Domorodci informačního věku

25. 9. 2014 / Karel Dolejší

Informační revoluce, kterou svět prošel v několika málo posledních dekádách, nesplnila obrovské emancipační naděje, jež do ni vkládali někteří sociální teoretici. Rychlá změna sociálního prostředí ze stavu informačního nedostatku typického pro období starého režimu v současnou informační přesycenost a její dopady na publikum nebyly dosud solidně domyšleny. Toto je jeden možných velmi přibližných rozvrhů takového domyšlení.

Nepřetržitý provoz informačního průmyslu vede k velkému převisu nabídky dat nad poptávkou. Dat přežvýkaných médii je značný nadbytek, ale ne nutně skutečných informací; část toho, co je sdělováno, ve skutečnosti nenese žádný podstatný informační obsah, jde o informační šum. Informace jsou data vypovídající o změnách stavu světa; ale pomluvy týkající se pletek celebrit nebo relace věnované kartářkám a věštcům (s reklamami typu: "Nevadí, že mám padáka, zítra dostanu lákavou nabídku!") se stavu světa dotýkají v nejlepším případě velmi letmo. Média šumem baví, ale neinformují.

Třetí kategorie dat je zajímavá. Již před značnou dobou ji filosof Harry Frankfurt opsal politicky nekorektním výrazem bullshit. Označuje tak rádobyinformační produkt vytvořený se záměrnou indiferencí vůči pravdivostní hodnotě. Výtvor zmíněného typu - budu zdvořilý a přeložím Frankfurtův pojem prostě jako plk - se nestará o to, co je pravda, tváří se, že obsahuje více informace, než aktuálně nese, ale ve skutečnosti jde převážně o šum svévolně přestrojený za informaci.

V informačně přesyceném prostoru už není klíčovou dovedností opatřit si data; běžné, neutajované informace z otevřených zdrojů lze získat snadněji než kdykoliv dříve. Problémem se však stalo třídění získaných dat. Jak odlišit, co je šum a co užitečná informace? Nebo jak se takovému rozlišování vyhnout? Z této potřeby vyrůstají některé strategie.

***

Klasická sociologie byla v zásadě konzervativním projektem. Základní cíl představovala stabilizace modernizované společnosti s pomocí mechanismů odvozených ze společnosti tradiční (čímž se většinou myslel pozdní feudalismus). Představa sociální změny s tím spojená byla odvozena od úsečky: Dějiny vedou z bodu A (feudalismus) do bodu B (moderní společnost), náš problém je pak v tom, že se nacházíme někde mezi těmito stabilními body. Proto máme za úkol vybavit moderní společnost co nejdříve stabilizačními mechanismy a umožnit hladké dosažení cílového bodu.

Uvedený projekt v zásadě selhal, mimo jiné proto, že pokusy kombinovat předmoderní stabilizační mechanismy s moderní společností často vedly ve svých důsledcích k ještě větší nestabilitě než tzv. tržní společnost. Ale zejména selhal proto, že zůstával v zajetí představy dějin jako úsečky, přičemž dosažení bodu B má podobu stejného vystoupení z dějin, jako Fukuyamova liberální utopie. Konečným stavem vývoje sociálního systému je jedině smrt. Ustrnulá společnost např. sovětského typu se přestala adaptovat a přes zdánlivou majestátnost danou zkostnatěním ztratila schopnost dalšího vývoje.

***

Namísto dosažení utopie pokračuje samovývoj "liberální" společnosti a jejích autoritářských kapitalistických konkurentů, ovšem způsobem, který teoretici 19. století samozřejmě nemohli očekávat.

V tradiční společnosti a ještě velmi dlouho po zahájení modernizace byl jednotlivý obyčejný člověk jen ve velmi malé míře "samostatně informačně činný". Velkou většinu vzácných potřebných informací čerpal z autoritativních zdrojů, od uznávaných expertů své doby a sociálního okruhu a obecně od názorových vůdců. Kritickému přezkoumávání bylo vzácné zboží vystavováno jen zřídka, spíše se většinou jednalo o prosté přebírání. Takový model však v informačním věku již dále nefunguje.

Dat je takový nadbytek a každý je jimi natolik zavalen, že by měl v menší či větší míře sám provádět třídění. Jenže to je práce, která se do značné míry blíží tomu, co dříve bylo náplní profesionální činnosti vědců a myslitelů. Celá řada lidí na to navzdory nominálně rostoucímu vzdělání nestačí. Nedokáže se zbavit předsudků, které neprojdou empirickým testem. A co více, chybí jim tradiční model informační autority, kterou expertní vědění nahrazuje jen nedokonale. Informační autoritou ještě v historicky nedávné době byla velká média. Z různých příčin na Západě a v postkomunistickém prostoru (s výjimkou Ruska) už ale média takovou autoritou nejsou. "Řešení" se ovšem našlo: Je jím přechod k uzavřené kmenovosti integrované společnými rituály.

