Zemanův argument, že je nutno úřednickou vládou zabránit střetu zájmů, je chytře vymyšlen

7. 8. 2013 / Jan Čulík

Zemanův argument, že nechá nevolenou Rusnokovu vládu dál vládnout, bez ohledu, zda jí nynější zkorumpovaný parlament vyjádří důvěru, je velmi přesvědčivý a jak poznamenal na stránkách pozoruhodně rychle názorově se měnící (co všechno zmůžou peníze?) Babišovy Mladé fronty Dnes Josef Mlejnek ml., Zemanovi odpůrci budou proti němu jen velmi obtížně hledat argumenty. Prioritou při vyšetřování trestné činnosti totiž nutně musí být zabránit střetu zájmů, aby vyšetřování kriminálníků, kteří mají zřejmě vazby na členy bývalé koaliční vlády, nebylo těmito členy vlády, pokud by se vrátili do funkcí, zmařeno. Je to skutečně argument, proti němuž je možné namítat jen velmi málo, a je to argument, jak poznamenává další pozoruhodně rychle se měnící komentář serveru IDnes (tentokráte od Josefa Kopeckého) většina české veřejnosti stojí za Zemanem i za Rusnokovou vládou, i když pokud nebude schválena, občané si - logicky a přirozeně - přejí co nejrychlejší nové volby.

Patologičtí diskutéři na serveru IDnes, kteří se jen těžko vyrovnávají s rychle se měnícím názorovým zaměřením tohoto listu, opakovaně poukazují na to, že bez ohledu na rekordní popularitu má současný parlament mandát a navzdory tomu, co si myslí veřejnost, má právo si ho udržet až do konce funkčního období.

To je sporná záležitost ze dvou důvodů. Po takových skandálech, k jakým došlo v české politice v posledních týdnech, měl být parlament rozpuštěn a měly se co nejdříve konat nové volby, o tom není sporu. Druhá věc: Josef Kopecký na serveru IDnes poukazuje na to, že vláda a parlament je nepopulární a veřejnost stojí za Zemanem a Rusnokem a upozorňuje, že, podle jeho názoru, "se nevládne podle výsledků veřejného mínění".

Domnívám se, že se Josef Kopecký mýlí. Hlavním problémem dosavadní české politiky byla totiž především arogance ministrů a vládních poslanců. Nikde na světě neprosazuje koaliční vláda s chabou většinou v parlamentě drsným a konfrontačním způsobem nevratná a radikální opatření, proti nimž stojí drtivá většina národa. Většinou se sice nevládne, jak upozorňuje Josef Kopecký, prostřednictvím průzkumů veřejného mínění, avšak ty - určitě podle např. Británie soudě - rozhodování politiků do značné míry ovlivňují. Kdyby totiž politikové v normálních demokraciích ignorovali přání voličů během svého funkčního období tak arogantně, jako to dělala Kalouskova vládní koalice, riskovali by, že už je nikdo nikdy nezvolí - a že skončí v propadlišti dějin.

V České republice si mohli vládní ministři riskovat prosazovat nevratné a nepopulární změny navzdory mínění drtivé většiny národa hlavně proto, že dosud ještě do určité míry fungovala antikomunistická karta - před volbami stačilo zamávat údajnou hrozbou návratu komunismu a voliči poslušně hlasovali pro "pravicové" mafiány a korupčníky. Je velkou otázkou, do jaké míry bude tento strašák ale fungovat dál.

Jiří Pehe, který se systematicky vymezuje proti Zemanovi i proti Rusnokovi, právem poukazuje na to, že hlavním a zásadním problémem české politiky byla privatizace vládní sféry a je široké rozkrádání, které, jak Pehe pesimisticky varuje, bude zřejmě pokračovat i za Rusnoka, Zemana i jakékoliv další, případně levicové vlády. Pehe právem poukazuje na to, že někteří činitelé z Rusnokovy úřednické vlády mají určité vazby na dosavadní mafiánský režim, takže ani Rusnokova vláda není čístým odříznutím se od minulosti.

Útěchou však, kterou veřejnost myslím dobře vnímá, je že zatím se k moci dostává alespoň trochu jiná garnitura. Že pokud by se u moci dlouhodobě zakopala, skončí stejně zkorumpovaně jako předchozí vlády, o tom asi není sporu.

Proto je nutné požadovat předčasné volby a uvažovat o mechanismech, které by rozkrádání české politiky v budoucnu zabránily.

Jinou, a vlastně velmi povážlivou možností je, co by se stalo, kdyby Rusnokova nevolená vláda vládla v následujících týdnech, popřípadě měsících, inteligentně a moudře. Například, kdyby tato vláda přijala účinnou legislativu proti mučení českých občanů exekucemi, obávám se, že by většině voličů asi bylo jedno, že ta vláda nemá demokratický mandát.

Voliči pak budou zvažovat, co je pro ně výhodnější: rozumná autoritářská vláda, anebo debilní a rozkrádačská vláda demokratická. Pominou hrozbu, že autoritářská vláda může být rozumná jen nakrátko a může se bez vůle lidu proměnit v monstrum. Namítnou: a co nám za třiadvacet let přinesly demokratické vlády? Protiargumentace na základě zkušenosti může být obtížná.

Což nejsou zrovna nejlepší vyhlídky pro demokracii v České republice.

0
Vytisknout
8567

Diskuse

Obsah vydání | 9. 8. 2013