"V Římě se bojuje za Prahu"

Beppe Grillo aneb Pepa Cvrček: kde jsme se vzali, kdo jsme, co chceme?

4. 3. 2013 / Naděžda Bonaventurová

Volební výsledky italského Hnutí pěti hvězd již týden otřásají italskou politikou. Nejedná se však o zemětřesení, nad nímž bychom spolu s médii středoevropsky povýšeně pokrčili rameny s tím, že jde o projev jihoevropského ekonomického parazitismu, zmatku, dezorganizace a "nechuti k řádné práci," což je bohužel obvyklý, i když skrytě rasistický a primitivní mediální obraz např. i v případě Řecka.

Dojem, že "v Římě se bojuje za Prahu", nám potvrdí tato slova Beppe Grilla:

"Kampaň před politickými volbami začala s předstihem mnoha měsíců a netýká se tentokrát pouze nás. Itálie se vrátila po pádu berlínské zdi v roce 1989 do středu pozornosti a je účastníkem "velké hry". Může se stát počátkem dominového efektu, evropské nákazy, která vrátí občanům národní suverenitu, již jim odňal finanční systém. "Rigor Montis" (pro nezasvěcené Mario Monti, pozn. překl.) chtěl nadvládu tohoto systému, chtěla to Evropská centrální banka, a bankéř Passera, pokud vystřídá Montiho, to bude chtít také. Itálie zoufale potřebuje politickou vládu, již jí strany ve službách finančního kapitálu nemohou a nechtějí dát.

Prezident a sekretariáty stran teď hledají nový volební zákon, jež by umožnil omezit vliv Hnutí pěti hvězd a pokračovat ve vládnutí stejným způsobem, jako dosud. Má zde být "vláda odborníků", která by se těšila důvěře světového ekonomického systému, s celým dvorem politických stran, které již nikoho reálně nereprezentují a mají pouze garantovat existenci této vlády pomocí parlamentu. V roce 2012 to byl Rigor Montis s Pdl (Berlusconiho strana Lid svobody), Pd mínus l (Demokratická strana Pd)a Udc (Křesťanská unie středu), v roce 2013 to má být kindervajíčko Passera s Pdl, Pd mínus l, Udc a Sel. Vše se mění proto, aby se nic nezměnilo. Pro systém je důležité, aby Italové věřili, že se ekonomika zlepšuje, že hospodářský vzestup "máme uvnitř", že za státní dluh mohou restaurace a obchůdky, které nedávají účtenku. Tisk, strany, Svaz průmyslníků a banky jsou jediné tělo, jeden druhého podporují při obraně svých ekonomických zájmů. Zatím nezaměstnanost roste a dosahuje nebývalých měřítek, malé a střední podniky (jediné, které celý tento tyjátr drží na nohou) zavírají, propouštějí lidi, nebo utíkají do zahraničí: do Slovinska, do Rakouska, do Švýcarska. Výběr daní klesá a bude klesat, je to snadné proroctví, Itálie opět zbankrotuje poté, co zachrání bankovní systém a zachová vysokonákladovou a absurdní organizaci státu. Aby byl snížen státní dluh, bude třeba omezit zbytečné výdaje, čemuž se Rigor Montis pečlivě vyhýbal. Státní dluh roste v rytmu 100 miliard ročně, stejně jako za vlády Tremortiho ("Třísmrťáka", Berlusconiho bankéře Tremontiho, pozn.překl.), a současně ale klesá HDP, jeho pokles ve srovnání s rokem 2012 je odhadován na 3 procenta. Je to infarktová situace, již média pečlivě skrývají a vyprávějí nám pohádku o světlu na konci tunelu. Nashledanou v parlamentu!"

