Ještě o postojích některých Čechů k Polákům - na základě dopisů od čtenářů Britských listů

16. 12. 2014 / Tomasz Oryński

Jak množství, tak rozsah těchto emailů, většina z nichž je opravdu dlouhých a jsou to dobře vyargumentované pokusy analyzovat současný vztah Čechů vůči Polákům, mi poskytuje daleko více materiálu k práci v mém úsilí dostat se ke kořenu současné situace týkající se polského exportu do České republiky. I když mě někteří čtenáři obvinili, že vytvářím tento problém z ničeho, a tvrdili, že žádná obchodní válka neexistuje, jiní mi poskytli odkaz na tento článek Miroslava Václavka, z něhož, jak se zdá, vyplývá, že tento problém není jen produktem mé horečnaté mysli.

Z opakujících se témat myslím mohu riskovat vyčlenění hlavních argumentů, které možná způsobují nepřátelský postoj vůči Polsku v české veřejnosti:

1. Spor o Těšínsko

Jako Poláka mě překvapuje, jak jednostranný je český pohled na tuto zálažitost. Například pan Kozderka napsal: „Poláci anektovali část Těšínska o rozloze 869 km^². Nadpoloviční většina obyvatelstva obsazeného území se hlásila k české národnosti.” To je pravda, ale nesmíme zapomínat, že o dvacet let předtím mělo Těšínsko více než 50 procent polských obyvatel a Češi a Němci tam byli menšinami. Jak se to stalo, že za 20 let došlo k tak významné změně?

Nmůžeme hovořit o roce 1938, aniž bychom nevzpomněli československé invaze z roku 1919. A pak ten obraz ukazuje Čechy jen v trochu horším světle, když si vzpomeneme na to, že to byl jen nátlak západních mocností, který zabránil československé armádě, aby pronikla ještě dál. Během mezinárodních rozhovorů bylo dohodnuto rozdělení tohoto regionu na základě plebiscitu. A zase to byla československá strana, která nerespektovala tuto dohodu a využila skutečnosti, že Polsko bylo v té době nuceno hájit své území před bolševickou invazí z Ruska. Na konferenci ve Spa požadovala československá delegace, aby o rozdělení Těšínska rozhodly západní mocnosti, a prostřednictvím rozhovorů v kuloárech si zajistila většinu tohoto území pro sebe. Polská vláda, dohnaná ke zdi situací na východní froně, souhlasila pod podmínkou, že Československo povolí průjezd polských vojenských konvojů a i toto povolení bylo obtížné získat.

V důsledku toho převzalo Československo 1280 čtverečních kilometrů území, obývaných především Poláky a zahrnující oblasti, které byly téměř výlučně polské. Z polské perspektivy to byl nůž, který Československu vrazilo do zad Polsku, bojujícímu proti bolševikům, takže události z roku 1938, kdy zase Polsko využilo neblahé situace Československa, se často považují pouze za návrat do původního stavu.

Ano, můžeme se teď začít navzájem obviňovat z neférového zacházení národnostních menšin na Těšínsku. Pan Kozderka má pravdu, když poukazuje na to, že Polsko po anexi této oblasti nezacházelo s českou menšinou dobře. Stojí ale za to si pamatovat, že válečné zločiny války z roku 1919 a nucené počešťování Těšínska v roce 1920 taky nejsou nejslavnějšími kapitolami v české historii.

O této části naší společné historie se určitě musí debatovat, protože různé pohledy na věc mohou vést k neporozumění a k pocitu křivdy na obou stranách. Stačí, když si srovnáme hesla na polské a české wikipedii k této věci, abychom si uvědomili, jak dalece se lišíme při interpretaci těchto událostí. Avšak necítím se kompetentní k tomu, abych v této diskusi dále pokračoval. Jsem přesvědčen, že to je rolí historiků, akademiků a politiků.

