Kam to vlastně volíme?

9. 10. 2012

Ve dnech 12. a 13. října 2012 se v České republice konají krajské volby (jejich výsledkem bude složení krajských zastupitelstev, které si zvolí krajského hejtmana) a první kolo voleb senátních (každé 4 roky se obměňuje jedna třetina, to je 27 z 81 senátorů).V diskusi o tom, zda volit nebo nevolit, zaniká jeden podstatný rys problému -- a to je otázka smyslu orgánů, do kterých se bude volit, píše Vojtěch Běhunčík.

Kraje

Od samého počátku provází vznik a existenci krajů řada nejasností, jako ostatně celé územně správní členění ČR. Existence jistých vyšších územních celků, které by měly právo na samosprávu, byla zakotvena již v ústavě z ledna 1993. Až za 4 roky, po velkých tahanicích o to, jak velké budou tyto dosud fiktivní útvary a kde budou mít sídlo (jednou z připomínek současného presidenta Václava Klause bylo, že kraje nesmí mít více jak jeden milion obyvatel) se ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., vytvořilo celkem 14 vyšších územních samosprávných celků -- krajů, které mají charakter veřejnoprávní korporace, a kterým náleží právo na samosprávu. Toto rozhodnutí bylo nejhorším z možných. Česká republika tak (jako už po několikáté od takzvané "sametové revoluce" v roce 1989) opět vykročila svou vlastní cestou, aniž by byť jen v náznaku zachovala původní a osvědčené členění na historické země, které měly už vytvořenu vlastní územní strukturu a na tuto strukturu navazující dopravní síť a správní aparát.

Pro rozdělování finančních prostředků z Evropské unie musely vzniknout další administrativní slepence, tzv. NUTS II, které zahrnují jeden až tři kraje. Jednotek NUTS II máme celkem 7.

Praha jako hlavní město tvoří samostatný celek. Vysoké funkce v krajských orgánech slouží především jako trafiky pro zasloužilé funkcionáře politických stran, pod jejichž vedením úřednický aparát státní správy bobtná geometrickou řadou.

Pokud namítnete, že kraje zde byly už dříve, tak ano -- například za Rakouska-Uherska. V době panování císaře Josefa II v roce 1784 tvořil krajský úřad hejtman, krajští komisaři (obvykle tři), krajský sekretář, vedoucí protokolu, dva kancelisté, praktikanti a krajští dragouni.

Průměrný počet zaměstnanců krajského úřadu činí 700 osob a průměrné výdaje na jedno pracovní místo 587 000,-- Kč (v roce 2005, přepočteno na celé úvazky -- dnes to bude víc).[1] K 1. lednu 2003 byly zrušeny okresní úřady a v ČR byl jako výsledek reformy veřejné správy vytvořen dvoustupňový systém správního uspořádání -- první stupeň obce, druhý kraje. To je ovšem pouze formální, neboť řada institucí neustále udržuje orgány na úrovni bývalých okresů. Aby věc nebyla jen tak jednoduchá, nejsou obce jako obce.

Existují obce s rozšířenou působností (obce 3. stupně), které jsou mezičlánkem přenesené působnosti státní správy mezi krajskými úřady a obecními úřady. Obce (i kraje) dále plní jednak funkce vyplývající z jejich samosprávného postavení, jednak jako zástupci státu vykonávají funkce v přenesené působnosti.Neúčinný, nepraktický a nehospodárný krajský systém je nutno zrušit a obnovit původní osvědčené, historicky zavedené zemské zřízení (Morava se Slezskem, Čechy a Praha). Jedním z důkazů škodlivého vlivu současného územně správního členění je například článek Jiřího Kaláta "Barevné Česko, prostě Česko!", kde autor mluví o lásce k Čechům a Češkám (či Slovákům a Slovenkám), ba i Marťanům (s českým pasem), ale zanedbává záměrně nebo jen z neznalosti ty, kteří se cítí být Moravany -- zejména ty, kteří se hlásí k moravské národnosti a jejichž práva jsou zaručena v článku 3 Listiny základních práv a svobod. Vrcholu zmatení se dosahuje v článku Jána Lakoty "Časť z Vás za riekou Moravou úplne zošialela", který píše že "Na prezidenta Čiech bol spáchaný pokus o vraždu".

Ačkoliv bych byl rád, aby Václav Klaus byl jenom presidentem Čech, není tomu bohužel tak -- je presidentem České republiky. Pokud pan Lakota cestuje ze Slovenska do Čech, projíždí přes Moravu a po cestě překračuje slovensko -- moravské hranice, které jsou hranicemi současné České republiky. Je velká chyba, že na těchto hranicích není zároveň viditelné označení země moravské.

Senát

O senátu jako pojistce demokracie na jedné straně a jeho údajné zbytečnosti na straně druhé už toho bylo řečeno mnoho. Na jeho obhajobu například M. Marek ZDE uvádí jeho nezastupitelné funkce:rozhoduje o obsazení Ústavního soudu za mimořádných okolností přebírá pravomoci presidentazajišťuje kontinuitu právního řádu zabraňuje svévolným změnám volebního řáduje pojistkou proti změnám ústavy.

Přes všechny tyto nepochybně závažné důvody se jeví senát ve svých pravomocích poněkud bezzubý při vracení špatných zákonů (a že jich v poslední době bylo), kde má právo pouze veta suspenzivního (toto veto Senátu ztrácí platnost, když pro zákon hlasuje většina všech poslanců v Poslanecké sněmovně). Zde by bylo na místě veto absolutní, nepřehlasovatelné -- poslanci tak mohou aslepoň vypracovat nový, lepší zákon.Dále by měl Senát odrážet územně správní členění státu -- nejlépe tak, každá zastoupená země (nebo nyní kraj) měla stejný počet senátorů.

Závěr

Cílem článku je poukázat nejen na to, koho do funkcí volíme, ale i nad to, zda instituce naplněné zástupci z voleb vzešlými mají vůbec smysl a zda jsou funkční nebo v konečném důsledku spíše škodí.

Odkazy

[1] Komparace a analýza organizačního uspořádání krajských úřadů v ČR, Z. Vlčanová, MU Brno, 2007 -- ZDE

[2] Referát J. Novotného "České národní zájmy versus moravanství", MU Brno, 2002 -- ZDE zde

[3] Listina základních práv a svobod -- ZDE

[4] Ústava České republiky -- ZDE

0
Vytisknout
3260

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2012