Zdroj: ZDE

Hnutí pěti hvězd, soustředěné kolem postavy temperamentního Janovana Beppe Grilla (česky Pepka Cvrčka), jehož k roli mluvčího kvalifikuje jeho schopnost břitce, aforisticky a ironicky formulovat a také schopnost komunikovat s publikem, již si odnesl ze své jevištní praxe, je masovým hnutím za přímou demokracii, jehož hybatelem jsou především mladí lidé. Každý Ital bez rozdílu zná Mluvícího cvrčka, Grillo parlante, z pohádky Pinocchio: cvrček byl hlasem špatného svědomí: když se Pinocchio tajně dopouštěl něčeho nemorálního, cvrček to hlasitě vykřikoval do světa - jednou se ho dokonce dřevěný panáček marně snažil utlouci. Stále ostřejší politická satira Beppe Grilla byla od konce osmdesátých let, kdy byl kvůli politickému vtipu vyhozen z veřejné televize, kritickým hlasem, který se neúnavně a s neodbytností a pronikavostí cvrččího cvrlikání ozýval v Itálii vždy, když máslo na hlavách vládnoucího establishmentu přetékalo až na bradu, tedy v podstatě během posledních třiceti let nepřetržitě.

Italské politice vládla od konce druhé světové války stabilně Křesťanskodemokratická strana, proti níž stála zhruba do sedmdesátých let v opozici levice, vedená Komunistickou stranou Itálie. Po bouřlivých šedesátých letech, kdy byla levice v Itálii mohutnou politickou silou, usilující o podíl na vládnutí, podporovaná silnou politickou angažovaností mládeže, po sedmdesátých letech, zvaných "olověná léta", "anni di piombo", kdy vrcholil politicky motivovaný terorismus a pravicový i levicový extremismus, nastala léta "odlivu" (riflusso)- léta osmdesátá a devadesátá, jinak též zvaná v lidové mluvě "anni di merda" (překladu netřeba), léta zklamání politikou a ideologiemi. A zde začíná historie mluvícího cvrčka.

Politické strany si během celého poválečného období stabilně rozdělily své sféry vlivu (lotizzazione), klientelismus a korupce již vládne neomezeně ve všech sférách života italské společnosti. Penězi daňových poplatníků se mrhá na předražené státní zakázky, rozdělované na základě zmanipulovaných konkursů. Ve střední Itálii jsou postaveny dokonce dvě rovnoběžné dálnice, jen aby se vyhovělo dvěma velkým stavebním firmám, vázaným na dva různé politiky.

Vazby na politiky dvou velkých středových politických stran, na křesťansko-demokratickou stranu v jižní a střední Itálii a socialistickou stranu v severní Itálii, rozhodují nejen o obsazení míst ve správních radách ekonomických subjektů, míst v bankách a ve veřejných institucích na ministerstvech, ale třeba i o profesurách či funkci primáře v nemocnici. Společnost je pasivní, převládá názor, že se nedá nic dělat a je třeba si jen vyšlapat jakýmkoli způsobem svou individuální cestičku pokud možno ke stabilnímu místu ve státním sektoru, neboť Itálie začíná pociťovat po letech prudkého ekonomického růstu (60. léta) útlum.

Stát, zdroj příjmů pro klientelu politiků, patřičně zbytněl. Byrokracie připomíná carské Rusko: italský občan ve styku s úřady čelí neproniknutelné houštině úředních postupů, které připomínají hru Člověče nezlob se: po nashromáždění patřičné hromádky dokumentů všeho druhu, získaných na základě několika kolkovaných žádostí a orazítkovaných různými úřady, je poslán od posledního okénka těsně před domečkem na začátek byrokratické anabáze.

Existuje však skupina lidí, těch, kteří "mají svaté v ráji" (santi nel paradiso), popřípadě, na jihu Itálie a na Sicílii, "jsou přáteli přátel" (amici degli amici), kteří se pohybují mimo jakákoli pravidla i zákony a jsou nepostižitelní. Všichni vědí, kdo tito lidé jsou, pokud jde o Sicílii, Kampánii a další oblasti, řízené de facto mafiemi, nelze je ani jmenovat, jinde se o nich sice mluví, ale tím to končí.

