Svět obyčejného člověka a Vánoce

16. 12. 2014 / Josef Mrázek

Asi jsem nevěnoval běhu času dost pozornosti a tak teprve, když se ozvaly hlasy připomínající pětadvacáté výročí událostí roku 1989, uvědomil jsem si, že už roste druhá generace, která nedávnou historii zná většinou jen z podání paní a slečen učitelek, takže převážně vůbec ne. A protože pamětníků ubývá, napsal jsem něco pro svá i jiná vnoučata pod stromeček, a otvírám to všem čtenářům.

Když mne tatínek vedl v Žatci poprvé do školy, byl začátek září roku 1935 a Československo bylo desátým nejlépe hospodařícím státem na světě, a to přesto, že jsme měli parlamentní demokracii, kterou máme i dnes. Tenkrát ale fungovala podle zákonů a hlavně 17 let za dozoru prezidenta Masaryka. Představu o tom, co jsou politické strany, jsem jako žáček získával podle strýčka Vojtěcha, národního demokrata, který s rodinou bydlel ve stejném domku o patro níž. Pozoroval jsem, že maminka ho v té věci nechválí. Tatínek byl nestraník, říkal, že kdo chce pracovat pro lidi, nepotřebuje být politicky organizován. A pracoval moc, pro českou menšinu psal a sám vydával Žatecký kraj, podporoval nezaměstnané v Podkrušnohoří a věnoval se osvětové a sociální práci, vše pouze za obětavé pomoci maminky, bez úřední podpory. Do třetí třídy jsem již chodil v Bílině, kam tatínka poslalo ministerstvo školství, aby tam založil český učitelský ústav. To bylo rozumné politické rozhodnutí, i když válka brzo vše smetla. Teprve později se začal výraz „politické rozhodnutí“ používat pro rozhodnutí, které se nedá podle zdravého rozumu zdůvodnit.

Poslední vánoce před válkou

V Bílině jsme pobyli jen rok a byl tu Mnichov, ztráta pohraničí a náš útěk do Prahy na podlahu u strýčka Jaroslava. I tam přišly vánoce, stromeček stál na rohu koberce, na kterém jsme měli své pelechy. Na několik let šla domácí politika stranou. Zvláště tátovi šlo o krk. Ale dočkali jsme se května 1945 a otevřely se velké naděje. Obživly však také čtyři dovolené politické strany. Tehdy jsem poprvé pocítil, že to není to, co potřebujeme. Každá slibovala výhody pro někoho, ale já jsem se v té době těšil, že teď budeme všechno dělat správně a ve prospěch všech. On původní záměr zavést parlamentní demokracii vypadal dobře – aby každá složka společnosti byla zastoupena nějakou stranou a ty strany se v parlamentu dohodly, jak všechny zájmy dobře a spravedlivě skloubit. To začalo hned narážet na neschopnost i neochotu zastupitelů prosazovat vůli občanů, kteří je zvolili a na to, že místo hledání dohody strany zápasily o moc. Postupně se podíl na moci, který strana ve volbách získala, stal předmětem obchodování a prodejné strany i jednotlivci přitom nedbali ani zájmů svých voličů ani obyčejných občanů vůbec.

V Československu se tato degenerace politických stran nestihla po válce plně rozvinout, protože již po necelých třech letech, v únoru 1948, se dostaly do područí komunistické strany a jen dvě kromě KSČ směly dále fungovat, ovšem jen formálně. Volby se sice konaly, ale jen jako kontrola poslušnosti, s jakou byli potvrzováni zastupitelé, které si na kandidátku umístila KSČ. Místo lidu vládly orgány komunistické strany a kvalita správy státu závisela na kvalitě aparátu strany a pokynů ze zahraničí, kterými se KSČ spíše více, než méně, řídila. Obyčejní lidé, nepožívající stranické výhody, byli hrubě nespokojeni, protože ještě bylo dost pamětníků, kteří věděli, jak by se stát dal řídit lépe. Naproti tomu ani pesimisté si nedovedli představit, co všechno se dá zničit a dělat špatně, když místo komunistů vládne byznys.

