Předvolební P. S.

9. 10. 2012 / Lubomír Brožek

Idea sociálního státu je v troskách, ambiciózní projekt eurozóny se otřásá v základech a průvodčí v rychlíku ekonomického růstu tahají za záchrannou brzdu úspor jako šílení, snažíce se pasažéry přesvědčit, že jídelní vůz je vyjedený do mrtě a cílem cesty už nejsou ani oslnivé horizonty, ba ani blikavé světélko na konci tunelu. A co hůř -- někdo před námi ukradl koleje.

"Avšak neztrácejte hlavu, milí pasažéři, a nepropadejte ani defétizmu ani herezi, že nesedíte ve správném vlaku", přesvědčují vyděšené cestující mašinfírové ekonomické rychlodráhy, "my jsme to rozjeli, my to i ubrzdíme -- a hlavně nezapomeňte, že za dveřmi jsou volby a nedáte-li nám svůj hlas, přijde jiný strojvedoucí, přiloží pod kotel a Bůh spas vaše duše!"

Ano, tak nějak by mohla začínat pohádka pro velké důvěřivé děti, které za sebou kdysi zamkly dveře, zazvonily klíči, zakoupily si jízdenky do zaslíbené země a teď z oken, za nimiž ubíhá povědomá krajina, nejistě vyhlížejí zítřek. Problém je, že pomyslní cestující už dětmi nejsou a nejrůznějších utilitárních pohádek mají plné zuby, neb ač dětinská důvěra je v háji..., za dveřmi, a to je fakt, jsou volby.

Ostatně (nejenom) na stránkách Britských listů se na toto téma rozproudila vzrušená debata, v níž se řešilo, zda volit, anebo volby ignorovat, odevzdat platný lístek, anebo jej roztrhnout a znehodnotit, případně je-li možné cosi změnit založením nové strany, za předpokladu, že by měla přesvědčivou sílu skutečných osobností, jež by se zázrakem dokázaly dohodnout.

Ač se názory různily, měly společného jmenovatele, jímž byla fatální ztráta důvěry ve status quo, jevící se mnohým jako vláda privilegované menšiny, tedy oligarchie, legitimizující se demokratickými volbami a obratně užívající demokratické  mechanizmy k udržení moci.

Je zřejmé, že moderní demokratické systémy nejsou oligarchovzdorné. Otázkou je, zda moc, o niž usilují, je užívána ku prospěchu polis (pro novodobou oligarchii poněkud netypické), anebo k uspokojování vlastních ambicí, zda slouží zájmu občanů, či spřízněných, většinou finančních skupin, což není v historii nic nového.

Například finanční oligarchie působící (za císaře Diokleciána) u konstantinopolského dvora, tvořila necelé jedno procento obyvatel, přičemž současná finanční oligarchie tvoří tak nepatrný zlomek populace, že společnost (jak v této souvislosti v jednom rozhovoru poznamenal kdysi Egon Bondy) ztrácí soudržnost a hrozí jí živelné iracionální turbulence.

Můžeme svéráznému filozofu věřit, anebo nemusíme. Můžeme dát i na rady Senecovy, že člověk může věřit buď všem, anebo nikomu. To první je čestnější, to druhé bezpečnější. Upřímně řečeno, já už bych se toho prvního neodvážil, ale toho druhého, nevěřit nikomu, toho bych se opravdu nerad dožil.

Nicméně, začal jsem pohádkou, pohádkou skončím:

Vlak, do něhož jsme kdysi nasedli, už sotva supí, takže si můžeme v klídku prohlížet míjející předvolební plakáty, které připomínají více než zjevení neposkvrněného početí politika, cirkusové poutače lákající na klauny, kejklíře, žongléry a kouzelníky nechávající mizet neuvěřitelné věci.

A celkový dojem? Festival prázdnoty, tragikomických, bezobsažných, nicotou zívajících hesel, bez nápadu, bez humoru, bez jiskřičky života, neschopných minima cudnosti, jež by dokázala zastřít neomalenou touhu dotknout se moci.

Ano, někdy je těžké jako hrom, nenechat se zblbnout, ošulit a otrávit - a hledat, když už ne deset, alespoň jednoho... - nepřestat hledat, komu věřit.

0
Vytisknout
2883

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2012