Kdo je v Sýrii "progresívní"?

15. 9. 2013 / Karel Dolejší

V dobách před třicetiletou válkou se ideologická orientace v ozbrojených konfliktech točila zpravidla kolem otázek typu: "Kdo je legitimní panovník? Kdo je správný křesťan?", zatímco většina válek byla v praxi pochopitelně vedena z úplně jiných důvodů než kvůli legitimitě a křesťanství. Od té doby, kdy kolektivní imaginaci Abendlanďanů ovládla namísto křesťanství mytologie pokroku liberální či socialistické denominace, velká většina ideologicky konformních se v každém konfliktu stereotypně ptá: "A která strana je progresívní?"

V postkoloniální Angole po roce 1974 se rozhořel konflikt mezi politickými reprezentacemi kmenů Ambundu a Ovimbundu. Zatímco první přijali sovětskou nabídku asistence a začali se tvářit, že budují socialistickou společnost podle východního vzoru, druzí museli na cestě za sponzory dosti kličkovat, nějaký čas kvůli čínské podpoře vystupovali jako maoisté, když však získali pozornost Reaganovy administrativy, stylizovali se pro změnu do sociálních demokratů - a nic z toho nemění ani písmeno na faktu, že jejich hlavním sponzorem a spojencem byl po většinu času jihoafrický rasistický režim.

Kdo byl v Angole progresívní?

Potřeba potvrzovat si neustále ideologické předpoklady namísto zkoumat svět, jak je, samozřejmě vede k tomu, že se "progresívnost" vesměs nějakým primitivním způsobem operacionalizuje. Pro někoho byl prosovětský režim angolské MPLA progresívní jednoduše proto, že měl na své straně Moskvu. Pro jiné bylo rozhodující, že UNITA získala omezenou podporu USA. Pro někoho byl Jonas Savimbi sociální demokrat, ačkoliv kdyby takoví příznivci tušili něco o způsobu, jak tento "pokrokář" zachází se ženami svého kmene, nemohli by povrchní nálepku držet ani vteřinu.

Nakonec, samozřejmě, dějiny píšou vítězové. Během bitvy u Cuito Cuanavale se neortodoxnímu kubánskému generálu Arnaldu Ochoovi podařilo zažehnat hrozbu likvidace nejlepších jednotek angolské armády, na kterou zadělali nekompetentní sovětští poradci a velitelé. UNITA podpořená jednou zesílenou jihoafrickou brigádou nedokázala dosáhnout rozhodujícího vítězství, následně začala jednání o míru v Angole a nezávislosti Namibie. Ochoa, který situaci zachránil mj. díky prostředkům získaným ilegálním prodejem cukru, byl krátce po návratu na Kubu popraven a Castro si přivlastnil plody jeho úsilí, které prezentoval jako důkaz ideologické převahy kubánského socialismu nad sovětským. Černí Afričané si dodnes připomínají výročí bitvy u Cuito Cuanavale jako porážku apartheidu, přičemž se rádo zapomíná, že na řece Lomba Angolané málem všechno prohráli; že proti jejich jednotkám složeným z nuceně mobilizovaných branců a bojujícím podle rigidních sovětských operačních procedur zde stála "černá" guerillová UNITA zesílená jednotkou, jejíž personál tvořili z 60% dobrovolníci černé pleti pocházející z Angoly a Namibie.

Kdysi by zase kněží bez ohledu na fakta nepochybně dospěli k názoru, že vítězná strana byla tvořena dobrými křesťany.

A přitom celá angolská story mohla dopadnout úplně opačně. Nakonec poražená strana mohla klidně zvítězit. Kdyby se kdysi Neto jménem MPLA nedohodl se Sověty, mohl to být docela dobře právě Savimbi, kdo získal podporu Moskvy. Ogadenská válka bývalého a čerstvého sovětského klienta (Somálska a Etiopie) budiž jedním takovým příkladem velmi snadného přechodu z jedné ideologické strany na druhou.

Speciální operacionalizací mytologie pokroku bývá u některých psychicky predisponovaných jedinců posedlost všelikými "revolucemi", zcela bez ohledu na skutečné cíle těch kdo je uskutečňují a na možné výsledky či následky. Jestliže je možno libovolný projev politického násilí, jímž je dotyčný chorobně fascinován, při troše překroucení označit za "revoluci", je to pro takové případy již více než dostatečným důvodem k jednoznačnému rozhodnutí, kdo je "progresívní" stranou konfliktu a koho je třeba podpořit. Kdyby nebožtík Savimbi místo v roli "bojovníka za svobodu" a "reformního socialisty" v jeho době snadno prodatelné na Západě vystupoval spíše jako "revolucionář", mohl si snadno získat podporu protisovětsky orientovaných levicových radikálů - ovšemže pouze symbolickou, za niž by nepořídil ani jedinou přenosnou protiletadlovou raketu Stinger. Stylizace, která mu otevřela dveře k Reaganovi, byla pro něj samozřejmě podstatně výhodnější. Když skončila studená válka, obě strany občanského konfliktu v Angole se velmi rychle zbavily veškeré účelové ideologické kamufláže a zvítězila ta, která dokázala dlouhodobě mobilizovat větší zdroje, tj. MPLA. Tak to zpravidla v občanských válkách založených na mezikmenové rivalitě chodí. Ideologická kamufláž využívající dělících linií přítomných pouze v centru světosystému je tu od toho, aby do konfliktů na periferii, jejichž podstata je úplně jiná, byly zataženy vnější zdroje.