Rozporná data umožňující velké množství interpretací jsou zjednodušena podle požadavků na povrchní prostotu, harmonii a normalitu, jak to dobře známe ze stalinské periody s umělou ideologickou harmonizací a thymolinovou idylou. Svět je vydáván za mnohem jednodušší, než jak je dostupný žité skutečnosti. Jeho nesouladnost a cizost je redukována a převáděna důsledně na jediný ideologicky preferovaný jmenovatel/protiklad (bohatí-chudí, imperialistický Západ-heroické Rusko, svobodný svět-islám, občanstvo-ilumináti, atd., atd., atd.), a tam kde se toto nedaří, ignorována či popírána.

Devalvace životních zkušeností minulých generací v informačním věku je také ignorována a trvá se podrážděně na absolutní platnosti překonaného; žitá zkušenost z 50. nebo 70. let 20. století není tedy uzavřeným varovným příkladem z období nesvobody, ale měřítkem, podle kterého "ti kdo jsou ještě normální" posílají generace vyrovnávající se více či méně úspěšně s informační explozí do blázince. Mentalita, kterou scifista Bruce Sterling označuje frází "acting dead", se v informačním prostoru projevuje usilovným předstíráním, že svět je údajně stále ještě informačně mnohem méně bohatý, než dnes reálně je.

Tito lidé očekávají, že svět bude, nebo "vlastně je a vždycky byl" stále stejně přehledný, jako v dobách "upřímného" a radostného "budování socialismu". Domáhají se čitelnosti, kterou svět dávno ztratil.

Proces estetizace rozporné současné reality do podoby kýčovitého zátiší nejen z dílny socialistického realismu má mytologizující charakter a nepřekvapivě proto nemůže připustit kritické zacházení s daty. Plk coby produkt indiferentní k pravdivostní hodnotě a současně imitující významnost se k tomuto účelu prvotřídně hodí. Nejde už o jeden izolovaný výmysl typu kuvajtských kojenců vyhazovaných údajně iráckými interventy z inkubátorů. Nejde ani o jeden smyšlený příběh kojence údajně ukřižovaného "ukrajinskými fašisty". Máme "Korsuňský pogrom", máme herečku ztvárňující pro ruskou státní televizi tucty rolí pronásledované oběti ukrajinského násilí, máme drastické záběry z Latinské Ameriky, Iráku, Sýrie vydávané za zpravodajský materiál z Ukrajiny. Na pravdivostní hodnotě zpravodajství zde dávno nezáleží. Netřídí se, co je zpráva a co propagandistický výmysl. Jediným měřítkem je sledovanost.

A máme deriváty téhož mimo ruský prostor a s ním přímo spojenou generaci "dosud normálních" orientovaných na minulost. Mnohaletá chronická krize západní propagandy střižené podle klasického Hermanova a Chomského modelu ústí vcelku pochopitelně ve stav, kdy páky jsou nasazeny přesně tam, kde se pro ně samovolně otevřel prostor. "Mejnstrým" stále ještě nastoluje agendu, leč panuje přesvědčení, že "soustavně lže" a formování postojů ani nepřímo přes názorové vůdce už není v jeho moci. Naproti tomu přesně to je doménou "alternativních" médií a sociálních sítí. Zde se formují postoje "alternativního" publika k agendě obrácením "mejnstrýmu" vzhůru nohama. Nejde tedy o to třídit zpravodajská data a zkoumat jejich pravdivostní hodnotu, rozlišit informace, šum a plk. Platnost zprávy se neodvozuje ze vztahu ke stavu světa, ale má podobu pseudolegitimity delegované kanálem, kterým přišla. "Mejnstrým lže", i tehdy, když náhodou píše pravdu, a zprávy "alternativních" médií jsou "legitimní", třebaže přinášejí také typické netestovatelné konspirační teorie, přebírají produkci ruské velkovýrobny plků nebo politické pavlačové drby.

Náhradní struktury informační autority jsou přijímány nekriticky prostě proto, že (vesměs nereflektovanou) psychologickou potřebu autority jinak než nekriticky uspokojit ani nelze. Informační cargo kulty jsou potom budovány kolem falešného konsensu, že plk legitimizovaný "správným" zpravodajským kanálem a zpřehledňující svět estetizací je informací. Sociální procedura - převzetí zprávy z "alternativního" kanálu - je zaměněna za srovnávání zprávy se stavem světa. Kdo ještě u "alternativních" médií trvá na nějaké korespondenci s realitou, je lhář, agent nebo sociopat. Nepatří do našeho kmene. Narušuje identitu spolku soustředěného kolem společného úsilí spolupracovat při svépomocné výrobě kolektivní iluze, jejíž nedílnou součástí je obraz mýtického nepřítele umožňující projekci jungovského Stínu. Co se nepochopí, co nesedí, co protiřečí, je od ďábla - pardon, od "mejnstrýmu".

***

Taková gehlenovská Entlastung ovšem není žádnou tvůrčí adaptací na informační společnost, ale spíše kolektivní psychickou sebeobranou s velkým potenciálem pro manipulaci.

Prvním předpokladem k získání skutečně adaptivního charakteru takových kolektivních entit by bylo odmítnutí statutu "gated communities" a také rigidní procedury legitimizace falešným konsensem na základě příchodu zprávy "správným" mediálním kanálem.

Zmiňovaná změna by nicméně odporovala potřebě získat náhradní informační autoritu a sdílenou "alternativní" kolektivní identitu.

0
Vytisknout
4841

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2014