Odcizená krajina

21. 10. 2013 / Jaroslav Čejka

Vážení přátelé (i nepřátelé), píše Jaroslav Čejka,

před týdnem vyšel v brněnském nakladatelství MOBA můj román Odcizená krajina, se kterým jsem se loni probojoval v soutěži o Literární cenu Knižního klubu (ze startovního pole cca 120 rukopisů) až do finále. Ale protože v chaosu, který dnes na knižním trhu panuje, nehrozí, že by si ho média v nejbližší době všimla, dovoluji si Vás na něj upozornit touto cestou. Jako "ochutnávku" přikládám malou ukázku. Bude-li se Vám líbit, můžete na knihu upozornit své přátele a známé - ať už přeposláním ukázky e- mailem, nebo třeba doporučením na facebooku či jiné "sociální" síti, anebo úplně jinak. Ale také nemusíte, samozřejmě

Ať tak, či tak, děkuji Vám za čas, který ukázce z románu věnujete.

Ještě dvakrát museli v Literárním slunečníku sloužit redaktoři noční směny, a to při rychle po sobě jdoucích úmrtích Brežněvova nástupce a bývalého šéfa KGB Andropova a po něm zvoleného Černěnka. Teprve pak se zubatá unavila a zdálo se, že země, kde zítra znamená včera, si konečně s úlevou vydechne.

Roku 1985 byl zvolen generálním tajemníkem ÚV KSSS Michail Sergejevič Gorbačov, který v Kremlu zotvíral všechny dveře a okna a svou perestrojkou a politikou glasnosti způsobil průvan, který táhl celou východní Evropou a pořádně zamíchal kartami i nejvýše postaveným mariášníkům v Československu.

Ale ještě před tím, a krátce poté, co vyšlo první ze tří smutečních čísel Literárního slunečníku, dostal Přemek dopis, který na něj zapůsobil jako studená sprcha. Byl podepsán jménem Very Slaninové -- Wessellé a Přemek měl pocit, jako by cítil jehly, které mu každým slovem zabodává do jeho křehkého těla a flexibilní duše.

Pane Rataji, psala Šárčina teta, (zdvořilostní oslovení "vážený" vynechávám úmyslně, protože si vás ani za mák nevážím), viděla jsem vás jen jednou a pevně doufám, že to bylo naposledy, protože už tenkrát jste se mi nelíbil. Připadal jste mi kluzký jako úhoř a falešný jako pětka, jak říkával náš otec, petrohradský německý Žid, který, jak možná víte, po revoluci utekl z Ruska před bolševiky. Za války vyletěl komínem v Osvětimi, stejně jako můj manžel. Chybělo málo a letěla jsem za nimi. Ale Bůh, ve kterého za daných okolností nedokážu uvěřit, si to zřejmě nepřál, a tak je mi dáno žít dodnes. Díky tomu jsem však v životě poznala tolik parchantů, že už na ně mám nos. A ten mě nezklamal ani ve vašem případě.

Pominu teď, co jste provedl mé neteři a její i své dceři. Ponechám stranou také fakt, že jste přispěl svým zvláštním slizkým způsobem (protože zprostředkovaně) k odsouzení mého kolegy z disentu, Prokopa Holého, při jehož procesu citovali estébáci z vaší výpovědi. Nebudu se tu zabývat ani vaším letitým (a podle mého názoru ostudným) působením v Literárním slunečníku. A konečně mávnu rukou i nad tím, že váš bezuzdný kariérismus údajně dohnal vašeho předchůdce k sebevraždě. Bůh mu odpusť, byl to slaboch...

Ale nad tím, co jste předvedl jako šéfredaktor po úmrtí Leonida Brežněva, politika, který se na naší zemi provinil snad nejvíc od dob Hitlerových a Heydrichových, mávnout rukou prostě nedokážu. Kdybych byla mladší a fyzicky zdatnější, šla bych vám osobně nafackovat, ale takhle se musím spokojit s napsáním tohoto dopisu. Styďte se, pane! A zkuste jít do sebe, jestli je vůbec kam! Mám z vás totiž pocit, že jste něco jako mentální invalida, kterému chybí duše, a tedy i cit...

