Evoluční ontologie kultury a problém podnikání

12. 9. 2013 / Vít Bartoš

Josef Šmajs je typ myslitele, pro jehož intelektuální vývoj je typické to, že velmi usilovně rozpracovává základní předpoklad (ontický střet přírody a kultury) a dovozuje z něj čím dál tím širší důsledky. Tímto způsobem vznikají nová problémová ložiska, která stvrzují konstruktivitu základního východiska. A právě poslední kniha Evoluční ontologie kultury a problém podnikání již svým názvem dobře dokumentuje tento vývoj.

Kniha jako taková je rozdělena do pěti základních částí, které vyjadřují architekturu myšlenkového systému. První část s názvem "Podstata evoluční ontologie" nám přibližuje bazální ontologická východiska Šmajsovy filosofie. Ve zkratce lze tvrdit, že EO se přiklání k tradici tzv. procesuálního myšlení s důrazem na princip evoluce, který v této koncepci nelze redukovat na pouhý princip přirozeného výběru a další mechanismy spojené striktně s biologickou evolucí. Evoluce je tu obecnějším principem, který prostupuje všechny domény reality. Taková koncepce dále odmítá tradiční substancialismus evropské metafyziky, protože ten je v rozporu s evidentní ontickou tvořivostí, kterou můžeme vysledovat všude okolo nás -- zvláště pak u struktur živé přírody. Šmajs nicméně připouští, že substancialismus má své relativní opodstatnění, protože intuitivně vyjadřuje to, "co v naší terminologii nazýváme strukturami implikátního řádu skutečnosti" (s. 27).

EO nicméně nehodlá upadnout do čistě akademické diskuze o procesualitě či substancialitě skutečnosti a místo toho směřuje svůj zájem na oblast živé přírody a kultury. Jejím cílem je vybudování nového a realistického statutu přírody, člověka a kultury v jejich vzájemných strukturálních vztazích. Tento moment je pro EO typický a vyjadřuje aktuální ideovou poptávku. Základním inovativním přístupem EO je totiž předpoklad o střetu mezi přírodou a kulturou, který má dnes již zjevné existenční -- i existenciální - důsledky (pro člověka, kulturu i přírodu). Kultura není již chápána jako pokračování a zušlechťování přírody novými prostředky, ale jako onticky opoziční tvůrčí síla, která destruuje svůj fundament (přírodu). Důsledky tohoto procesu mohou být katastrofální -- od předčasného zániku civilizace po zánik přirozené informace, kterou nakumulovala evoluce v průběhu miliard let. Proto je dle Šmajse nutné vyvinout novou ontologickou koncepci (tzv. ontologické minimum), které "by pomohlo iniciovat změnu kulturní strategie a které by podpořilo novou axiologii, etiku i politiku" (s. 32).

Druhá část s názvem "K problému evoluce a informace" rozvíjí koncept evoluce do nejširších možných souvislostí, kdy je evoluce primárně pochopena jako onticky konstitutivní proces. Je zde vedena ostrá hranice mezi přirozenou evolucí biotických systémů a evolucí kulturních systémů. Tato hranice je dána řádovým rozdílem v rychlosti obou procesů a samozřejmě také rozdílem ve spontaneitě přirozené biotické evoluce a účelovosti evoluce kulturní. Navíc jen biotická evoluce je schopna zpětně a dlouhodobě udržitelně recyklovat vlastní produkty a vytváří tak dokonale autonomní systém, který se dokáže vždy navrátit do relativní systémové rovnováhy. Tato rovnováha je garantována vtělenou přirozenou informací (nukleové kyseliny), která se nakumulovala v průběhu miliard let dějin geologické a biotické evoluce. Je rovněž zdůrazňována nutná podřízenost kulturních procesů procesům biotickým. Tato pro řadu z nás problematická myšlenka je vyvozena z faktu, který říká, že kulturní bytí ke své existenci nutně čerpá materiální a informační zdroje z toho, co vytvořila právě biotická evoluce. Je typické pro kulturní evoluci, že z hlediska informační komplexity nepřidává nic fundamentálně nového do systému biotických entit, ale že je naopak de facto redukcí originální biotické komplexity. Kultura tak způsobuje nepřirozeně rychlou entropizaci přírody a přispívá tak k degradaci původnějšího přirozeného bytí.

