Proč jsou řeči o diplomatickém řešení syrského konfliktu minimálně předčasné?

11. 9. 2013 / Karel Dolejší

Někteří komentátoři hodnotí Obamův projev v noci na středu, jehož převážná část byla věnována obhajobě plánované intervence, jako "šanci diplomatickému řešení". To je ovšem nesprávné hned z několika hledisek.

Předně je bezprostředně ve vztahu k návrhu na likvidaci syrských chemických zbraní třeba nejprve zjistit, zda Obama podnikl nějaké praktické kroky směrem k omezení role militantního ministra zahraničí Johna Kerryho. Pokud nepodnikl, nemělo by ujít pozornosti ani toho nejpovrchnějšího komentátora bulvárního plátku, že to bude právě Kerry, kdo bude teď jednat s Rusy. Dostane-li příležitost, přivede jednání s radostí do slepé uličky, aby se vrátil k politice intervence, jíž dává jednoznačně přednost. Obama mohl Kerryho zčásti zablokovat už tím, že by v úterním projevu dal jednoznačně najevo preferenci pro diplomatické řešení. Jenže to právě neudělal. Teď tedy nezbývá než tiše doufat, že před odjezdem na čtvrteční ženevská jednání s Lavrovem dostal Kerry od prezidenta jasnou instrukci "Bez dohody se nevracej". Pokud ji nedostal, nic se nevyřeší.

Za druhé, diplomatické řešení syrského konfliktu jako takového teď není vůbec na stole - na stole je pouze možné odstranění rozbušky, která by vyvolala přímou americkou intervenci. O diplomatickém řešení se jednalo, než 21. srpna vypukla "chemická" krize. Ihned poté Američané zmíněná jednání až do dalšího odvolali. Tento stav trvá.

Za třetí, eskalace syrské války tak jako tak pokračuje. Místo diplomatického řešení se před našima očima rozvíjí typická "war by proxy" zcela ve stylu studené války. Tak jako v angolské nebo ogadenské válce má každá z velmocí svého klienta, kterému poskytuje zbraně, finanční, diplomatickou podporu, a sází na to, že v konfliktu dosáhne vojenského vítězství. Snaha o diplomatické řešení byla postavena na tom, že USA v konfliktu neměly svého klienta, kterému by mohly důvěřovat. Neowilsoniáni však tvrdí, že se to teď mění. Vedle severní fronty, kam v minulých dnech dorazilo čtyři sta tun zbraní nakoupených za peníze monarchií v Perském zálivu a kde působí většina radikálních islamistů, chtějí otevřít druhou frontu na jihu Sýrie s "umirněnými" povstalci a zásobovat ji z Jordánska. Tím jsou ovšem anulovány jak sliby jordánského monarchy, že se jeho země nestane odrazovým můstkem agrese proti Sýrii, tak snahy udržet vnitřně nejkřehčí stát na Blízkém východě pokud možno úplně stranou konfliktu.

Takže máme před sebou hru o zamezení přímé americké intervenci do syrské občanské války, zatímco začala intervence nepřímá. Nevíme ale ani to, jak nakonec dopadnou jednání o syrských chemických zbraních, jejichž zničení by zabralo v každém případě několik let a provést ho v zemi zmítané občanskou válkou by bylo těžkým oříškem i v případě, že by se něčekalo na záminku, jak celý proces torpédovat.

Když Obama oznámil úmysl intervenovat v Sýrii, fakticky vyhlásil bankrot celé své blízkovýchodní politiky založené na diplomacii a otevřel dveře válčení zdaleka nejen v samotném syrském konfliktu. Tato změna má vytrvalý charakter a nelze ji odčinit několika okrajovými větičkami v televizním projevu obhajujícím intervenci. Odčinit by se dala jedině tak, že by se Obama osobně ujal iniciativy a věnoval se diplomatickým jednáním, kterým - jak laxně tvrdí - chce dát šanci, ale v praxi je přenechal právě příznivcům přímé intervence.

Lidové přísloví říká: "Sliby se slibují, blázni se radují."

Jak ale potom nazvat ty, kdo se radují dokonce i bez slibů?

0
Vytisknout
2113

Diskuse

Obsah vydání | 12. 9. 2013