Zažíváme druhou normalizaci?

15. 12. 2014 / Bohumil Kartous

”Využití internetu a dalších elektronických nástrojů pro posilování demokracie ukazuje jedna z částí výstavy věnovaná islandskému pokusu vytvoření návrhu nové ústavy, poskytujícímu možnost nejširší účasti veřejnosti a transparentnost celého procesu,” říká k právě probíhající výstavě Mody demokracie Jaroslav Anděl, umělecký ředitel centra současného umění DOX, kde je výstava k vidění. Je demokracie na ústupu? Je umění v krizi? A co společnost? Ovládá ji občanská apatie a kult celebrit? Na tyto otázky se neodpovídá snadno. S Jaroslavem Andělem jsme se o to pokusili...

Jste uměleckým ředitelem kulturního centra DOX od jeho otevření v roce 2008. Za tu dobu, mohu-li soudit, si DOX vybudoval pozici, kterou bych s trochou nadsázky nazval "národní stánek" moderního umění, něco jako je Tate Modern v Londýně, samozřejmě s ohledem na to, že Praha není Londýn. Nicméně koncept a esprit je podobný, dýchají stejně. Co bylo na začátku vaším cílem a daří se ho naplňovat?

Záměrem bylo vytvořit centrum současného umění, které by přesahovalo podobu takzvané Kunsthalle, tj. galerijní instituce s mezinárodním výstavním programem bez stálé sbírky. Tate Modern nebyl náš vzor, protože je to národní instituce s významnou sbírkou a mnohonásobně větším rozpočtem. Cíle a poslání jsme si definovali v dokumentu o poslání a cílech: prvním a nejdůležitějším z nich je představovat současné umění v kontextu témat, která mění náš svět. Na rozdíl od většiny center současného umění, které v posledních dvaceti letech ve světě vznikaly jako houby po dešti, jsme se snažili jít za běžný rámec galerijní činnosti tím, že jsme oslovovali ke spolupráci různé skupiny, jichž se představená společenská témata týkají. Snažili jsme se nejen rozšiřovat naše publikum, ale oslovené komunity spojovat a tak vytvářet jakousi širší komunitu.

Na DOX mě bavilo a baví, že otevírá kontroverzní témata, která rezonují současnou společností. Výstavy jako Luciferův efekt, Postižení normalitou nebo právě probíhající Mody demokracie jdou v mnohém proti společenským stereotypům a ve svých důsledcích proti zájmům oligarchů i proti různým nedemokratickým praktikám. Vzpomínám si na mapy globální moci od umělecké skupiny Bureau d'études, které zobrazovaly vztahy mezi různými mocenskými, ekonomickými a mediálními skupinami a hned mi vytanul na mysli fakt, že Zdeněk Bakala je významným přispěvatelem DOX.

Výstava Luciferův efekt se konala před 3 lety a za tu poměrně krátkou dobu došlo v ČR k dalšímu výraznému propojování ekonomické, mediální a politické moci, před kterým výstava varovala. Byla zarámována na jedné straně proslulým výrokem Lorda Actona, podle kterého každá moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně, na straně druhé klasickými experimenty sociální psychologie. Jmenovitě to byly Milgramův experiment a Stanfordský vězeňský experiment, samotný název výstavy pak odkazoval k nedávné knize Luciferův efekt od Philipa Zimbarda, autora Stanfordského vězeňského experimentu, který na výstavu přijel a DOX uspořádal dvě jeho velmi úspěšné přednášky. V prostoru samotné výstavy jsme pak pořádali četné diskuse, někdy i třikrát týdně, v nichž mimo jiné vystoupili i lidé, kteří se jen o rok či dva později stali centrem mediální pozornosti, symbolem určitého vývoje, který začal hýbat a dosud hýbe celou společností. Na jedné straně to byla například Lenka Bradáčová, na straně druhé Andrej Babiš. Naproti tomu se zdá, že aktivity Zdeňka Bakaly se v posledních letech přesunují spíše mimo ČR.

Přidržme se probíhajících Modů demokracie. Opět nechybí mentální mapy, tentokrát od italského umělce Paola Ciria, strukturální diagramy, nad nimiž se dá kontemplovat o různých vrstvách demokracie. Nebo třeba nádherný širokoúhlý plakát kolumbijskeho města, děleného opuštěným železničním koridorem na sociálně rozdílné čtvrti. Co byste ještě vyzdvihl? A mají v sobě Mody demokracie nějaký jednotící prvek? Nějakou společnou linku?