Josef Šmajs rovněž nabízí jistou koncepci informační architektury přírody a kultury. Vychází z předpokladu T. Stoniera, který říká, že kromě hmoty a energie je další fundamentální složkou reality informace. Informace není v rámci EO chápána pouze jako smysl dané zprávy, ale daleko spíše jako obsah paměti systému nebo nejobecněji jako uspořádanosti jsoucna (s. 51-52.). Jak v případě evoluce biologické, tak v případě evoluce kulturní je rozlišován tzv. strukturní a sémantický aspekt informace. Strukturní informace představuje vnitřní jádro daného systému a je onticky konstitutivní. V případě biologické evoluce má strukturní informace poměrně konzervativní charakter (nukleové kyseliny), čímž je zajištěna kontinuita a kompatibilita vzájemných interakcí mezi systémy biotické přírody. V případě evoluce kulturní je otázka složitější, protože pokud chápeme strukturní informaci systému kultury jako vědu či v nejobecnějším smyslu slova inženýrské postupy konstrukce nějakého artefaktu (algoritmy, všechno příklady informace neuronální.), víme, že se tyto postupy a vědecká paradigmata mění poměrně výrazným způsobem. Tento fakt je ze systémového hlediska dalším potvrzením ontické odlišnosti mezi kulturními artefakty a biotickými strukturami.

Sémantický aspekt informace je naopak vázán na proměnlivé struktury neuronálního poznání živočichů a kromě speciálního případu člověka není tento aspekt onticky konstitutivní. Pro sémanticitu neuronální informace je typická ambiguita -- víceznačnost -- která naopak zaručuje plasticitu chování organismu v proměnlivém světě. V případě lidských bytostí se podařilo tuto informaci fixovat v lidském jazyce (a kulturních artefaktech), přičemž rychlost horizontálního šíření a realizace této informace je naprosto mimo srovnání s přirozenou strukturní (genetickou) informací integrující přírodní skutečnost, která se šíří vertikálně. A zde je opět systémově založeno na ontický konflikt kultury s přírodou. Kultura prakticky nerozlišuje mezi strukturním a sémantickým aspektem své vnitřní konstitutivní informace, nebo je mezi nimi jen drobný stupňovitý rozdíl. To umožňuje jejich vzájemný přechod a transformaci jednoho aspektu v druhý. Kultura tak díky své informační architektuře nemusí respektovat fundamentální omezení vnitřní informační struktury, jakou mají biologické entity díky vnitřní genetické informaci.

Příroda naopak svoji strukturní informaci uzavřela do domény genetické informace v podobě nukleových kyselin, která je nepřístupná jiným typům informace (neuronální či jiné). Principiálním omezením možností chování biotického systému je docilováno dynamické homeostáze, která naopak kultuře chybí z výše uvedených důvodů. Systém, který dociluje homeostáze a systém, který ji nedosahuje, se za podmínek sdílení jednotného prostoru a energie musí nutně systémově střetávat.

Třetí část práce s názvem "Evoluční ontologie kultury" formuluje základní problémy a způsoby utváření kulturní skutečnosti. Je zdůrazněna nutnost přikročení k tzv. biofilní transformaci kultury, pokud má kulturu v dlouhodobějším horizontu přežít. Dle Josefa Šmajse dále existují dva základní mechanismy vytvářející kulturu, které lze analogicky nalézt i u přirozeného bytí. Jedná se o tzv. nepřímý a přímý způsob realizace kultury.

Nepřímý způsob je historicky předcházející přímému a zahrnuje v sobě procesy, které jsou informačně nepředepsané -- tj. nemají vlastní vnitřní informaci a uskutečňují se sukcesivně. Vznikají neřízenou interakcí mezi aktéry kulturního bytí a v poslední instanci jsou nevědomě (ne-intencionálně) závislé na přírodní skutečnosti jako svém podkladu. V hegelovské terminologii vyjádřeno, jsou výsledkem lsti ducha. Jako příklady Šmajs uvádí tyto procesy (instituce): tlupy lovců a sběračů, etnický jazyk, mytické vědomí, trh, peníze apod. (srov. s. 86).