Rozruch přinese na začátku devadesátých let vyšetřování, vedené protikorupčním týmem milánské prokuratury pod vedením soudce Antonia Di Pietro pod názvem Čisté ruce. Jsou odhaleny korupční vazby významného předáka socialistické strany Bettina Craxiho na zbohatlíka a majitele televizní stanice Canale 5 Silvia Berlusconiho. Berlusconi je vyšetřován ze spolčení s mafií, falšování účetnictví, zpronevěry, daňových podvodů a konfliktu zájmů - v tom okamžiku vstupuje jako nový subjekt do politiky a podaří se mu vyšetřování, týkající se jeho osoby, blokovat, zatímco se Craxi ukryje v Tunisku.

Téměř současně, od konce osmdesátých let, jsou veřejnosti odhalovány vazby některých předních křesťansko-demokratických politiků na mafii. Jsou to výsledky činnosti týmu mladého palermského soudce Giovanniho Falcone, podporovaného občanskou iniciativou Lista per Palermo, který jako první v italské historii shromáždí proniknutím do bankovního tajemství obrovský důkazní materiál o praní špinavých peněz, takže do vazby a před soud putuje několik stovek mafiánů a jeden z nejvýznamějších kmotrů, Tommaso Buscetta, žijící v Americe, se rozhodne spolupracovat se spravedlností.

V okamžiku, kdy se Giovanni Falcone dostává několik kroků od důkazů o propojení mafie s politickými špičkami (Giulio Andreotti, tehdejší předseda vlády), je zavražděn i se svou ženou a ochrankou. Téměř současně propuká skandál kolem spolupráce italských tajných služeb, zednářské organizace P2 a CIA, který vrcholí objevením sítě tajných skladišť zbraní organizace Gladio, která měla v Itálii v režii CIA a NATO provést puč, pokud by ve volbách zvítězila levice. Marasmus, v němž se země ocitla, a o němž se opět začíná veřejně diskutovat, vede k volání po alternativě k "partitokracii".

Onu alternativu část společnosti vidí v Berlusconim a jeho straně Forza Italia (Itálie do toho- zcela evidentně apel na fanoušky Berlusconiho fotbalového týmu Milan) - slibuje totiž, že bude řídit zemi stejně efektivně, jako své finanční impérium, a vrátí Itálii důstojné postavení v Evropě. Tradiční velké politické strany se dostávají do první velké krize: socialistická strana v důsledku vyšetřování Čisté ruce téměř zmizí z politické scény, křesťanská demokracie se štěpí na středolevé křídlo, vedené Romanem Prodim, které se distancuje od minulosti CD spojené s Andreottim, s mafií a korupcí a zamýšlí spolupracovat s levicí, a na konzervativní pravicovou militantně katolickou skupinu, vedenou Pierpaolem Cassinim.

Italská komunistická strana pod vlivem událostí v zahraniční politice devadesátých let mění svůj název na Demokratická levicová strana (Partito democratico di sinistra) a stává se stranou sociálně demokratického charakteru. Od ní se oddělí stále ještě poměrně silná Znovu založená komunistická strana (Rifondazione comunista) pod vedením Fausta Bertinottiho, její význam však postupně stále více klesá. Stejným procesem projde fašistická strana Italské sociální hnutí (Movimento sociale italiano), jejíž umírněnější členstvo se přelije do Národní aliance (Alleanza nazionale) a tvrdé jádro dále existuje jako MSI.

Vzniká separatistická Liga severu (Lega nord), zdůrazňující, že bohatý italský sever svou produktivitou živí neproduktivní jih, který se stal díky přerozdělování státní pomoci přes kapsy místních politiků a mafii černou dírou, pohlcující státní peníze. Na základě referenda dojde ke změně volebního systému tak, že jsou politické strany nuceny již před volbami vytvářet velké bloky a koalice. V prvních volbách podle nového systému zvítězí nakrátko, asi na rok, právě pravicový Berlusconiho blok, po pádu této vlády, způsobené separatistickou Ligou severu, ji do konce devadesátých let vystřídá vláda středolevého bloku Olivovník, následuje s dvouletou přestávkou (2006-2008 - středolevá vláda Prodiho) opět vláda Berlusconiho, trvající do října 2011 až do okamžiku, kdy padla pod tlakem nespokojené veřejnosti a vystřídala ji úřednická vláda s bankéřem Mariem Montim v čele. V celém tomto období se staré korupční kanály nejen neuzavřely, ale přibyly další.