Pan Jaroslav Kamen k této věci zajímavě poznamenal: "Navzdory řečem o mnichovské zradě, nikdo neříká dnes nic špatného o Británii ani o Francii. Ani o Maďarsku." Někteří moji čtenáři také srovnali kvalitu polských výrobků s německými - pokud by při tomto srovnávání byla křivda, způsobená Československu v roce 1938 významným faktorem, tak by přece musely být německé výrobky považovány ve srovnání s polskými za výrobky strašlivě nízké kvality - a tomu tak přece není.

2. Invaze z roku 1968

„Nemyslím, že by účast na invazi v srpnu 1968 pověst Poláků u Čechů nějak vážněji poškodila. Oni prostě museli, jsouce, tak jako my, pod Ruskem,” napsal pan František Řezáč. Ještě dál jde pan Ivo Tabáček, který píše: „Jestli někdo hledá semena nenávisti v r. 1968, tak je fakt mimo!”. To je v souladu s drtivou většinou čtenářů, kteří si jsou vědomi, že se Polsko účastnilo na invazi z roku 1968 silně proti vůli polské veřejnosti. A na tomto místě jsem si v mnoha emailech povšiml podivného rozporu. Mnoho čtenářů kritizuje agresivní postoj Polska vůči Rusko, dnes i v minulosti, avšak přesto mají pocit křivdy za rok 1968 - milí čtenáři, v roce 1968 jsme učinili přesně to, co po nás Rusové chtěli, namísto toho, abychom se proti nim postavili. Není to, co od nás očekáváte?

3. Vztah k Rusku

Polské postoje vůči Rusům je další časté téma. Mnoho čtenářů Britských listů znepokojují především současné události na Ukrajině. Ostře kritický postoj Polska vůči ruské invazi se nesetkává s porozuměním - čtenáři to často považují za nebezpečné, že to vyprovokuje Rusy k další agresi (i když někteří čtenáři mají jiný názor, anebo prostě čtou příliš mnoho ruské propagandy. „Jak můžete podporovat banderovce a válku Kyjeva proti jeho občanům na východě?” ptá se například pan Jaroslav Ouzký, pro něhož zjevně Rusko s událostmi na Ukrajině nemá nic společného). Důvod pro tyto rozličné názory může spočívat v našich odlišných zkušenostech. Poláci zažili od Rusů daleko více zvěrstev než Češi. Počínaje devatenáctým století, kdy byla část Polska okupována Ruskem, zatímco Češi se těšili relativně pokojné existenci v pohodlném rakousko-uherském mocnářství. Pak došlo k bolševické invazi do Polska, proti níž jsme museli bojovat hned po získání nezávislosti. Sovětské zločiny v okupovaném Polsku za druhé světové války - deportace, nucené práce, masakrování válečných zločinců, atd., a jejich pokračování v stalinském Polsku po válce také Poláky příliš nepřiměly k tomu, aby přijali myšlenku slovanské vzájemnosti, podporovanou Čechy v 19. století. A zjevně nejen tehdy: „Germáni se dokázali sjednotit, Slované ne. Kdo je na tom líp? Přijde mi, že je to velká škoda. Kdybychom uměli být jednotni Češi, Poláci a Rusové, byli bychom na tom všichni mnohem lépe, tomu věřím,” píše pan Radek Vrajik.

Poláci jsou daleko méně optimističtější než pan Vrajik, když přijde na politické vztahy s Ruskem, z onoho jednoduchého důvodu, že znají Rusy daleko lépe než Češi. Kdyby se všechny slovanské národy sjednotily, jak doporučuje mnoho mých čtenářů, bylo by pak přirozené, že silnější z nich by tomuto svazku dominovaly. Poláci mají dost důvodů k tomu, aby považovali ruskou nadvládu nad slovanským světem za nepřijatelnou. A myslím si, že máme více těch důvodů než jen „absurdní polskou obsesi Katyní", jak shrnul naše vztahu k Rusku pan Michal Mašín.