Vánoce za komunistů

Trapné bylo, že se Německo, i když bylo důkladně zničené válkou, rychle zotavovalo, Československo zaostávalo a bylo vězením. Při pokusech překročit hranice bylo dost lidí zabito. Obyčejní občané hledali cesty, jak lépe přežívat pod vládou strany, blíže ji pojmenovávat nebylo třeba. Vánoce jsme prožívali důkladně. Nebylo snadné sehnat vše potřebné k jejich tradičnímu průběhu, ale „strana“ asi nepovažovala za praktické do sváteční atmosféry zasahovat a byli jsme na chvíli zbaveni stálého dávání si pozor. Tak míjel rok za rokem a účinnost některých omezení trochu slábla, zejména duch národa ožíval. Skutečným motorem událostí v roce 1968 nebylo žádné opravování komunistické strany, ale přání obyčejných občanů, aby se dělalo lépe, co se dá opravit. Aby se mohl uplatnit názor občanské veřejnosti, třeba aspoň prostřednictvím odborů. Naděje tehdy padly vpádem vojsk, ale vznik Klubu angažovaných nestraníků naznačil, kam se vývoj ubírá. Rok 1968 byl důležitým přípravným krokem pro mohutný celoplošný nástup Občanského fóra v roce 1989. I když naděje s ním spojené také padly, byl to významný pokus a doufejme, že bude následován. O likvidaci OF v roce 1990 usilovali jiní škůdci, než likvidátoři jara 1968, a tak také neměla podobu vojenské akce. Byla důmyslnější a ještě účinnější a má zvláště těžké následky. Vraťme se do doby, kdy k tomu došlo.

Vánoce budovatelů Občanského fóra

Když v listopadu 1989 vnější i vnitřní podmínky k tomu byly příznivé, KSČ se neformálně rozdělila na část, která přeměnila svou politickou moc na moc hospodářskou kombinovanou s mocí politickou v nových kabátech a zbylým soudruhům ponechala firmu a úděl opovrhované opozice. Také protagonisty přelomových událostí je třeba rozlišovat a dělit na ty, kteří se znali a jednali o tom, jak si rozdělí funkce (přidali se i další, kteří po funkcích prahli a zejména překabátěnci), a potom zde byli angažovaní občané v ploše státu, kteří vytvořili politické hnutí Občanské fórum. Obvyklý sváteční ruch okolo vánoc v roce 1989 byl překryt vzrušující směsí nadějí a nejistoty, zda naděje budou naplněny. Horečná práce budovatelů OF nebyla ani o svátcích přerušena a v hnutí se vytvořily přirozené autority.

I když bylo Občanské forum v některých místech kontaminované postavami stranického typu, jako například, na Plzeňsku byl komunista, kterého si později Klaus vybral za svého zástupce a v Nymburku skalní tatcherovec Fajmon, později europoslanec za ODS, tak častá jednání ústředních Sněmů OF byla vždy přísně demokratická. Občanské fórum bylo politickým útvarem nového druhu. Na jeho půdě spolupracovali lidé všech možných přesvědčení, ale všichni s přímou vazbou na občany, které zastupovali. Obchodování s politikou nebylo možné a řešení přijatelné pro všechny se hledalo za dozoru veřejnosti. Kandidáty pro volby si navrhovali občané sami a zvolení zastupitelé nedostávali příkazy shora. Hnutí OF nemělo ve struktuře mocenskou vertikálu, hierarchické uspořádání bylo utlumeno. Skupina převážně mocichtivých disidentů doplněná příživníky a přeběhlíky proto nedbala Stanov a usnesení demokratického OFa sledovala své zájmy.

Občanské fórum padlo úkladnou střelou

Václav Klaus nebyl ani disident, ani demokrat, ale byl velmi pilný a rozhodnutý prosadit se. Na okresních OF zbyli po volbách v roce 1990 placení volební manažeři, tedy nevolení najatí pracovníci. Klaus objížděl okresy a přesvědčil většinu manažerů, jak dobře se budou mít, až on udělá z OF rigidní stranu. Sněmy OF byly v roce 1990 velmi časté, až dva za měsíc, a volené delegáty z okresů jezdění na ně unavovalo. V rozporu se stanovami začali místo nich na Sněmy jezdit Klausem zpracovaní manažeři. Tak to bylo i při volebním sněmu OF na konci roku 1990 a nezasvěcení skuteční delegáti se zhrozili, když byl předsedou OF zvolen Klaus. Ještě se podařilo odmítnout místopředsedu, kterého si vybral, byl v tu dobu ještě regulérním členem KSČ, ale to bylo vše. Klaus okamžitě začal OF likvidovat, zmocnil se jeho majetku, okresních poboček i ústředí, a udělal z toho svou stranu – ODS. Vše v rozporu se Stanovami OF. Byl jsem za Středočeský kraj zvoleným členem Rady KCOF – mezi Sněmy nejvyššího orgánu OF. Den po Klausově zvolení jsme od rána pracovali a Klaus v půl druhé přišel, podíval se do zápisu a řekl:

„Tak to se ruší a příště budete odhlasovávat, co Vám řeknu, a když nebudu moci přijít, pošlu svého tajemníka Havlíka a ten vám řekne, jak máte hlasovat.“

K mému protestu se jen matně připojili dva z dvanácti přítomných členů Rady. Na nejbližším Sněmu OF mne Klaus dal, opět v rozporu se Stanovami OF, z Rady odvolat. Mé místo zaujal delegát z Berouna. Později vyšlo najevo, že za komunistů vybíral místa, kam vyvážet chycené demonstranty v noci do polí.

