Život českého revolucionáře

12. 9. 2012 / Petr Hartman

Narodil jsem se na začátku sedmdesátých let, takže "šedesátky" nepamatuju a "sedmdesátky" matně. Snad jen mistrovství světa v ledním hokeji z roku 1979, kdy jsme to od těch Rusáků schytali 1:11. Jak já je nenáviděl! píše čtenář Petr Hartman.

Na základní škole jsem se učil úhrnem obstojně a po úspěšném zakončení osmého ročníku nastoupil tří a půlletý obor s maturitou - Umělecký kovář. Znenadání jsem byl na intru, daleko od rodičů, byla polovina osmdesátých, politicky uvolněných let a já si začal formovat názor na svět. Rusáky jsme tam nesnášeli všichni. A milovali Ameriku! Musím podotknout, že pro nás byla "Amerika" vše směrem na západ. Free, cool a in není nic nového pod sluncem. I když tenkrát se nám, myslím, říkalo Hašišáci, přestože například já se o tom, co je hašiš, dozvěděl až velmi dlouho po tom našem sametovém převratu. Pilo se pivo, ti ostřílenější ho zkoušeli s Algenou, což naštěstí znám jenom z doslechu. Nosili se "džísky" s neuměle vyvedeným nápisem Iron Maiden nebo AC (blesk) DC, popřípadě dlouhé černé pláště značící příznivce Depeche Mode. Samozřejmě existovalo pár exotů v tesilkách a modré košili.

A přišly první revolty. Na tu svou jsem byl tehdy náležitě hrdý; Podařilo se mi ze stěny sestřelit obraz prezidenta ČSSR a ústředního tajemníka výboru Gustáva Husáka gumovým návlekem ze školní židle zrovna v okamžiku, když do učebny vcházel ředitel školy s místním předákem SSM (Svaz socialistické mládeže). Ze studií mě tenkrát nevyhodili, ale musel jsem být exemplárně potrestán. Rodičům poslali dopis, jehož znění si nepamatuji přesně, ale počáteční formulaci nezapomenu snad nikdy. "Vážení rodiče! Činy Vašeho syna přesahují rámec mladické nerozvážnosti!" Z trucu jsem odmítl vstoupit do SSM, ale můj odpor skončil v kanceláři hlavního vychovatele, který mě sice vyslechl, ale moje argumenty na příslušná místa už nepředal. Byl jsem v SSM!

Přes pár dalších podobných studentských excesů jsem úspěšně odmaturoval a vrhnul se na budování socialistického státu. Tenkrát každý ze studentů věděl, kam po studiích nastoupí na praxi, protože daný podnik Vám studia platil. Ani já nebyl výjimkou a čekalo na mě místo kováře ve Státním statku Oseva. Místním strýcům jsem kalil sekyry, tetkám brousil motyčky a o žních mlátil na bucharu želka po desítkách. Vydělával jsem si, když byly žně, asi 3800,- Kčs. Na tehdejší dobu opravdu majlant, protože třeba za byt se platilo cca 200,- až 500,- Kčs, chléb stál 4,-, a pivo, poctivá točená dvanáctka, kolem 2,50,- Kčs. Vstupné na vesnickou zábavu bylo tak deset, dvacet korun a i tam všichni nenáviděli Rusáky a milovali Ameriku.

Skoro idylický život kovářského pikolíka přerušil odvod a zanedlouho potom nástup na vojnu. Byla jsme snad ta poslední generace, která měla sloužit vlasti celá dvě léta. Psal se rok 1988, zase byly žně a blížilo se datum mého odvodu. Zvláštní bylo, že ten samý čas k nám do vísky na čtrnáctidenní brigádu přijeli pomoct se sklizní vojáci z útvaru, kam jsem rukoval. Nabídli mi, že můžu jet už s nimi, když se vraceli do kasáren, nebo o dva dny později sám, jak bylo psáno v povolávacím rozkaze. Samozřejmě jsem si vybral ještě ty dva dny svobody. Tenkrát jsem ještě vůbec netušil jaká "svoboda" se tu chystá pro nás pro všechny.