V důsledku svých zkušenosti s bojem proti Rusku, společně s dlouhodobými zážitky života v okupaci, si Poláci také cení hodnoty mezinárodního spojenectví. Nechceme stát stranou tak, jak Západ stál během maďarského povstání, a v žádném případě nechceme podporovat ruské zasahování do záležitostí jiných zemí, jak jsme to bohužel učinili v roce 1968. Naše historie nás naučila řídit se podle myšlení Martina Niemöllera:

„Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista.
Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociálnídemokrat.
Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář.
Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.”

Proto si myslíme, že nemůžeme mlčet, když se Rusové snaží získat znovu svůj vliv nad Ukrajinou. Ano, „Ukrajina byla dlouhá desetiletí přímou součástí ruského imperia - a do Majdanu vnímána jako "cordon sanitaire" mezi EU a Ruskem. Češi vidí, že změna tohoto stavu již poškozuje jejich ekonomiku - a hrozí se možného strašlivého vývoje” - si přesně povšiml pan Vladimír Pavlas. Poláci také vidí Ukrajinu jako užitečný nárazníkový stát mezi námi a Ruskem a jsou si vědomi rizika a ceny odsuzování chování Ruska. Avšak Ukrajina nechce být v limbu mezi Ruskem a Evropou a kdo nám dává právo upírat Ukrajincům jejich pravomoc rozhodovat si o svém vlastním osudu? Vůbec se nám nelíbilo, když se Polsko stalo "nárazníkovým státem" mezi Sovětským svazem a Západem v důsledku rozhodnutí, učiněného o nás bez nás na Jaltě...

„Poláci jednají krátkozrace a hloupě,” obviňuje nás pan Oldřich Kepka. No, dovolím si říci, že z naší neochoty podřídit se ruské nadvládě měli prospěch i Češi. Bez revoluce odborového hnutí Solidarita v Polsku by bývalo nedošlo v Československu o deset let později, v roce 1989, k sametové revoluci. Když v Československu začaly první stávky, Polsko už mělo dva měsíce premiérem Tadeusze Mazowieckého a částečně svobodné volby se v Polsku konaly už o půl roku předtím. A to bylo také důsledkem dlouhodobého procesu, který začal s oněmi "zatracenými vojáky", kteří bojovali ve čtyřicátých letech proti komunistickému Polsku a pokračovali v tom v letech 1956, 1970, 1976 a tak dále. Mnoho čtenářů si jistě vzpomene na to, že jezdili do Polska, aby si tam užili více svobody, zašli si tam do kina na film Hair anebo aby tam poslouchali západní hudbu. Tu svobodu nám nikdo nedal z dobré vůle, my jsme si ji vybojovali. A to nás přivádí k dalšímu tématu, které se neustále navrací:

4. Poláci bojují, zatímco Češi jsou zbabělci

Někteří čtenáři obdivují polskou chrabrost, odpor vůči německé okupaci a hrdinský boj proti okupantům. Ostatní to kritizují jako pošetilé chování, které vede k zničení a málokdy to přinese cokoliv dobrého. České čtenáře to možná překvapí, ale názory Poláků jsou rozděleny úplně stejně. Když se v Polsku debatuje o varšavském povstání, často Poláci hovoří o příkladu Čechů, kteří tiše seděli v nečinnosti a proto nacisté nezničili jejich krásné hlavní město tak, jako Varšavu zcela srovnali se zemí. Mnoho Poláků také obdivuje schopnost Čechů prokličkovat životem v okupaci bez otevřeného násilí a otevřené opozice. I dobrého vojáka Švejka vidí mnoho Poláků jako sto let starý ekvivalent dnešního internetového trolla, který bojuje proti systému tím, že se mu neustále vysmívá a ničí ho, zatímco vnějškově předstírá, že ho aktivně podporuje.

