Slavíme Den díkůvzdání

8. 10. 2012 / Miloš Kaláb

Jakmile se v Kanadě slaví Den díkůvzdání první weekend v říjnu, vzdávají se díky všude, především v hromadných sdělovacích prostředcích a ve školách. Případně ukazuje televize, jak vzdávají díky školáci. V novinách se rozebírá Den díkůvzdání z různých stran a svůj vtip si na něm bystří také autoři comicsů. Představitelé církví se předhánějí v uvádění důvodů, pro něž máme být vděčni. Zřejmě by vyhrál ten, který nám v novinách Ottawa Citizen připomenul, že musíme být vděčni za to, že nám Bůh seslal Ježíše Krista, aby ten za nás zemřel na kříži. Mnohem více mě zaujalo díkůvzdání staré paní Mary Cookové v okresním týdeníku EMC, který se rozdává zdarma v obchodních střediscích.

Paní Cooková uveřejňuje každý týden své vzpomínky na dobu velké hospodářské krize třicátých let, kdy byla malou holčičkou na malém hospodářství svých rodičů na kanadském venkově západně od Ottawy blízko města Renfrew. Žasneme nad tím, jak se v hlavních rysech její život podobal našemu až na to, že naši tatínci v té době neměli koně ani čtyřnohé ani ty pod kapotou staré fordky. Můj dědeček v době sklizně na poli zapřahal do vozu krávy. Paní Cooková by tomu asi nevěřila.

Čtenářům Britských listů, kteří nevzpomínají na dávná léta s hořkostí a hněvem, se vysvětluje jejich nostalgie po zašlých dobách tím, že tehdy byli jednak mladí a jednak se příliš nestarali o utrpení disidentů. Je ovšem velice nesnadné vysvětlovat tehdejší situaci lidem, kteří v té době buď ještě nežili nebo si nanejvýš cucali paleček. Jako mladší vrstevníci paní Cookové víme, jak se šetřilo penězi i o tom, že vegetariánství nebyla móda nýbrž nutnost. Že chodily některé děti do školy bosky a boty si dávaly na nohy až v ulici, ve které stála škola. Proto jsou nám mnohem bližší vzpomínky anglicky mluvící staré paní, která vyrůstala přibližně ve stejné době jako my, přestože žila na jiném kontinentu, než názory česky píšících autorů, kteří jsou dokonce mladší než naše děti. Pozdější doba byla nesouměřitelná se situací v Kanadě, ostatně se o ní říkalo, že byla dobou revoluční.

Paní Cooková píše, že její maminka považovala každý den ve 30. letech minulého století za den vhodný k vyjádření díků. Ve třicátých letech ale byla přece nechvalně známá hospodářská krize a ta trvala mnohem déle než deset roků. Proč by dnes někdo vzpomínal na tu dobu příznivě? "Protože se tehdy žilo bezpečně", napsala autorka. Jako malá holčička chodila do školy 5 km po venkovské silnici a potom zase domů a to v naprostém bezpečí. I v dalekých městech chodily děti do škol naprosto bez obav. Maminky je varovaly, to ano, ale nikoliv, aby byly na pozoru před cizími lidmi, nýbrž aby cestou nevymetaly každou kaluž, takže aby se neušpinily "jako čuňata" nebo aby se nenachladily až k smrti.

Autorka je dodnes vděčná za to, že žila v době, kdy majitel obchodu se smíšeným zbožím důvěřoval svým zákaznikům včetně dětí, které si třeba navážily pytlík keksů a jejich cenu připsaly k maminčině účtu, který visel na hřebíku za pultem. Zákazníci, kteří neměli na zaplacení vybraného zboží, mohli navrhnout výměnný obchod a někdy to trvalo i několik týdnů, než se přesunuly peníze z jedné ruky do druhé. V té době se už malé děti učily tomu, že poctivost je základem každého obchodu. Vždyť i česky se říkalo, že "s poctivostí nejdál dojdeš".

Paní Cooková je vděčná za to, že vyrůstala v době, kdy se smlouvy uzavíraly jednoduše stiskem ruky a taková smlouva byla závazná. Nebylo zapotřebí žádného právníka k tomu, aby sepsal smlouvu na papíře, když někdo vyměňoval několik krav za starou fordku nebo za náklad sena, když někdo měnil býčka nebo několik nákladů štěrku za své první auto.

