Významný nález Ústavního soudu

Levicové strany by se konečně měly zabývat posílením právní ochrany zaměstnanců

11. 9. 2013 / Aleš Uhlíř

Jednou z účinných forem obrany proti časté zvůli těch firem, které s oblibou konstruují důvody pro výpovědi nebo pro okamžité zrušení pracovního poměru, je možnost takto postiženého zaměstnance domáhat se předběžného opatření, kterým soud uloží zaměstnavateli povinnost vyplácet bránícímu se zaměstnanci náhradu mzdy po dobu trvání soudního sporu o neplatnost výpovědi nebo okamžitého zrušení pracovního poměru. Případy, kdy se zaměstnavatelé snaží zbavit zaměstnanců aniž by při tom museli vyplácet odstupné a vymýšlejí si pro "padáky" důvody v rozporu se zákonem, jsou v Česku časté.

Lidé, kteří se chtějí soudit o neplatnost takového vyhazovu, se často ocitají v zoufalé sociální situaci, kdy na jedné straně formálně dál trvá jejich pracovní poměr u firmy, s níž se soudí, tzn. nemohou se ucházet o nové zaměstnání, avšak původní zaměstnavatel jim nevyplácí mzdu. Soudní proces v takovém případě trvá (jen v první instanci) minimálně půl roku a dostane-li se věc k odvolacímu soudu, může spor trvat rok i déle.

Zaměstnavatelé a priori počítají s tím, že se zaměstnanci nebudou bránit. Zejména pokud by se soudním sporem bylo spojeno dojíždění do vzdáleného místa. Rovnost stran je pak iluzorní a člověk bez příjmu raději od žaloby o neplatnost výpovědi či okamžitého zrušení pracovního poměru upustí. Jediná šance zaměstnance v takovém případě je vydání předběžného opatření, jímž soud nařídí zaměstnavateli platit "vyhozenému" pracovníkovi náhradu mzdy či platu po dobu řízení až do právní moci rozhodnutí. Soudy však návrhům tohoto druhu vyhovují zdráhavě a vykládají formální podmínky pro vydání předběžného opatření velmi restriktivně. Úskalí je zejména v povinnosti zaměstnance po obdržení výpovědi neprodleně zaměstnavateli písemně sdělit, že trvá na tom, aby byl i nadále zaměstnáván. Obecné soudy (viz zde popisovaný případ) nezřídka kladou na takový projev vůle zaměstnance přemrštěné nároky. Nestačí jim obecně vyjádřený nesouhlas s výpovědí, z nějž vůle být nadále zaměstnáván logicky vyplývá, ale požadují formální výslovné vyjádření. V případě, který zde je popisován, zaměstnanec při převzetí výpovědi současně s potvrzením převzetí vlastnoručně napsal, že výpověď je neplatná a že trvá na pokračování pracovního poměru. Soud však takto učiněný projev vůle za postačující sdělení zaměstnance, že na zaměstnávání trvá, nepovažoval.

Posílení právní ochrany zaměstnanců by mělo být jedním z hlavních témat levicových stran. Jde o téma, které se bezprostředně dotýká velké většiny jejich voličů. Je třeba se zamýšlet nad tím, zda např. nezměnit pravidla o místní příslušnosti soudů tak, aby byla vstřícnější k zaměstnancům. Rovněž veškeré rozhodčí doložky v pracovních smlouvách, které ze sporů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vylučují nezávislou justici, by měly být nepřípustné. Zásadní však je opustit slepě civilistický přístup k pracovněprávním sporům, který v zaměstnanci spatřuje pouze žalobce nesoucího důkazní břemeno. V případě výpovědi či okamžitého zrušení pracovního poměru na základě účelového obvinění je zaměstnanec nucen absurdně dokazovat, že se určitá událost nestala a díky přísným zásadám koncentrace řízení mnohdy ani nemůže reagovat na nepravdivé výpovědi bezskrupulózním zaměstnavatelem nastrčených svědků. Podle názoru právníků, kteří se tím blíže zabývají, jsou právní úpravy v řadě evropských zemí k zaměstnancům v tomto ohledu podstatně šetrnější.