5. Polský konzervatismus a pánbíčkářství a taky podlézání USA

Ano, tohle je v současném Polsku problém. „Vidíme, jaká arogantní církevní šlechta, nemající s učením Ježíše Krista nic společného, se v Polsku vytvořila,” píše pan VK. Ano, pane VK, my Poláci to vidíme také a už jsem o tom psal v Britských listech v řadě článků. Opozice proti nadvládě církve neustále sílí, ale zároveň se konzervativní menšina radikalizuje a propast mezi těmito dvěma částmi polské společnosti se prohlubuje. Obávám se, že tohle nás bude otravovat (jsem tím otráven stejnou měrou jako vy všichni, kteří jste se mi o tom zmínili) ještě dost dlouho.

Co se týče vztahů Poláků vůči USA, jsem přesvěddčen, že tady se dá čekat změna dříve. Poláci si Spojené státy mnoho let mytologizovali, ale pravidelně dostáváme od nich lekce, takže to vede k našemu silnému vystřízlivění. Stačí se zmínit o tom, že přestože všichni ti naši polští doprdelističtí politikové jezdí se klanět do USA, jsou to Češi, kteří mají se Spojenými státy bezvízový styk, kdežto Poláci musejí pro cestu do USA stále ještě žádat o vízum...

6. Polští řidiči a další příklady nekulturnosti

Po dlouhá staletí byly polské elity vždycky terčem zvěrstev okupantů. Někdy vystrkovaly hlavy nad parapet samy - jako při povstáních v 19. století. Někdy se staly terčem zvěrstev hned po invazi - viz například osud univerzitních profesorů z univerzity ve Lvivě, zavražděných Sověty, anebo krakovských profesorů, vyvražděných nacisty. Pravdou je, že až do 19. století byli Poláci národem vesničanů a aristokracie. V Polsku nikdy neexistovala taková městská kultura jako v České republice. Většina Poláků, kteří přežili druhou světovou válku, byli prostě nevzdělaní venkované a po válce byla také inteligence terčem čistek - byla nahrazena osobami se "správným třídním původem". To se znovu opakovalo v roce 1968, kdy se konaly další čistky, zaměřené především proti židovské inteligenci. Některým mým polským čtenářům se tohle nemusí líbit, ale pravda je, že většina z nás, Poláků, pochází z nevzdělaných vesničanů. A jak se praví v jednom polském pořekadle, "večerní oblek lže přesvědčivě až v třetí generaci".

Přesto však musím říci, že jako člověk, který žije v zahraničí a do Polska cestuje pravidelně, za posledních několik let se kultura řízení automobilů v Polsku podstatnou měrou zlepšila. Teď už se dá v Polsku jezdit skoro jako v civilizované zemi...

7. Závist vůči politickým a hospodářským úspěchům Polska

Když píše mnoho čtenářů o obchodním konfliktu týkajícím se polských potravin, zmiňuje se o skutečnosti, že Polsku se podařilo zajistit si výhodnější dohody se svými věřiteli a s Evropskou unií. Někteří tvrdí, že si Polsko zajistilo stejně dobré zemědělské dotace jako Francie (což není pravda), někteří poukazují na to, že většina polských dluhů byla v devadesátých letech odepsána (což je pravda, ale musíme si uvědomit, že hospodářská situace Polska v osmdesátých letech byla o mnoho horší než hospodářská situace Československa). Taky se čtenáři zmiňovali o tom, že si Polsko dokázalo uchovat své zemědělství, kdežto československé zemědělství úplně zničil komunistický systém. (Nevím toho dost o českém zemědělství, ale je pravda, že kolektivizace zemědělských statků v Polsku selhala, kdežto zemědělská reforma, v jejímž rámci se poskytla zemědělcům soukromá půda, byla úspěšná). „Situace se v poslední době sice zlepšuje a Češi si začínají uvědomovat, že jestli je ČR právě tou zemí, která po zhroucení východního bloku svoji příležitost naprosto promarnila, je Polsko pravým opakem,” píše pan Vítězslav Hlucháň. Podle toho, co čtu v čtenářských emailech otevřeně nebo mezi řádky, někteří Češi vidí kampaň proti polským výrobkům jako svého druhu historickou spravedlnost, ale jak na to poukázali právem někteří jiní čtenáři, za to by měli nést odpovědnost čeští politikové, že nebyli tak úspěšní při vytváření vztahů se Západem, polští výrobci potravin za neúspěchy české zahraniční politiky opravdu nemohou.