Cirio vytvořil sérii takzvaných flowcharts, tj. vývojových diagramů, jež představují nejrůznější postupy navrhující způsoby zapojení občana do fungování demokratické společnosti napříč různými měřítky až ke globálnímu rozměru. Vyjadřuje to i název jeho projektu Global Direct, volně přeloženo Globální přímost, nebo Globální a přímá (demokracie). Ptojekt zahrnuje také rozhovory se stoupenci a teoretiky přímé a elektronické demokracie. Využití internetu a dalších elektronických nástrojů pro posilování demokracie ukazuje také další z osmi částí výstavy věnovaná islandskému pokusu vytvoření návrhu nové ústavy, poskytujícímu možnost nejširší účasti veřejnosti a transparentnost celého procesu. Spojnicí všech osmi částí výstavy je reakce na otázku, zda je demokracie na ústupu. Proto výstava předkládá varovné i inspiratvní příběhy, činí tak ovšem metodickým způsobem tím, že tyto příklady a příběhy se odehrávají v různých prostorových měřítcích, od městské čtvrti, města, autonomní oblasti, země až po globální měřítko, současně i ve čtyřech světadílech, tj. v různých kulturních oblastech.

Daří se vám dlouhodobě přitahovat pozornost zahraničních umělců, pro ty domácí je svým způsobem pocta, všimne-li si jich DOX. Se svou zkušeností nejen z DOX, ale i z vašich projektů v New Yorku, dokážete posoudit stav současného umění v této společnosti? Generuje tato společnost dostatek témat a dostatek senzitivních tvůrců, kteří by si jich všimli? Já jsem někdy na pochybách...

Postavení umění prodělává v posledním desetiletí výrazné proměny, na jedné straně jsme svědky kvantitativních změn, roste počet nových institucí i umělců ve světě, na straně druhé je zde stále více problém financování, buď jeho nedostatek, nebo jeho způsob. Některé muzejní a galerijní instituce (a částečně i současné umění samotné) jsou pak v důsledku toho spojovány někdy s nejbohatším jedním procentem obyvatel. Tyto změny zřejmě vysvětlují obrat části umělecké komunity ke společensky závažným tématům nebo přímo k občanskému aktivismu. Pokud jde o stav současného umění v ČR, řekl bych, že je to víceméně jako v každé jiné době, totiž že stav umění odpovídá celkovému stavu společnosti.

Když se rozhlédnu kolem, tak kromě DOX tu vlastně není žádný prostor, v němž by se nekdo systematicky pokoušel znepokojovat, konfrontovat a vyvracet. Nejsme náhodou jako společnost poněkud konformní? Nepopíráme kontroverzi vnitřně, abychom se jí nemuseli zabývat. Nejsou Čechům jejich stereotypy vlastně milé?

V poslední době někteří komentátoři mluví o druhé normalizaci. Bylo by zajímavé zjistit, nakolik je tento jev generační, nakolik se týká generace takzvaných Husákových dětí a generací starších, nebo zda je to jev, který jde napříč všemi generacemi. Je jisté, že období normalizace poznamenalo českou společnost zásadním způsobem, v úvodním textu katalogu Modů demokracie charakterizuji tuto skutečnosti výrazem přítomná minulost.

Když jsme spolu hovořili, zmínil jste, že pro vás bylo s myšlenkou DOXu jako kulturního centra vždy neodmyslitelně spojeno vzdělávání. Ke každé výstavě pořádá DOX workshopy, diskuse, komentované prohlídky a další doprovodný program pro veřejnost i pro školy. Moje zkušenost je ale taková, že podobné kvalitní programy často trpí na velmi rozšířenou apatii. S tím se ovšem těžko bojuje...

Vzdělávání je kritickou oblastí, a to nejen u nás. Jeho působení či důsledky většinou trvají celá desetiletí. Malý zájem veřejnosti o důležitá témata má na svědomí i masový zábavní průmysl, například kult celebrit. Dovolím si na tomto místě uvést pár příkladů: nedávno jsme uspořádali diskusi na téma mobilizace občanské společnosti pomocí občanského protestu. Rozeslali jsme několik tisíc elektronických pozvánek a rozdali desítky tištěných pozvánek mezi vybranými skupinami, u nichž byl předpoklad, že je vybrané téma může zajímat. Přesto se na diskusi dostavili pouze čtyři lidé. Naproti tomu si vzpomínám, že před časem jsme promítali životopisný snímek o Marině Abramovič, patřící do kategorie pořadů o celebritách, a na promítání přišlo téměř sto diváků, přestože jsme žádnou propagaci nedělali.