Smutné vánoce roku 1990

Černošické a zároveň okresní OFse pokusilo o záchranu celého OF rozesláním textu Černošická výzva do všech obcí České republiky a potom jsem vybaven rezolucí jednadvaceti poslaců ČNR přijel s poslankyní Mašatovou do Lán, kde prezident Havel jednal s Klausem a Rychetským. Havel vyhověl přání Klause a dal nás pomocí stráže se psy zastavit hned na bráně. Potom vydali tiskovou zprávu, že Černošická výzva je bezpředmětná, protože Rychetský zřídí Občanské hnutí, které bude pokračováním OF. Byl to podvod a podraz, ale povedl se jim. OH nemělo s OF ideově nic společného a majetek i aparát a postavení OF sebrala ODS a pohodlně vyhrála volby v roce 1992. Marný zápas o zachování OFpředznamenal smutné vánoce 1990 a potom následující již nepřerušený sled zklamání.

Dobrá vůle a touha dělat věci dobře, základ uvažování obyčejných lidí, která se v Čechách a na Moravě i ve Slezku projevila rychlým růstem Občanského fóra, byla patrná zcela obdobně i na Slovensku. V čisté podobě hlavně na východním Slovensku, na západě se podařilo přistřihnout jí křídla a prosadit Verejnosť proti násiliu, nevystihující dostatečně to, čeho bylo třeba. To usnadnilo Klausovi a Mečiarovi rozbití Československa za Havlovy asistence. Černošičtí se pokusili tomu čelit založením hnutí Demokraté 92, které mělo celostátní působnost. Na přání slovenské části byl název doplněn slovy „Za spoločný štát.“ V Čechách a na Moravě jsme nabízeli hlavně spřízněnost s myšlenkami Občaského fóra. Když jsme se i při velmi skromných možnostech, bez peněz, začali v průzkumech objevovat a překročili 3 %, podrazily nás sdělovací prostředky a tak zvaní politologové, jako Pehe, svými odsudky, a tak jsme se ve volbách propadli na půl procenta, na Slovensku na 1.5 %.

Příliš mnoho lidí uvěřilo volebním lžím, že také zbohatnou, a nedošlo jim, že má-li několik lidí moc zbohatnout, musí být moc lidí okradeno o to málo, co mají. A po volbách již bylo marné naříkat nad rozdělením státu a nad tím, komu se jeho trosky dostaly do spárů. Teď nebyl nikdo, kdo by nepravostem čelil. Mluvil jsem s Havlem po jeho abdikaci v červenci 1992 v jeho domě na nábřeží. Nalezl jsem člověka, od kterého nelze nic potřebného očekávat. Bez zastání zůstalo mnoho obyčejných lidí a potom zde zase byli Oni, kteří jsou u toho a měli by se postarat o stát. Bohužel, postarali se jen o sebe a víc neuměli, nebo ani nechtěli. Tenkrát jsme ještě nevěděli všechno, co víme dnes, a tak jsme si někteří mysleli, že ti, co vládnou, možná ani nevědí, co by se mělo dělat, a že by se jim mělo poradit a tak jsme se o to, ovšem marně, pokoušeli. V roce 1995 jsme jako skupinka nadšenců založili Sdružení pro ochranu pacientů, později registrované jako Svaz pacientů ČR, který dodnes usiluje o zachování dobrého veřejného zdravotnictví. V červnu 1995 se mi podařilo uveřejnit v reprezentativním měsíčníku Parlamentní zpravodaj, určeném pro členy Parlamentu ČR, kritiku měnové politiky a hospodaření v ČR vůbec. Odezva žádná. Pokračovalo dlouhé období, kdy úzká vrstva „úspěšných“ dále bohatla, neúspěšných přibývalo a upadali hlouběji a početní obyčejní lidé příliš nevyčnívali nad hladinu neúspěšných.