8. Češi Polsko ani Poláky neznají

„Největší problém, na kterém částečně nese vinu i polská strana, je to, že Češi Polsko neznají. Nedokážu vyvětlit, proč tomu tak je, ale dost podstatná část českého národa tráví svoji dovolenou v horách na severu naší republiky, dost Čechů stále míří i do slovenských hor, ale alespoň na jeden den se zajet podívat na polskou stranu nikoho ani nenapadne. Češi, kteří stále v relativně hojném počtu navštěvují slovenské Tatry a ani je nenapadne zajet se podívat do těch polských, přicházejí opravdu o hodně. Situace se v poslední době sice zlepšuje a Češi si začínají uvědomovat, že jestli je ČR právě tou zemí, která po zhroucení východního bloku svoji příležitost naprosto promarnila, je Polsko pravým opakem. Nicméně občas se dají (a nemyslím tím sdělovací prostředky, ale třeba v tramvaji, v hospodě) zaslechnout negativní názory na Polsko. Když se ale s takovým člověkem dám do řeči, vždycky se jedná o chytráka, který v Polsku v životě nebyl,” píše pan Vítězslav Hlucháň. Tohle se děje pravidelně - většinou přátelské emaily, chválící Polsko a dělící se o pozitivní zkušenosti přicházejí od lidí, kteří mají podstatné kontakty s Polskem nebo Poláky. Z nějakých důvodů však Češi do Polska příliš často nejezdí.

„Bydlím na Ostravsku, blízko Polska, ale déle a vícekrát jsem byl na Slovensku, v Chorvatsku,v Rusku, Británii, Holandsku a Itálii. V každé té zemi jsem byl déle a vícekrát. Je to zvláštní, v Polsku jsem se nikdy necítil nějak špatně. Pošilhával jsem po Krakowu a po Mazurských jezerech, protože jsem rybář. Těžko říct, proč tam víc nejezdíme,” píše pan Radek Vrajik. Někteří čtenáři poukázali na to, že zatímco některé země jako Rakousko se inzerují jako cíle na dovolenou, Polsko na turistickém trhu skoro vůbec neexistuje. "Myslím, že nemá cenu obviňovat Čechy či Němce z jejich rasismu. Měli byste jich víc přesvědčit, aby do vaší země jezdili na dovolenou. Přesvědčte je věcmi, jako je żurek, piwo grzane, gofry or naleśniki," píše ze svého saského hlediska pan Andreas Aysche a jsem si jist, že má pravdu.

Pan Libor Petříček zase „považuje za zcela zásadní chybu české politiky, že se se neorientuje na úzkou spolupráci s Polskem”. Musím dodat, že tentýž problém existuje i na polské straně a je to škoda, protože těsnější politická spolupráce by pravděpodobně vedla i k zvýšení vzájemné turistiky.

9. Češi sami

Mnoho mých čtenářů mi napsalo jen proto, aby vyjádřilo uspokojení s kvalitou polských výrobků, které si koupili. Záporné názory jiných je překvapují. Pan Jaroslav Kames argumentuje, že stížnosti jsou důsledkem jen přehnaného očekávání jeho českých spoluobčanů. "Máte-li pochopit stížnosti na kvalitu polského zboží," píše, "musíte si nejprve uvědomit, že 'typický Čech' kupuje výrobky především kvůli ceně, a tedy často ty nejlevnější. Ty se, ne nutně typicky, ale často dovážejí z vaší země (Lidl, Kaufland a další) a není překvapující, že tyto výrobky nejsou vůbec nejlepší kvality. Víte, není to problém původu, ale ceny. Jedno hezké české přísloví praví 'Hodně muziky za málo peněz.' Češi očekávají nejlepší kvalitu za pár mincí - a ono to nefunguje."