Pojďme se ještě chvíli zastavit u společenské apatie. Její kořeny jsou nepochybně v minulosti a v tom, že pojem "veřejné" byl ideologicky vyprázdněn. Je ale 25 let po změně režimu a resentiment je stále přítomný. V čem vidíte příčinu? Je to jen setrvačnost? Není to i tím, že algoritmus uvažování, soustředění se na pozice, nikoliv na podstaty stále dominuje diskursu? Vnímám to tak, že na české intelektuální scéně je stále považováno za žádoucí stát na té "správné" straně barikády, definujme ji jako pravicový neoliberalismus s různými lokálními ingrediencemi většinou reprezentovanými politickými personami posledního čtvrtstoletí. Dle mého tu vládne strach z toho stát se svým názorem proti.

Musím se zde opět vrátit ke způsobu vzdělávání, který stále převládá v českém školství. Neučí se kritickému myšlení, schopnosti diskutovat, argumentovat a obhájit názor místo pouhého tvrzení. Proto se tak často setkáváme s myšlenkovými klišé a černobílými schématy. Projevilo se to výrazně například v úrovni diskusí kolem posledních prezidentských voleb.

Typické je, že tento komplex maloměšťáctví většinou narušují lidé, kteří jsou existenčně zajištění jinde. Je jich ale málo...

Nejde jen o existenční zajištění jinde. Stejně nebo ještě důležitější je odlišná zkušenost, například zkušenost ze zahraniční stáže, studijního nebo pracovního pobytu. Jsem přesvědčen, že povinný pobyt studentů v zahraniční by měl větší efekt než běžné celoroční studium.

Co soudíte o stavu českých médií? Na výše uvedeném se celou mírou podílejí. Britské listy se snaží vytvářet už 18 let jistou protiváhu, mediální prostor svobody, kontroverze, kritického odstupu. S mainstreamem samozřejmě nemohou soupeřit, částečně i kvůli neochotě "být viděn" jinde, než je v těch správných kruzích žádoucí. Co s tím?

Existují dva základní způsoby, jak situaci změnit: Za prvé zdokonalit zákon o veřejnoprávních médiích a vynucovat jeho dodržování. Za druhé podporovat rozvoj komunitních médií.

Vy sám z DOXu odcházíte, což je pro centrum citelná ztráta. Dle mého je to patrné už na výstavě This Place, věnované Palestině. Na vernisáži byla explicitně označována jako "apolitická" a žel tak i působí...

Od ledna opouštím výkonnou funkci uměleckého ředitele a budu mít titul Artistic Director-at-large, což znamená, že budoucí spolupráce zůstává otevřená. Když se ohlédnu zpátky, myslím, že jsem za těch 6 let od otevření DOXu vykonal dost: vytvořil mezinárodní radu renomovaných osobností, podílel se na budování pracovního týmu, vypracoval a rozvíjel koncepci instituce, založenou na prezentaci společenských témat pomocí výstav a dalších aktivit (dílen, konferencí, přednášek, školení atd.) i spolupráce s nejrůznějšími komunitami, zejména školami, organizoval u nás nové formy diskusí (například myšlenkový maratón nazvaný 12 hodin budoucnosti nebo participační formát Demokracie v akci) i nové platformy, které nastolily přehlížená společenská témata (Jaká je vize Prahy?, DOXagora, Salon umění, Kde domov můj?), organizoval retrospektivy světově známých umělců (Douglas Gordon, Krzysztof Wodiczko) a řadu skupinových mezinárodních výstav věnovaných aktuálním společenským problemům. Celkem to za 6 let bylo 28 výstav, 20 z nich mělo katalogy, jež jsem redigoval a napsal k nim úvodní texty.

Co plánujete dál? Mluvil jste o jednom zajímavém mezinárodním projektu...

Těch projektů je více. Jednak se budou dál rozvíjet Mody demokracie, je o ně zájem v Německu, Francii a USA. Dále pracuji na mezinárodním projektu věnovanému úloze umění a vědy ve vzdělávání, nebo ještě šířeji v rozvíjení kognitivních schopností. Nejde jen o výstavu, ale o dlouhodobou činnost, která propojuje umělce, vědce a pedagogy z různých zemí, kteří nejsou spokojeni se současným systémem vzdělávání a pracují na jeho změně. Konečně se věnuji také otázce reflexe soudobých dějin, zejména úloze, kterou v této reflexi hrají obrazy.

0
Vytisknout
4606

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2014