První signály, alespoň pro mě, přicházely až koncem první poloviny roku 1989. Už coby vojín se specializací řidič jsem byl vyslán do Sokolova navést Ótéčka z tamějšího vlakového nádraží do autoparku v kasárnách. Stojím na semaforu, když mi do khaki "V3S", otevřeným okýnkem, přilít balík potištěných papírů. Byl to revolucionářský samizdat, letáky, články ze zahraničních médií o podpoře jakési revoluci.

Psalo se tam, že Holandsko posílá darem květiny, byla tam slova jakéhosi Havla o pravdě a lásce. A o studentech -- inteligenci, jako hnací síle. Dnes už většina z nás ví, že to byl jen barevný cirkus, ale já měl tenkrát tep tak 180 - 200 pulsů za minutu. Začalo se o tom šuškat po celém městě i útvaru.

Vrcholem záklaďácké revolty byla trikolora na košili schovaná pod sakem. Když už se o tom všem mluvilo i v naší socialistické televizi měli jsme zakázány Televizní noviny (hlavní zpravodajský pořad), předtím byly povinné. Ale stejně už jsme věděli, že to těm bolševikům tentokrát pěkně všechno spočítáme. Vivat Amerika!

Byl o 17. listopadu, tedy den D. Dvanáct lidí z naší roty, včetně mě, zběhlo z kasáren v připraveném civilu, který jsme si nechali tajně poslat z domova. Čekalo nás cestování z města poblíž Sokolova s cílem Praha-Albertov. Až na dva, se nám tam podařilo všem postupně dorazit. Dříve jsme se rozdělili kvůli lítačce, vojenské i statní policii. Společně bychom se nejspíš nedostali ani do místní hospody. Tam se podařilo dojít těm dvěma, kteří chyběli v Albertově. Ožrali se a večer byli deportováni zpět do kasáren.

My ostatní už jsme hrdě stáli v euforickém davu s trikolorou na hrudi, prsty rozevřenými do "V", a slzeli při Gaudeamus igitur. Provolávala se hesla jako "Jakeše do koše!", "Masaryka na stovku!", "Biľaku už se vezeš ve vlaku!" nebo ve "vaku"? A všichni tam nenáviděli ty bolševiky. Nutno podotknout, že bolševici byli všichni zase směrem na východ.

Co říci závěrem? Jsem jeden z těch, kterým minulý režim nijak neubližoval, přestože jsem se vždy nechoval zrovna státotvorně. Nebrečím po něm, ale kvalitní kubánské pomeranče, mandarinky a banány na příděl jen o vánocích mi nevadily. Měli jsme jablka, broskve, meruňky... Žer ze země, která Tě porodila. Stejně jako mi nevadilo bezplatné školství, zdravotnická péče a státní energetické závody.

A dovolená s ROH v Jugoslávii? Tehdy ještě alespoň existovala a žila v míru. Nevadil mi ani relativně omezený výběr v obchodech, protože máslo bylo máslo a nebylo potřeba oddělení másel, co máslem nejsou. Rohlík byl ráno opravdu čerstvý a propečený - žádný zmrazený polotovar. Pamatuji si příhodu, kterou mi vyprávěl můj dobrý známý. V době totality za ním přijel jeho britský kamarád a při návštěvě dostal chuť na kávu.

Jelikož doma žádná nebyla, vydali se společně do tehdejší Jednoty. Koupili tu jedinou možnou zrnkovou kávu, která tady byla k dostání -- mlela se přímo v obchodě. Britský přítel se napil a povídá: "U nás máme na výběr asi tak 50 různých káv, ale žádná není takhle dobrá! Vy vůbec nevíte, co tu máte!" Dnes to vidím stejně. Nějak jsme si, přes to všechno co jsme chtěli, zapomněli hlídat, co jsme měli. A nejvíc mě štve, že když už to dneska vím, tak mám revoluci státem zakázanou! Opravdu už nemáme právo na změnu!?

0
Vytisknout
4778

Diskuse

Obsah vydání | 14. 9. 2012