Přímý způsob utváření kulturního bytí je naopak spjat velmi bezprostředně s lidským intencionálním postojem, který konstruuje kulturní objekty na základě předem daného plánu či záměru. Tento typ kulturních objektů je přísně informačně předepsán. Josef Šmajs zdůrazňuje problematický aspekt tohoto způsobu konstrukce. Ten spočívá zejména v tom, že právě tyto konstrukce zpředmětňují "menší část společenské duchovní kultury -- technologicky orientované parciální vědění" (s. 87). Důsledkem tohoto přístupu je díky jeho nutné historicky podmíněné parciálnosti degradace nutných podmínek existence biotické rozmanitosti a zároveň a v souvislosti s tím udržitelných podmínek smysluplného lidského života. Konkrétní problém částečnosti tohoto způsobu výstavby kulturního bytí spočívá především ve zdůrazňování ekonomických kategorií zisku na úkor všech ostatních fundamentálních hodnot.

Obecně pak lze tvrdit, že nepřímý způsob ontické aktivity je typický pro předprůmyslovou společnost, zatímco přímý způsob je typický pro industriální a postindustriální sociální struktury. Navíc podle Šmajse platí, že přímý způsob utváření kultury stále více potlačuje původnější způsob nepřímý. Tento trend vede ke stále většímu vzájemnému vzdalování ontického systému přírody a kultury. Šmajs v podstatě tvrdí, že spontánní a tedy nepřímá evoluční tvořivost biotických i kulturních struktur stojí za integritou a vzájemnou relativní kompatibilitou těchto struktur. Přímý způsob nic takového nedokáže, protože se zakládá na neadekvátní informační struktuře (paměti a uspořádání) intencionálně vybudovaných artefaktů.

A v čem pak spočívá tato neadekvátnost? Šmajs přichází s inspirativním předpokladem, že sociokulturní informace je spjata s vágností či neurčitostí zejména proto, že je fixována u našeho druhu nejvíce na audiovizuální stimuly a ty jsou, jak říká Šmajs, "k vnějšímu světu přiřazeny nepoměrně volněji než chemické signály" (s. 104). Opět zobecněně vyjádřeno; jsou to v poslední instanci epistemologické podmínky našeho druhově podmíněného vnímání okolního světa, které automaticky vedou k nebezpečně zjednodušenému pojetí reálných procesů v přírodě. Zmíněná volnost audiovizuálních informací nepochybně způsobuje vágnost a subjektivitu v naší recepci událostí přírody. Díky tomuto evolučně naprogramovanému kognitivnímu "selhávání" nám pak příroda může připadat jako suma disparátních obrazových schémat ("faktů") a perspektiv, mezi kterými neexistují nějaké hlubší než mechanistické vztahy. Tato kognitivní redukce dosahuje podle Šmajse (s odvoláním na Bertalanffyho) svého vrcholu v symbolickém myšlení: "Symbolismus tedy vlastně odpojil sociokulturní informaci ... od světa věcí a chemických signálů." (s. 106).

To vede nutně k pojetí přírody jako fragmentární skládanky nezávislých faktů či symbolů, se kterými je možné libovolně nakládat.

Čtvrtá část práce s názvem "Ekonomika, technika a příroda" popisuje podstatu rozporu mezi přírodou a kulturou s ohledem na nejzákladnější utvářející faktory kultury, kterými jsou ekonomika a technika. Ekonomika jako součást kulturního bytí je kritizována za přílišnou antropocentričnost, která se projevuje v důrazu na omezený typ hodnot. Ekonomika jako systém zatím naprosto nedostatečně reflektuje svoji nutnou závislost na systému širším, jakým je příroda. V ekonomických teoriích hodnoty až do současnosti nefiguruje žádná idea adekvátního ocenění přirozené uspořádanosti, která je přeci zdrojem veškerého možného bohatství kultury. Tento paradox vede ve svých důsledcích právě k existenci ekonomiky, která se tváří, jakoby existovala sama o sobě zcela nezávisle na jiných ontických doménách. Jen tímto způsobem se mohou důsledně osamostatnit a hypertrofovat pseudohodnoty ekonomického růstu, které již vystupují jen v podobě abstraktních čísel či indexů peněžních toků na globálním a abstraktním trhu.