Jiným problémem v této věci se zdá být pocit nadřazenosti, který pociťují někteří Češi. „Část nechuti a možná celá vůči Polákům si myslím vychází z toho, že se cítíme být západní a Poláci nám připadají východní a jaksi nám připomínají, že jsme východní, zatímco bychom se rádi cítili tak někde mezi Francií a Německem,” píše pan Zbyněk Rícha. Pan Andrej Votruba nesouhlasí, „že je pravdivé vyznění meho článku ve smyslu: Češi nemají rádi Poláky, Poláci mají rádi Čechy”. Ale to není, jak se zdá, zkušenost pana Tomáše Cirhana z Aberdeenu, který prováděl výzkum v polských a v českých komunitách v Británii. "Zaprvé, každý Polák, s nímž jsem se kdy potkal (obyčejně jako s kolegou v mnoha zaměstnáních), stejně jako mnoho respondentů z mé studie, má velmi pozitivní přístup vůči Čechům a české kultuře, což jsem vždycky považoval za překvapující. Zadruhé, mnoho mých českých respondentů uvedlo, že se vždycky cítí velmi hluboce osobně uraženi, když je někdo začne považovat za Poláky, anebo se jich zeptá, jestli jsou z Polska. V datech z mého průzkumu mezi Čechy být považován za Poláka vyvolávalo tyto příklady nenávisti, a to opakovaně. Nikdy jsem nepochopil, co činí české přistěhovalce do Británie údajně nadřazené polským přistěhovalcům a co je důvodem pro tyto pocity." Jeho zjištění podporují další emaily, v nichž moji čtenáři hovoří špatně o polských přistěhovalcích, s nimiž se setkali v Británii.

Ale možná to opravdu není jen o Polácích. Čtenář, který se podepsal jako Jarda, má jednodušší řešení: „Možná je to spíše tak, ze Češi nemají rádi nikoho, tedy ani Poláky. Češi vŽdy najdou na jiných národech něco, co je činí Čechům podřadné. Češi jsou zásadně všem národům nadřazení, je to dnes asi jediný zdroj národní hrdosti, protože i to pivo dnes vaříme v pivovarech, které nam obvykle nepatří,” píše.

A co se týče celé té aféry s polskými potravinářskými výrobky, mnoho mých čtenářů ji považuje za hloupost. „Lidé, řídící se předsudky bývají ovšem hlasitější, než rozumná většina a bulvární tisk to podporuje,” míní František Řezáč. Jak si povšiml Zbigniew Kowalczyk, čtenář z Opole, "zatímco Česká republika nebude mít prospěch z pokračování této obchodní války, obyčejný Čech je rozumný, média ignoruje a politika je mu u zadku. "Nedávno jsem ve vlaku poslouchal českého důchodce, který jezdí do Cieszynu nakupovat - dokonce i brambory, jsou tam třikrát levnější než v Česku a jsou lepší kvality," píše Kowalczyk. "Čeští politikové si zaslouží od nás žlutou trestní kartu a měli bychom jim to říct jasně."

* * *

Pro mě osobně jsou všechny tyto dopisy od čtenářů, jak ty původní, záporné, tak ty nynější pozitivní, velkým zdrojem poučení o tom, jak se na nás Poláky dívají naši sousedé a co bychom měli učinit, abychom ve vašich očích zlepšili svůj obraz. Doufám, že tento článek pomůže mým českým čtenářům zahlédnout svůj národ v zrcadle a dovědět se něco, čeho by si jinak nebyli vědomi. A pokud máme pokračovat v duchu přátelství a spolupráce, tato práce se musí udělat na obou stranách.

PS. Chtěl bych se omluvit svým čtenářům, že jsem nemohl odpovědět všem, ale počet emailů byl nezvládnutelný. Doufám, že se mi podařilo zabývat se všemi hlavními tématy, která se objevovala ve vaší korespondenci.