***

Kdo byl tedy v Angole "progresívní"? Tato otázka dává smysl pouze s ohledem na kompulzívní potřebu vměstnat jakoukoliv událost kdekoliv na světě do předem daných ideologických kategorií, o nichž se tvrdí, že jsou univerzální. Z hlediska míry svobody průměrného muže by se například dalo přesvědčivě tvrdit, že "progresívnější" byla UNITA, která nikdy nezavedla systém všudypřítomné kontroly a reglementace a i po vojenské stránce z tohoto kulturního rysu mimořádně profitovala - zatímco vláda MPLA posílala každoročně do Moskvy přes miliardu dolarů za zbraně a poradce, její protivník vždy musel vystačit se zlomkem této částky a nikdy například nedisponoval významnějším množstvím těžkých zbraní, ale přesto se díky větší agilitě a samostatnému uvažování velitelů udržel po více než čtvrt století. Pokud jste feministou, je to také jasné - sexuálního otrokáře Savimbiho nikdy nepřijmete.

***

Kdo je "progresívní" v Sýrii? Je to ten, koho podporují Rusové? Nebo ten, koho podporují Američané (ale především Saúdové, Katar a Turecko)? Je to brutální, ale sekulární, povrchně sociální a modernizující režim rodiny Asadů zastupující jednu muslimskou sektu a další náboženské menšiny, nebo pestré spektrum decentralizovaných opozičních sunnitských organizací, jejichž čtvrtinu - nejefektivnější a nejlépe vyzbrojené jednotky, které stále získávají vliv a po případné porážce režimu velmi pravděpodobně ovládnou scénu - tvoří fanatičtí islamisté většinou zahraničního původu s cílem vytvořit namísto dnešního syrského státu chalífát zahrnující také Irák, Palestinu a Izrael? Budete se fixovat na údajně socialistický charakter vládní strany? Nebo uvěříte "revoluční" stylizaci chudší části sunnitů, jejich konečným cílem je vyvraždění dosud vládnoucích alávitů? Máte nutkavou potřebu použít každý další případ politického násilí na Zemi jako "důkaz" platnosti revoluční víry, jíž jste indoktrinováni, ať to stojí, co to stojí? Tak to si musíte vybrat...

***

Když se někdo rozhodne bojovat proti režimu ve své zemi ozbrojenou silou, na rozdíl od nebožtíka Savimbiho je však vojensky impotentní a plně závisí na bohatých zahraničních sponzorech, protože sám nekontroluje prakticky žádné zdroje, dříve nebo později logicky dochází k tomu, že sponzoři zaplatí někoho jiného, kdo je v boji efektivnější než původní "revolucionáři" a má šanci válku vyhrát, což je nezbytná podmínka návratnosti investice. Nejprve si koupí islamisty a později třeba U.S. Navy. Tím se "revoluce" postupně proměňuje v zahraniční intervenci, v níž už rozhodují nikoliv domácí hráči, ale cizí mocnosti diktující si své podmínky a prosazující čistě své zájmy ohledně zatlačování Íránu nebo strategického plynovodu.

Kdo je zde pak "progresívní"?

***

To že se občanské války kdesi na druhém konci světa tažené kmenovými či sektářskými konflikty nedají narazit na kopyto obstarožních západních politických náboženství samozřejmě vůbec neznamená, že se lidí na Západě netýkají. Jsou to dramata plná lidského utrpení, které na rozdíl od politických interpretací pro západní publikum nemusí nikdo aranžovat. Jsou to konflikty, které se i zcela nesenzitivních lidí na Západě mohou dotknout velmi hmatatelně (přinejmenším v podobě sílícího proudu uprchlíků a stoupající ceny ropy) a dokonce i naprosto fatálně. Celá řada amerických důstojníků na rozdíl od politického vedení Spojených států chápajících veškerá rizika eskalace syrské války se právě díky ruskému návrhu na likvidaci chemických zbraní stala jakýmisi umírněnými příznivci Vladimira Putina - to úplně poslední, co si tito lidé přejí, je totiž 3. světová válka.

Pokud chcete studovat skutečnou syrskou občanskou válku, namísto primárně ideologizujících autorů (ať už jsou to Régis Debray či Bernard-Henri Lévy) se musíte zabývat teorií války čtvrté generace, všímat si, proč proti nejlepším jednotkám "anarchických" povstalců uspěly nejlépe opět milice nestátního aktéra (Hizballáhu) a že syrská armáda vybudovaná podle rigidního sovětského modelu musela být během války výrazně decentralizována a postupně přechází alespoň na americký systém modulární divize. Všimnete si, že vítězství povstalců bude úplným koncem syrského státu, nikoliv nějakou jeho doktrinálně postulovanou "revoluční" proměnou. Musíte se snažit zjistit váhu jednotlivých aktérů mezi Asadovými protivníky a jejich schopnost v budoucnu ovlivnit případné mírové uspořádání na území bývalé Sýrie. S ideologiemi 19. století zde nepochopíte vůbec nic.

Pokud je však vaším neměnným narcistickým cílem vést psychickou obranu před kognitivní disonancí, budete zdvihat z prachu takové idiotské otázky, jako kdo v mrtvě narozené syrské revoluci vlastně zastupuje stranu mírného pokroku v rámci dějinněfilozofického zákona.

0
Vytisknout
5308

Diskuse

Obsah vydání | 17. 9. 2013