Šmajs proto navrhuje poměrně radikální tezi o nutnosti přiznání autonomní a objektivní hodnoty (s. 121) přírodě (přírodním strukturám a systémům), která by navíc měla mít cosi jako právní subjektivitu. Kdybychom radikálnost této teze měli demonstrovat např. v termínech klasické ekonomické pracovní teorie hodnoty (Locke), řekli bychom podle Šmajse, že je to de facto přírodní materie -- přesněji přírodní struktury a uspořádanost -- která má hodnotu a lidská práce je jen hodnotou odvozenou či emergentní. Pokud tedy přijmeme tyto úvahy, musíme také dojít k závěru, že "nadešel proto čas teoretické přípravy na důstojný kulturní ústup" (s. 122). Tento závěr nicméně neznamená, že bychom měli zcela opustit tradiční ekonomické kategorie (např. hospodářského růstu). Znamená to jen, že bychom jim měli dát nový obsah, který bude v souladu se základním postulátem EO o privilegovanosti přírodních systémů, které jsou nutnou podmínkou všeho kulturního (ekonomického, technického ...). Z tohoto hlediska Šmajs dále navrhuje staro-nový koncept smysluplné lidské práce, která bude ve shodě s principem růstu ekonomických hodnot a zároveň ve shodě s přírodní podstatou lidské práce a produkce v kontextu udržitelné interakce s přírodou. Tím řešením je obrácení ekonomické struktury k zemědělské práci, která skýtá výhodu biotických systémů -- tj. produkty práce jsou součástí přirozených informačně-entropických procesů v přírodě -- a zároveň produkuje reálné užitné hodnoty, které jsou vytvořeny přirozenou lidskou prací.

Technika jako velmi podstatná část komplexu kulturního bytí představuje další doménu Šmajsova zájmu. Šmajs činí důležité rozlišení mezi technikou biotickou (lovectví, sběračství, zemědělství) a abiotickou, přičemž tradičně máme tendenci pod pojem techniky zahrnovat jen techniku abiotickou (nástroje, stroje, automatický systém). Cílem potenciální kulturní transformace vzhledem k základnímu předpokladu EO je samozřejmě biofilní transformace abiotické techniky a s ní spjaté práce. Šmajs ve své analýze zdůrazňuje nejširší důsledky naší fixace na abiotickou techniku, které generálně spočívají v tom, že "Zvítězil také abiotický model vytváření a uspokojování lidských potřeb." (s. 134). Jen těžko lze přecenit důsledky zvnitřnění tohoto přístupu a Šmajs dodává, že se bohužel jedná o nesprávně pochopenou přirozenost člověka. Toto nepochopení je podle Šmajse příčinou nekritického přijímání zdánlivě bezrozporných hodnot jako je princip liberálního práva na vlastnictví, neomezenou spotřebu omezených přírodních statků, na individuální svobodu podnikání, cestování a konzum (s. 134).

Existence technosféry v její moderní struktuře (od průmyslové revoluce do dnešních časů) tak oproti očekávání a původnímu záměru představuje nejvážnější ohrožení kultury. Díky informační architektuře (vnitřní uspořádanost chemických prvků není svázána s několika málo biogenními prvky, jak je to v podstatě u biotických systémů) a energetické náročnosti (fosilní paliva, jaderná energie apod.) jsou technické artefakty nejdestruktivnějším subsystémem kultury. Šmajs totiž neupozorňuje pouze abstraktně na ničení přírody kulturou, ale i na konkrétní důsledky, které v poslední instanci vedou až k degradaci základních vývojových procesů v rámci ontogeneze lidských bytostí. Upozorňuje, že cena za zbytnělou kulturu a civilizaci je nesmyslně vysoká a neudržitelná. Ontická tvořivost, kterou jsou podle Šmajse mezi biologickými entitami nadáni pouze lidé, je ambivalentní zdatnost. V současné době jsme na civilizační úrovni, která nás nutí přehodnotit dříve samozřejmé pozitivní hodnocení člověka jako homo faber.