Příliš dlouhé čekání na změnu

Zase se vrátil ten svíravý pocit marnosti, kdy člověk ví, co by se mělo dělat, ale nemůže to nijak uplatnit. Media zůstávala na straně škůdců a lhaní, manipulace a falešné informace celá dlouhá léta bránily nezasvěceným v poznání klausismu a škodlivosti neoliberální doktríny. Sociální demokracie, jako tradiční stranický projekt, nemohla plně nahradit hnutí Občanské fórum, ale zklamala i jako strana. Svou polovičatostí a smířlivým postojem ke Klausovi přiměla značnou část jeho odpůrců, aby volili komunisty a zároveň trvale přistupovala na to, že tyto hlasy se nebudou počítat. Byl to docela nedemokratický a primitivní, ale účinný, manévr pravice, který znemožnil nápravu i těch největších chyb. Například, v době „opoziční smlouvy“ na konci devadesátých let ČSSD dokonce pomáhala realizovat katastrofální ekonomickou politiku.

Za těchto okolností se zločinnost pod ochranou vlády stále rozvíjela a marně jsme čekali, zda to větší počet voličů pochopí. Metody manipulace se dále zdokonalovaly a neoliberálům také pomáhala neschopnost ČSSD a nezájem o potřebné rady. Ojedinělým světlým bodem byly volby v roce 2008, kdy výsledek komunálních voleb i voleb do senátu ovlivnila celoplošně šířená petice proti privatizaci veřejného zdravotního pojištění a proti poplatkům ve zdravotnictví. Ani tato akce nevznikla z popudu ČSSD. Přinesla však zásadní změnu složení Senátu PČR a vedení skoro všech krajů. ČSSD si přesto z tohoto úspěchu nevzala poučení, asi vůbec nepochopila, proč k němu došlo, a znova těžce a opakovaně chybovala ve volebních kampaních při volbách do Sněmovny PČR.

Žalostný obraz stranické politiky zvýraznil ostudný průběh volby prezidenta v roce 2003 a pocit beznaděje vzbuzující znovuzvolení Václava Klause v roce 2008. Je pozoruhodné až tragické, že koalice vládnoucí během jeho funkčního období si vedly tak špatně, že prezident se jevil jako ten lepší.

Základní výmluvou neschopných i křiváků je, že nemohou konat jinak, protože nikdo to lépe neumí. A právě představa, jak by se stát dal řídit lépe, vede obyčejného člověka k tomu, aby se snažil o tom ty, kteří právě vládnou, přesvědčit. To mne v listopadu 1989 a později denně hnalo do Špalíčku, centra OF a na mnohá jiná místa, kde bylo třeba jednat. Snažil jsem se navrhovat řešení politického systému, problémů zdravotnictví, opatření v ekonomické a sociální oblasti. Ukázalo se, že na naše rady není v řadách politické reprezentace nikdo zvědav, protože neslibují osobní prospěch a ani by se to nelíbilo těm, kterým politici slouží. To obracelo mou pozornost k nutnosti zavedení jiného způsobu politiky, který by z politiky zase udělal službu obyčejným lidem.

Aby vánoce byly šťastné a veselé

Již v době, kdy jsem se zotavoval po infarktu přivolaném častým pobytem v zakouřeném Špalíčku, jsem obohatil své i obecné politologické poznatky tím, že lze statisticky přesvědčivě prokázat, že mezi rigidními straníky převládají silní kuřáci, kdežto typičtí stoupenci občanských politických hnutí zpravidla nekouří. Je to důležité pro pochopení uvažování obou druhů občanů. I v rámci politického hnutí najdeme kuřáky spíše mezi organizátory, než mezi nositeli myšlenek. Uvádím to jako příklad, jak nejen že lze, ale dokonce je nutné využít úvah o člověkovi a přírodních zákonitostech k tomu, aby uspořádání politiky a cíl, kterého má být dosaženo, byly v souladu. Konkrétně jde o to, že tradiční stranický systém není chráněn proti zneužití ve prospěch subjektů, jejichž účast nebyla při zřizování systému stran předpokládána (například národní a dokonce mezinárodní kapitál a podobně).

Není třeba se bát, že by se lepší způsob politiky dal těžko vymyslet. Takový projekt je v základní podobě již navržen (viz, například, ZDE a další články v Britských listech - Mrázek a spoluautoři a stránky servisního občanského politického hnutí SPOJENÍ). Jde jen o to, aby ho dost lidí chtělo uvést do života, i když k jeho prosazování nejsou peníze, jaké byly použity k najmutí lhářů a prostředků manipulace v minulosti, aby se prosadilo to, co je proti lidem. Ani tolik peněz, kolik jich použil pan Bárta a už vůbec ne tolik, kolik jich má pan Babiš. K prosazení pravdy by ale mohla stačit dobrá vůle a spolupráce obyčejných lidí. Teprve potom se vrátíme na důstojné místo mezi národy a budou znova a znova přicházet šťastné a veselé Vánoce.

0
Vytisknout
5937

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2014