Krátce k případu, který se ocitl před Ústavním soudem:

Ve sporu o neplatnost výpovědi vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 vydal tento soud usnesení, ukládající žalované straně (ČR -- Ministerstvo obrany) povinnost poskytovat žalobci v pravidelných termínech výplaty náhradu platu ve výši 8 000,- Kč měsíčně, a to do doby nabytí právní moci konečného rozhodnutí. Žalobce se domáhal přiznání vyšší náhrady platu, soud ale přiznal náhradu platu 8 000,- a ve zbylé části návrh na vydání předběžného opatření zamítl.

Ministerstvo obrany se odvolalo a Městský soud v Praze se s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 neztotožnil. Žalovaná strana tak nemusela žalobci, který se návrhem na vydání předběžného opatření domáhal uložení povinnosti vyplácet mu náhradu platu, žádnou náhradu platu poskytovat.

Proti předmětnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 23 Co 456/2012 -- 18 byla 4. 1. 2013 podána ústavní stížnost. Stěžovatel se domáhal zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a dále pro jeho rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud ČR o věci rozhodl dne 8. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomností účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila a to tak, že napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil

Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu III.ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013:

"V posuzovaném případě spatřuje Ústavní soud porušení spravedlivého procesu v tom, že odvolací soud extrémně vadně hodnotí skutkový stav věci a z takto učiněných zjištění vyvozuje vadné právní závěry.

Městský soud správně poukazuje na to, že pokud zaměstnanec s výpovědí danou mu zaměstnavatelem nesouhlasí a její neplatnosti se dovolá včas podanou žalobou u soudu, má nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za předpokladu, že zaměstnavateli bez zbytečného odkladu oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (§ 69 odst. 1 věta prvá zákoníku práce). Zcela v rozporu se skutečností však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, že z podané žaloby ani z žádné listiny předložené žalobcem nevyplývá, že žalobce oznámil žalované bez zbytečného odkladu, že trvá na dalším zaměstnávání. Městský soud uzavřel, že soud prvního stupně neměl za osvědčené všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil vyhovující výrok prvoinstančního rozhodnutí na výrok zamítavý.

Tento závěr odvolacího soudu však nemá oporu ve spisu, resp. je s obsahem spisu v očividném rozporu. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 8 C 111/2012 Ústavní soud zjistil, že přílohou žaloby o určení neplatnosti výpovědi stěžovatele byla i kopie výpovědi, kterou stěžovatel od žalované obdržel (přípis Ministerstva obrany ČR označený jako "Skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. f) a písm. g) zákoníku práce"). Na konci uvedeného přípisu (výpovědi z pracovního poměru) stěžovatel svým podpisem stvrdil, že tuto výpověď převzal dne 25. dubna 2012 a dále na tomto přípise vlastnoručně uvedl, že výpověď je neplatná a že trvá na pokračování pracovního poměru. Kopie výpovědi z pracovního poměru (včetně vlastnoručního písemného vyjádření stěžovatele) ve založena v přílohách soudního spisu a její existence je konstatována i v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí.

V ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce se uvádí, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být předběžným opatřením účastníku uloženo zejména, aby poskytl alespoň část pracovní odměny, jde-li o trvání pracovního poměru a navrhovatel ze závažných důvodů nepracuje.

Z uvedeného vyplývá, že Městský soud v Praze při rozhodování o nařízení předběžného opatření nevzal v úvahu všechny skutečnosti stěžovatelem tvrzené v návrhu, jež byly v době jeho podání osvědčeny.

Ústavní soud konstatuje, že shora uvedená vada již sama o sobě natolik zpochybňuje správnost hodnocení skutkového stavu, o něž se opírá druhoinstanční rozhodnutí, že toto rozhodnutí nemůže z hlediska ústavněprávního přezkumu obstát. Z hledisek ovládajících režim tohoto přezkumu, zejména z hlediska tzv. spravedlivého procesu, pak nemůže být ani rozhodným způsobem významné, že odvolací soud uvažoval - co do důvodů pro zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření - i o nesplnění podmínek dalších.

Ústavní soud se již ani nezabýval ostatními námitkami, uvedenými v ústavní stížnosti - s vědomím, že je stěžovatel může i nadále uplatňovat v probíhajícím řízení před obecnými soudy.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že popsaným postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 23 Co 456/2012 - 18, aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti, zrušil."

0
Vytisknout
4449

Diskuse

Obsah vydání | 13. 9. 2013