Poslední část Šmajsovy knihy s názvem Perspektivy podnikání je poměrně smělým pokusem o praktickou teorii biofilní transformace kultury, ekonomiky i lidské práce. Něco změnit znamená podle Šmajse změnit konstitutivní informaci daného systému a tak je to přirozeně i s kulturními entitami. Opustit tzv. "predátorské duchovní paradigma" založené na dílčí racionalitě, která se manifestuje zejména v ekonomické oblasti, je proto žádoucím cílem. Josef Šmajs zde nedává přesný návod, jak k této biofilní transformaci má dojít, nicméně předpokládá, že intelektuální background (konstitutivní informace kultury) pro možnou změnu je již v procesu uskutečňování (mimo jiné právě také díky EO, která alespoň z části manifestuje směr myšlenkové změny). Koncept systémového ontologického minima, jak je EO vyjadřuje, by mohl být dobrým počátkem změněné konstitutivní informace kultury.

Velmi zásadní a z pohledu standardní ekonomie také velmi kontroverzní se jeví Šmajsovy následné úvahy o nutnosti transformace ekonomiky a podstaty lidské práce. Šmajs v podstatě horuje pro nějakou moderní formu fyziokratismu (s. 205). Tato na první pohled možná zvláštní úvaha je ve skutečnosti velmi dobře argumentována. Šmajs zdůrazňuje přirozenost zemědělské práce, jejíž hodnota je nepochybná a historicky zafixovaná ve strukturách našeho kognitivního aparátu (od neolitické revoluce). Interakce mezi člověkem a přírodou je u tohoto typu práce velmi přímá a tak by mohla formovat nový existenčně-existenciální vztah ke světu přírodní skutečnosti. Navíc v době, kdy práce neustále ubývá a na tzv. kvalifikovanou či intelektuální práci nejsou lidé obecně stejně disponováni, se práce v zemědělství (které naopak dlouhodobě upadá) jeví jako optimální řešení problému zaměstnanosti. Šmajs dokonce tvrdí, že naopak obecně tolik ceněná "duševní práce přispívá k pustošení nadřazeného přírodního systému ..." (s. 215). Nutno dodat, že se u Šmajse nejedná o primitivní antiosvícenskou ideologii. Tato úvaha je založena na naturalistické neantropocentrické antropologii, která nahlíží na člověka realisticky jako na jednoho ze standardních biologických druhů. Jako příklad tohoto přístupu můžeme uvést senzomotorickou inteligenci, která je nutnou podmínkou rozvinutí dalších úrovní mentality, a proto životní způsob, který je v rozporu s touto biologickou nutností, je jistě nesprávný. Duševní práce -- jak dnes vidíme všude okolo sebe -- rozvíjí tento deficit a vede tak k odcizení člověka od předpokladů jeho smysluplného a (v nejširším smyslu slova) zdravého života. A nakonec je tu samozřejmě i systémový důvod, proč odmítat primát práce duševní. Ten spočívá tom, že duševní práce založená na abstrakci posiluje pocit, že kulturní či artificiální bytí je systémově nezávislé na přírodě, a tak se neustále reprodukuje smrtelná lhostejnost k zásadnímu vztahu přírody a kultury.

Na závěr snad jen autorova slova, shrnující jeho vlastní vizi: "Decentralizace přiměřeně bioticky a abioticky mechanizovaného zemědělství ..., která by umožnila návrat práceschopné populace znovu na venkov, by tedy nebyla cestou zpátky: byla by naopak nadějným východiskem z nynější kulturně existenciální krize." (s. 218) Domnívám se, že Josef Šmajs má patrně pravdu.