Mladým lidem dnes jistě zní divně díky paní Cookové za to, že žila v domě, kde nebylo dost peněz na zbytečnosti. Jako malá holčička zažila doma se starší sestrou, dvěma bratry a s rodiči hodně legrace. Hračky byly vyřezané ze dřeva a hrálo se třeba i s prázdnými cívkami od nití a s krabičkami od knoflíků.

Hlavně je paní Cooková vděčná za to, že v domě byli neustále na návštěvě nějací příbuzní, sestřenice, bratranci, tety a strýci a také babičky a dědečci. Tím se už od útlého věku naučila snášenlivosti. Rodiče ji učili, že bylo záslužnější dávat než přijímat. Když měla se svou starší sestrou uvolnit svou společnou postel pro starou tetu, maminka jim připomínala, jak teta obohatila jejich život tím, že jim čítávala pohádky, pletla jim rukavice a nosila na plechu velice dobré pečené sladkosti.

Dodnes vzpomíná na úžasného lékaře, který v případě její nemoci jel sněhem nebo deštěm až z Renfrew a jeho jedinou odměnou bylo kuře připravené maminkou na pekáč nebo dva tucty vajíček a kousek čerstvého másla. Po mnoha desítkách let vidí toho lékaře, když byla opravdu velice nemocná, jak seděl u její postele až do rána, kdy konečně její vysoká horečka začala klesat.

Je vděčná za to, že vyrůstala v rodině, kde mělo každé děti svou cenu, kde i tomu nejmladšímu sourozenci se dávalo najevo, jak je v rodině důležitý, při čemž vykonávání denních prací kolem domácnosti a hospodářství ke spokojenosti rodičů bylo součástí dospívání. Dětem se vysvětlovalo, co to znamená, že "chybami se člověk učí". Ano, mohly dělat chyby, ale očekávalo se, že se z nich poučí.

Všechno toto představuje pro paní Cookovou dědictví, které dostávala od generace svých rodičů. Ti sice neoplývali pozemskými statky, ale měli to, co mělo pro děti význam. Je tedy vděčná za to, že vyrůstala v době, která z ní udělala to, čím je dnes. Jak jinak nazvat její vzpomínky než nostalgické?

Podobně bych dnes mohl napsat, že jsem životu vděčný za povolání, které jsem si vybral a které mi umožňuje, abych se mu věnoval i ve stáří, společnému životu s manželkou už po dobu 56 roků a přiměřenému zdraví, které nám umožňuje práci a pohyb na zahradě v klidné čtvrti a za to, že žijeme ve společnosti, která pečuje bez diskriminace o nemocné, staré i různě jinak znevýhodněné občany.

Pro dnešní děti vysedávající před obrazovkami počítačů a televize, textující kamarádům o každém kroku a nápadu a telefonující i při přecházení rušné křižovatky je náš svět i svět paní Cookové nepochopitelný. Jak se mohlo ve škole násobit a dělit, když nebyly kalkulačky? A jak by se posílaly kamarádům snímky v nejnovějším outfitu, když nebyl Internet? K čemu je práce na zahradě, když jsou rajčata i papriky k dostání v obchodě zatímco počítače nabízejí napínavé hry?

Zač budou dnešní školáci vděční po 70 letech? Nedovedeme si představit, jak bude v té době lidská společnost vypadat, ale asi budou vzpomínat v podobném duchu jako paní Cooková. Možná, si vzpomenou na své dědečky a babičky, že ti ještě neznali nezaměstnanost, bezdomovectví a exekutory a ve škole neplatili školné. Na své vlastní dětství budou asi vzpomínat jako na jednoduché - i na život v nezkažené přírodě v době, kdy bylo na světě pouhých 7 miliard lidí, s potravinami, které v té přírodě rostly. Mladá generace je bude odsuzovat za staromilectví i za podíl jejich viny na tom, že se tehdy zabíjeli jiní živí tvorové, aby se ti staří nostalgici nasytili, zatímco nyní se všechno vyrábí čistým syntetickým způsobem. To všechno ovšem za předpokladu, že Den díkůvzdání přežije dalších 70 roků a že samotná slova "vděčnost" a "díky" zatím nevymizí ze slovníku.

0
Vytisknout
3400

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2012