Česká defektní demokracie

Stigma levicovosti a politika jako kýč

11. 9. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

Český volič má částečně tendenci volit podle kulturně-symbolického klíče, pomocí kterého k jednotlivým stranám politického spektra přistupuje. Ten potom pomáhá v tom, aby politiku interpretoval určitým způsobem a zřejmě bude v některých případech (netroufám si odhadnout jak moc) zabraňovat reflexi a "racionálnímu" úsudku i v letošních volbách. Klíčovým problémem české demokracie je kulturně-symbolický význam pojmů pravice a levice v české společnosti po roce 1989, včetně toho, jak jsou tyto pojmy vnímány a využívány v politické komunikaci a argumentaci. Přes určitou vnitřní vyprázdněnost těchto pojmů, mám zato, že pravice a levice jsou z hlediska kulturní symboliky české politiky stále relevantní, i když pokřivené pojmy či spíše nálepky.

Zkušenost s komunistickým režimem vedla k tomu, že levice se v roce 1989 dostala do startovní nevýhody a byly s ní en bloc spojovány zločiny a problémy minulého režimu. Antikomunismus je v ČR po víc než dvacet let nástrojem k očerňování celého levicového spektra, nejenom KSČM ale i ČSSD (viz například volební spoty ODS, kde jsou dohromady spojeny zkratky "KSČSSD") a v podstatě jakéhokoliv levicového názoru. Antikomunismus vedl k tomu, že se česká demokracie nestala normální demokracii západního typu, ale demokracii defektní, kde si levice a pravice nejsou rovny (levice je mimo normu demokracie) a kde se minulost stala díky symbolickému kapitálu, který kontroluje pravice, politikem. Konec komunistického režimu tedy nevedl k demokratickému restartu, jenž by vytvořil normální podmínky pro fungování demokracie.

Nadvláda pravicových diskurzů ve společnosti, postavená z velké části na antikomunismu, měla pro levici a vztahy v rámci politického spektra nedozírné důsledky. Levice se mohla v klíčových letech podílet na určování směru ekonomické a sociální transformace jenom z pozice parlamentní opozice. Velmi záhy se kormidla ujala neoliberálně zaměřená ODS, která spolu s dalšími pravicovými stranami dominovala české politice a vedla společnost směrem k ideálu neoliberálního státu a společnosti, která de facto neexistuje a tvoří jí jen "jednotlivci a jejich rodiny". Tento projekt ale záhy selhal. Český stát se nestal ani minimálním (v roce 1997 byl nárůst počtu zaměstnanců veřejné správy o 185% vyšší ve srovnání s rokem 1990) a především ani právním (neschopnost utvořit právní a legální rámec pro transformaci a vznik "mafiánského kapitalismu").

Na konci 90. let se ČSSD podařilo vyhrát volby v důsledku ekonomické krize s programem, který do značné míry akceptoval nadvládu pravicového, neoliberálního jazyka i obsahu. Sociální demokracie se pustila na cestu politického programu zmírňování (sociálních) dopadů neoliberálního kapitalismu, ale zároveň se stala jeho proponentem v ekonomické oblasti směřování země (viz například důraz na lákání zahraničních investic znamenající posílení závislosti české ekonomiky a nutnost udržovat v určité konstelaci tzv. komparativní výhody, zvláště nízké mzdy).

Nastavení vývoje země po roce 1989, které odmítlo gradualismus či "třetí cestu" a upřednostnilo šokovou terapii, tak bylo de fakto znovu podpořeno (sociální demokracie tu na výběr v podstatě neměla) a česká společnost se (dodnes) nedostala ke kritické diskuzi o této volbě a jejích dnešních důsledcích. Ani dvojí přítomnost ČSSD ve vládě nepomohla české levici v tom, aby se jí dostalo normálního, rovnoprávného postavení v české demokracii. Musí pořád přesvědčovat voliče o tom, že není "hrozbou" a formulovat svůj program tak, aby byl v souladu s pravicovou normou.

Nemožnost naleznout jiné řešení na pravé straně spektra a koaliční osamělost (tedy neochota jiných stran jít do koalice s vítězem voleb či vytvořit velkou koalici) sociální demokracie, obležené vnitřně i vnějškově antikomunismem, vedla v roce 1998 k uzavření kartelové dohody s ODS, tedy k známé a kritizované Opoziční smlouvě.

Tím sociální demokracie stvrdila svojí celkovou -- diskurzivní i faktickou - závislost na pravici, v tomto případě na ODS.

