen můj) milovaný Jan Werich jednou řekl: „To je blbý, to se bude líbit.“ Jako obvykle měl pravdu. Já dodávám: Co je hezké napovrch, je snadné si oblíbit. Ale neměli bychom jít někdy do hloubky? Jít k podstatě věci? Měli. Ale často je to obtížné. Přesto bych se tímto nenechal odradit. Je lepší nahlédnout na problém z více úhlů, vyslechnout si více stran, a pak zaujmout nějaký názor. Nic není černobílé. Ani situace na Ukrajině. A vlastně ani dějiny jako takové.

Co z toho plyne? Naslouchejme i těm názorům, které se nám zprvu nezdají. A alespoň na chvíli o nich popřemýšlejme. Ano, mnozí naši politici toto neumí. Ale to neznamená, že budeme následovat jejich příkladu. Vždyť někteří politici říkají to, co chceme slyšet, jen proto, abychom jim ve volbách dali svůj hlas.

Takže si to shrňme. Mluvme spolu, pomáhejme druhým, buďme odvážní a neopouštějme své přátele. Může to být někdy vysilující, ale to je právě to, co může dát našemu životu smysl. Nejsme tu totiž jen kvůli sobě, ale i kvůli druhým!

0
Vytisknout
7472

Diskuse

Obsah vydání | 12. 3. 2015