"Ty mrcho!" zašeptal Přemek, když dopis dočetl. Od sekretariátu ho sice dělily táflované dveře, ale i stěny mívají uši. Takže zbytek toho, co mu táhlo hlavou, zůstal zůstalo nevyslovené: Ty stará, neukojená potvoro! Ty musíš mít pořád pravdu, že jo? Ty stojíš vždycky na tý správný straně barikády! Za války, v osmačtyřicátým, v padesátejch letech, v šedesátým osmým i dneska... Jenže si nevidíš ani na špičku nosu, paní přechytralá! Protože ti chybí představivost a empatie. Ale já ti odpouštím, babo jedna zatracená! A svým úchylným způsobem tě mám dokonce rád...

Načež sedl k psacímu stroji a svůj vnitřní monolog hezky zatepla přetavil v odpověď:

Vážená soudružko Slaninová (já si Vás opravdu vážím -- ne sice pro vaše názory, ale pro odvahu, se kterou je vyslovujete), lhal bych, kdybych napsal, že mě Váš dopis potěšil. Ne, nepotěšil mě, naopak, dost mě ranil -- a to je pouhý eufemismus, protože se nechci uchylovat k vulgarismům. Chápu, že ženě s Vašimi životními zkušenostmi, která si navíc jistě uvědomuje, že její životní tramvaj se už neodvratně blíží na konečnou, povolují nervy. Ale nemohu pro Vás udělat nic jiného než Vám doporučit, abyste se zamyslela nad svými vlastními postoji a skutky v dobách ne tak dávno minulých. Vy jste se nikdy nemýlila? Nikdy jste nedělala chyby? Neuzavírala jste pochybné kompromisy, netaktizovala jste a nehledala svůj modus vivendi s mocí, dokuď to alespoň trochu šlo? Ano, já vím, že už to nejde, a to je jistě frustrující, ale věřte mi, že já za to nemůžu. Co však nechápu, je, že žena tak inteligentní, jako jste Vy, neshledává žádné paralely mezi životem svým a dejme tomu mým. Netvrdím, že jsou srovnatelné, ale paralely by se při troše dobré vůle našly. A ještě něco nechápu, a sice to, že jste si právo na omyl a prozření jednou provždy vyhradili pro sebe jen Vy a Vaši soudruzi z disentu: Jiří Dienstbier, Milan Jungmann, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Petr Pithart, Jiří Ruml, Pavel Rychetský, Ludvík Vaculík a další.

Já osobně si myslím, že právo na politické dospívání a zrání má každý. A také že tajná válka s mocí se nevede v ulicích, ani na stránkách novin a časopisů...

Ze srdce Vám přeji více představivosti, empatie a tolerance, které by nepochybně vnesly do Vaší duše tolik potřebný klid a mír!

Váš

Přemysl Rataj

Přemek si po sobě dopis ještě jednou přečetl, pak ho dal do obálky, zalepil ji a schoval do kapsy svého saka spolu s dopisem té staré čarodějnice. Měl dost dobrý pocit, že útok zatrpklé disidentky uspokojivě odrazil, aniž by přitom odkryl své vlastní slabiny a vystavil se tak možnému útoku zezadu. Byl opatrný a přitom sám se sebou spokojený. Ale štvalo ho to, ne že ne. Ta ženská ho svým dopisem dostala možná víc, než sama čekala.

"Koukni se na tohle," řekl plukovník Státní bezpečnosti Josef Koňařík, kterému se přezdívalo (podobně jako kdysi dávno předsedovi Československé strany lidové a ministru zdravotnictví Josefu Plojharovi) Velký Pepa, a podal čerstvě jmenovanému majorovi Priekopovi fotokopie dopisů, které si vyněnili Přemysl Rataj s Věrou Slaninovou -- Wessellou. "Co tomu říkáš? Ty toho Rataje přece znáš, ne?"

