Prezident se přiblížil k rozhodnému kroku

29. 8. 2014 / Josef Mrázek

Málokdy se povede udělat něco tak naprosto opačného, než by se mělo, jako když ČNB podrazila českou korunu v době, kdy se stále ještě marně snažila vyhrabat z hlubokého podhodnocení za doprovodu škodlivě nízké ceny skutečné práce. Zvláště urážející bylo zdůvodnění tohoto kroku, které dělalo z běžných občanů hlupáky. Byla to drzost požadovat od nízkopříjmové většiny národa, aby vítala zvýšení cen při stagnaci svých příjmů s tím cílem, aby nebyl ohrožen růst zisků bank. Tvrdit, že se bude po zdražení více nakupovat, když většina z nás se rozhlíží po slevách, aby vyšla s nevelkými příjmy. Přitom odvrácení lidmi vítané deflace, kdyby se na něm trvalo, bylo možné dosáhnout žádoucím zvýšením ceny práce, ovšem s tím rozdílem, že by to nebylo výhodné pro zahraniční vlastníky, ale pro naše zaměstnance.

Opatřením ČNB se opět prohloubily chyby měnové politiky posledních dvaceti dvou let a opět se zrychlilo narůstání ztrát vlivem hodnotově ztrátového zahraničního obchodu. Škody obchodováním při velkém rozdílu směnného kursu a kursu stejné kupní síly, které od začátku devadesátých let vznikají, pozvolna zpomalovaly svůj růst, ale po zákroku ČNB opět skokově zrychlily. Při umělém oslabení koruny o 10%, obratu zahraničního obchodu kolem 3000 miliard korun ročně a na ČNB nereagujících cenách v eurech, vzniká pro plátce v korunách dodatečné zatížení 300 miliard korun. Pro srovnání, tolik stojí za rok celé naše veřejné zdravotnictví. Pro průměrnou čtyřčlennou rodinu to znamená ztrátu zhruba 10 000 Kč měsíčně. Odcházejí do zahraničí, aniž by za ně něco přišlo.

Tato hrozná čísla vyžadují bližší vysvětlení. Jde o zjednodušený názorný příklad. Při ustáleném objemu obchodování zaplatí typičtí dovozci, například řetězce, v eurech zhruba tolik, jako před změnou, ale od svých odběratelů (zákazníků) během roku vyberou v úhrnu o těch 300 miliard korun více, aby je vyměnily za eura v novém kursu a mohly znova nakupovat. O tom se dozví jen spotřebitel, tomu to řetězce započítají do útraty. Typickým vývozcem jsou exportéři, kteří nakoupí zboží od výrobců jako dosud, a prodají za eura, jako dosud, a ta potom vymění za koruny v novém kursu. To, co získají nyní navíc, je v prvním sledu jejich bezdůvodný zisk, který shrábnou a libují si. Potom možná dají jeho část výrobcům a ti ho, opět jen zčásti, použijí ke zvýšení mezd, které může trochu kompenzovat vznikající inflaci.

Dopad činu ČNB se tím může trochu zmírnit u zaměstnanců, ale zdaleka se nedosáhne plné kompenzace, nemluvě o tom, že exportéři mohou také dát slevu odběratelům v eurech, což je úplně špatné. Netlumeně jsou zasaženi důchodci a sociálně slabí, u kterých se opatření ČNB projevuje jako snížení důchodů a dávek. Celkovým výsledkem akce je skokové snížení životní úrovně sociálně slabší většiny obyvatelstva. Jeho rozhořčení je tlumeno tím, že, například, těch 300 miliard Kč teď a biliony Kč ztracené během předchozích let, nejsou nikde vidět pohromadě, jsou zamaskované v matoucích bilancích obchodu a stavu mezd, a klasické ukazatele, jako směnné relace, lidem potřebnou informaci poskytnout nemohou. Úhrnné ztráty jsou součtem obrovského počtu individuálních ztrátových kursových operací a nikdo je nevyčísluje. Jde o problém, kterému není věnována potřebná pozornost, pouze se obvykle soudí, že se s tím nedá nic dělat. Není to pravda.

Nahlédnutím do zákona 6/1993 Sb., o České národní bance, § 2, odstavec (1) zjistíme, že ČNB svým opatřením hrubě porušila hlavní cíl své existence, péči o cenovou a finanční stabilitu. Co ji k tomu vedlo? Jako možnou motivaci uvedl prezident Zeman snahu oddálit přijetí eura, jehož hlavní výhodou by bylo, že těžení z rozdílu směnného kursu a kursu stejné kupní síly by bylo znemožněno a s tím spojené machinace by se nemohly opakovat. Mnohem horší je, že za letošním krokem ČNB, který odsoudil i předseda Konfederace odborových svazů Středula, může být zájem udržet Českou republiku v podřadném postavení ne nepodobném kolonii. Také nevíme, co bylo koupeno za natištěných 220 nebo více miliard Kč.

Za těchto okolností by bylo pochopitelné, kdyby pan prezident v rámci svých pravomocí využil § 6, odstavec (2) citovaného zákona a odvolal pana guvernéra Singera a nezapomněl na pana vice-guvernéra Tomšíka a další funkcionáře, kteří způsobili obrovské škody. Jen prezident ČR to může podle odstavce (10) udělat, když shledá, že se dopustili vážného pochybení. A k tomu zajisté došlo. Je však pouhé odvolání dostatečným ohodnocením tak závažného poškození zájmů Republiky?

Děkuji paní docentce Iloně Švihlíkové za posudek a doporučení, na základě kterého jsem původní poznámku rozšířil do srozumitelnější podoby.

0
Vytisknout
5845

Diskuse

Obsah vydání | 1. 9. 2014