Mafie, dusící italský jih, se kromě obchodu s bílým masem z rozvojových zemí a s narkotiky orientovala na obchodování s toxickými odpady, spalovnami, skládkami radioaktivních látek v moři atd. Kampánie je v režii camorry natolik zamořena toxickými látkami, že se již klasické krajové speciality, jako je mozzarella z bůvolího mléka, nemohou vyvážet do zahraničí a přestanou je odebírat i obchody v jiných regionech, propukají skandály kvůli nelegální likvidaci nebezpečných látek ve spalovnách (Toskánsko), již zavedená ekologická opatření jsou rušena.

Školství zůstává i nadále chronicky a dlouhodobě podfinancované, je zde neúnosně vysoký podíl práce na krátkodobé smlouvy, podfinancované je i zdravotnictví, budovy a zařízení zastarává, hygienické podmínky jsou nevyhovující (o velké římské nemocnici se vtipkuje, že je tam na odděleních více krys, než lékařů). Začíná plíživá privatizace jak zdravotnictví, tak školství, zvláště vysokého, přičemž mládež po absolvování škol zůstává dlouhodobě, i více než deset let nezaměstnaná a žije s rodiči. Již děti z periférií velkých měst, kde žijí sociálně slabší vrstvy, tedy lidé, živící se málo placenou zaměstnaneckou prací, končí jako nájemná pracovní síla ve službách podsvětí a mafie. Stále více mladých Italů odchází do zahraničí.

V této situaci nastupuje Montiho vláda a začíná působit oním z Čech dobře známým způsobem: škrtá ve školství, v kultuře, ve zdravotnictví, v péči o handicapované občany, v sociální oblasti, místo aby uzavřela všechny výše uvedené kanály, jimž veřejné peníze nekontrolovaně odtékají soukromníkům. V zemi již druhý rok probíhají velké stávky, studentské demonstrace a jiné akce, veřejnost je rozhořčena takovým způsobem vládnutí, kdy politici berou potřebným, na nejvyšší míru. Výrazně se radikalizuje mládež, a to již od středoškolského věku, poslední kapkou je brutální rozehnání pokojných studentských demonstrací, které probíhaly současně ve všech italských univerzitních městech na podzim loňského roku, policií. Těžkooděnci při nich bili účastníky demonstrace pendreky hlava nehlava, přičemž mnohým účastníkům bylo teprve patnáct, šestnáct let. A italská mládež, jež byla ještě v devadesátých letech předmětem znepokojených sociologických rozborů jako naprosto apolitická, převážně na konzum orientovaná skupina, znuděná až k cynismu, naplnila v další generaci své "vyprázdněné hodnoty" zcela konkrétním společenským obsahem: motivy a požadavky, shromažďovanými v blogu a diskusi, z nichž vznikl politický program masového občanského Hnutí pěti hvězd. V bodech programu jsou obsaženy první a nejdůležitější kroky, směřující k sanaci společnosti, k nápravě těch oblastí, kde se nahromadily nejpalčivější a po mnoho desetiletí neřešené problémy (ekonomika, organizace státu, energetika a životní prostředí, vzdělání, přístup k informacím, zdravotnictví), k dosažení cíle, jímž je zákonnost, rovnost a respektování vůle občana (Legalita, Uguaglianza e Rispetto del cittadino).

Autorka se dlouhodobě zabývá problematikou italské politiky a společnosti. Překládá z italštiny.

0
Vytisknout
7820

Diskuse

Obsah vydání | 6. 3. 2013