Vnitřní obležení antikomunismem je v případě sociální demokracie spojeno se zákazem spolupráce s KSČM na vládní úrovni, která levici v ČR dlouhodobě oslabuje a rozděluje ve prospěch pravice (viz výsledky voleb v roce 2002, kdy levice získala celkem 48,71%). V situaci, kdy KSČM nebyla zrušena a zakázána hned v roce 1990, jakékoliv další pokusy o zákaz komunistů byly zamítnuty jako protiprávní a kdy se dlouhodobě podílí na práci v parlamentu ("tichá podpora"), na volbě prezidenta ČR (hlasy komunistů byl zvolen prezident Klaus) a na správě na úrovni krajů a měst, je tato izolace popřením principů liberální demokracie. Jedná se o další z antikomunistických kýčů, který se tváří demokraticky a přitom principy demokracie popírá.

Pravice je dodnes v Česku vnímána jako orientace pro elity, úspěšné a bohaté, popřípadě vzdělané a podnikavé voliče. Není vyloučeno, a prezidentská kampaň to v mnohém potvrdila, že existuje část voličů pravice, kteří jí volí především ze sociálně-stavovských důvodů, nikoliv ale jako projev příslušnosti (a odtud vyplývajících zájmů) ale spíše jako vyjádření nároku na určitý sociální status, touhy "být jako oni" či nebýt tím kým jsem (přece nejsem socka).

Pravice je ale do značné míry volbou lidí s vyššími příjmy, kteří mají pocit, že ke spokojenému životu nepotřebují nic jiného než svůj vlastní úspěch, pro který má pravice být schopná utvářet podmínky, zatímco levice jejich šance "nivelizuje".

Osobní úspěch samozřejmě vede k utvrzení představy o tom, že systém funguje pro všechny stejně a je v zásadě dobrý. Vede ale i k pocitu, že jednotlivec je alfou a omegou a že jeho úspěch nezávisí na ostatní společnosti a jejím blahu.

Tato ideologie narušuje vazby solidarity, na kterých stojí každá společnost a představuje v důsledcích sázku na to nejhorší, na pomalý rozklad společnosti ve prospěch predátorství. Problémem je, že tzv. "nová pravice" v posledních 40 letech všude po světě prosazuje politiky, které vedou k tomu, že prakticky bohatnou jenom ti nejbohatší, zatímco všichni ostatní postupně chudnou. Minulá koalice se k tomuto trendu přihlásila.

Volit levici a veřejně vyjadřovat levici podporu či dokonce zpochybňovat spravedlivost, adekvátnost a vůbec udržitelnost dnešního systému, bylo v Česku a dodnes v jistém smyslu je otázka osobní odvahy a může vést někde i ke stigmatizaci. Levice je něco očerněného minulostí, nebo něčím pro socky, pro chudáky, co neumí využít svůj potenciál, protože jsou prostě líní a nemyslí tržně, popř. platformou pro osobní realizací podivných "intošů".

Levice je pořád agentem "návratu komunismu" a "ohrožením demokracie", popřípadě nositelem názorů a politik, které nutně přivedou zemi do ekonomické katastrofy.

Kolem levice se kumulují negativní pojmy jako "puč" (např. v ÚSTR nebo Zemanův puč), před levicí se musí "varovat" a z levice je nutné mít "strach".

Levicová většina je prostě něco čemu se musí zabránit, protože tím by došlo ke konci demokracie. Ta v ČR stojí jenom na existenci silné pravice, která jediná znamená svobodu. I tady se objevuje znovu a znovu paradox defektní demokracie -- k její obraně dochází v podstatě popíráním demokracie jako systému střídání u moci a hledání tvůrčí rovnováhy mezi levicí a pravicí ve prospěch celku.

Cílem jakoby tu byl ale diktát či "konečné zničení" jedné strany spektra, které je vnímáno jako "nepřítel" celého politického systému. To ovšem usvědčuje českou pravici z totalitních tendencí a směřování k pravicové "demokracii".

Symbolicko-kulturní významy, které dnes do značné míry ovládají politickou komunikaci (nikoliv ale až tak moc reálnou politiku) odvádějí pozornost voliče od sociální a politické reality, která ho ale každodenně ovlivňuje a na kterou mají politici svými rozhodnutími velký vliv. Zároveň činí z politiky kýč - otázku morálky a estetiky a příběh o sporu mezi dobrem a zlem.

Dochází tak, mimo jiné, k emotivnímu tlaku na voliče ve smyslu pocitu "být na té správné straně" tj., na straně svobody a demokracie, úspěšných a krásných, kterou si nárokuje pravice proti totalitě a nesvobodě, chudobě a plebsu v podání levice (KSČSSD).

Vyřazují se tak ze hry skutečné zájmy, které jsou sice rozštěpené a těžko identifikovatelné vzhledem k dnešní kultuře masového nivelizujícího konzumerismu a jejichž zdůrazňování je občas považováno za něco nepatřičného (ČSSD moc hájí zaměstnance), ale které i přes to existují. Jenže co naplat. Na té "správné" straně příběhu chceme být přece všichni. Nebo ne?

0
Vytisknout
8952

Diskuse

Obsah vydání | 13. 9. 2013