Major Priekopa předstíral, že se začetl do dopisů, které dávno znal (svého času mu je dal z kolegiality přečíst estébák, který měl za úkol sledovat bývalou poslankyni Slaninovou), ale v hlavě mu přitom rostly otazníky jako houby po dešti: Co na to má říct? Co od něj Velkej Pepa čeká? Velkej Pepa... jak vůbec k tý přezdívce přišel? Takhle se prej říkávalo Plojharovi, Vatikánem exkomunikovanýmu knězi, kterej se ale svýho kolárku nikdy nevzdal, ba ani když doprovázel Novotnýho při jeho cestách do Moskvy. Lítal údajně nerad, říkal, že se v letadle cejtí až příliš v rukou Božích. Vlastně to od něj byla svým způsobem oběť, kterou ovšem po lednovým plénu už nechtěl přinášet, takže ke všemu ochotnýho Antonína Novotnýho při jeho poslední cestě do Moskvy, kam letěl žádat o pomoc Leonida Brežněva, už nedoprovázel. Maršál Buďonyj, kterej měl údajně pro Plojhara slabost, protože s ním jako jedinej z československejch papalášů dokázal držet krok při pití, prej tenkrát do poslední chvíle marně vyhlížel svýho kamaráda z mokrý čtvrti, a když viděl, že už z vládního speciálu nikdo nevystoupí, protože od něj odstavili schůdky, zeptal se posmutněle Novotnýho: "Antonin, kdě tvoj pop?"

No jo, všechny cesty nakonec vedou do Moskvy a všechny změny přicházej z Kremlu, přes to jede tramvaj. Tam nahoře sliněj prsty, protože se proslýchá, že Gorbačov odstartuje změny, který chystal už Andropov, ale Černěnko přibrzdil. Jenže jaký změny to budou? Kdo je na tahu teď?

"Tak co," zeptal se ho znovu plukovník Koňařík, který si vydobyl ostruhy jako dvojitý agent ve Washingtonu, "co tomu říkáš?"

"Abych řek pravdu, soudruhu plukovníku...," začal opatrně major Priekopa, ale Velký Pepa ho přerušil: "Toho soudruha si nech na partajní schůzi, tady mi můžeš říkat Josefe. A pravdu si nech do zpovědnice, možná že se tam v historicky blízký budoucnosti budeš muset naučit chodit... Já chci slyšet tvůj názor, ať je jakej chce!"

"Dobře. Takže asi takhle. My jsme toho Rataje naverbovali začátkem sedmdesátejch let. Trochu jsme ho přitlačili ke zdi, měli jsme na něj pohlavní styk s nezletilou, takže nám vázací akt podepsal. Ale kdykoli měl podávat informace, tak se kroutil jako pochcaná žížala.

Švejkoval jako většina těch, který byli ke spolupráci přinucený. Ale jednou nebo dvakrát nám přihrál něco sám, z vlastní iniciativy, a pokaždý -- a to je myslím docela zajímavý -- to nějak kompromitovalo dost angažovaný a relativně vysoce postavený lidi z uměleckejch nebo kulturně politickejch kruhů. Pak už byl ale sám tak vysoko, že jsme od něj radši dali ruce pryč. Vlastně ještě jednou jsme ho kontaktovali, když jsme se od něj pokusili získat jeho svědeckou výpověď v kauze Prokopa Holýho, ale vykroutil se nám. Von byl slizkej jako úhoř -- to píše ta Slaninová přesně. Měli jsme z něj takovej pocit, jako že chtěl toho Holýho spíš podržet než potopit, takže jsme museli tu jeho výpověď -- a nakonec i ten dopis, co Holej psal prezidentovi -- trochu vylepšit. Vlastně nám svým způsobem pomoh, protože nás nechtěně upozornil na slabiny, který celá ta věc měla... A z tohohle jeho dopisu mám podobnej pocit... Jako by chtěl mezi řádky říct, že jsou na stejný lodi... Mám se na něj podívat? Ale von už sedí dost vysoko, dokonce je členem kulturní komise ú vé..."

"Tím líp," řekl Velký Pepa. "Koukni se na něj, ale jinak než dřív. Teď se na něj podívej tak nějak futurologicky. Jestli by byl použitelnej, kdyby ta naše státní loď začala nabírat vodu. A vona začne, to mi věř. No a pak budeme potřebovat vhodný lidi k veslům do záchrannejch člunů... Nebo chceš jít ke dnu spolu s těma pitomcema tam nahoře?!"

Plukovník Koňařík ukázal hlavou k oknu, za kterým se vlnily staroměstské střechy, za nimiž leželo i vltavské nábřeží, Letenská pláň a Pražský hrad s prezidentskou standartou, na které se stkví nápis "Pravda vítězí!". Ani na okamžik nenechal svého podřízeného na pochybách, koho těmi pitomci myslí.

0
Vytisknout
2033

Diskuse

Obsah vydání | 22. 10. 2013