Češi v Indii

12. 9. 2012 / Jaroslav Hutka

Sedím v kavárně Slavia, je deštivý den, poslední v srpnu. Odsedl jsem si od výhledu na Národní divadlo a k oknu, kde na mne táhlo, si přisedly dvě mladé Američanky. Jedna tlustá velká a druhá drobná. Drobná mluví tiše, tlustá pronikavým hlasem. Snažím se soustředit na kavárenský hluk a nerozumět o čem si holky povídají. Vedle mne přes uličku jemně hraje pianista. Znám ho snad desetiletí, je to matematik, studoval matfyz a má teorii, že lidé se mají scházet jen v kavárnách, protože to má úroveň a kulturní odstup. Když se scházejí doma, tak to vede k nevěře, rozvodům a ničení společnosti. Pianista ve Slávii to jinak vidět nemůže a snad ani nesmí. Udělal přestávku, vstal, naklonil se přes koženou lavičku ke mně, podal mi ruku a srdečně řekl:

"Přeju Vám, mistře, velkou inspiraci! Už nám začal podzim. Včera jsem strašlivě zmokl." A kamsi zmizel.

Za velkými okny tedy začal podzim, a mně začíná další sezóna. Počítám na prstech ... čtyřicátá šestá. Dvě jsem ale neodehrál. V osmdesátém roce v Holandsku, když jsem krajany urazil fejetonem Požár v bazaru a za to mě vyloučili z české světové vesničky. Vlastně vyhodili z exilu. Zrušili mi zájezd do Australie a na Nový Zéland a pět let jsem si pro Čechy nezahrál, než se objevila další emigrantská vlna, které už kádrovácké vlastenectví bylo ukradeno. A ten rok mi trvalo, než jsem se nějak připravil na vystupování před holandským publikem.

Podruhé jsem neodehrál sezónu v roce 1997, když mi bylo padesát a měl jsem zoufalý pocit, že jsem zcela zbloudil, a že je ještě šance život změnit a začít něco úplně jiného a smysluplného. Po roce trčení na české vesnici a v marných otázkách, mě Fedor Gál pozval na vystoupení do svého malého klubu na Vinohradech. Ušlo mu, že jsem skončil s vystupováním a už přes rok se neobjevil na jevišti. Zahanbeně jsem nic neřekl a tiše a skromně šel znovu zahrát. Bylo tam maličko publika, ale objevila se tam krásná šestnáctiletá Nina, která mé písně znala, oslovovaly ji, chtěla o nich mluvit. Sešli jsme se několikrát a já přes ni zase nahlédl do svého zpívání. Byla v tu chvíli mostkem, přes který jsem přešel přes prázdnoty devadesátých let zase zpět do tohoto světa.

Před šedesátkou jsem se pak pustil naplno do nové tvorby, stáhnul do toho také Vladimíra Veita a za šest let máme hotových víc než sto písní a je čas je začít vnucovat do veřejného prostoru. V kapitalismu je publikum jako vesnická buchta sedící v koutě na hasičském plese. Sama nic neudělá a pokud ji někdo nevytáhne na parket, sedí v rohu a neví nic. Umění je reklama a reklama je umění, slyšíval jsem od progresivních umělců v Holandsku. Hmm. Není.

Letos v zimě jsem dokončil Spis číslo 5 - Prózy II. Stalo se to v Indii. Už je to v sazbě, 650 stran. Všechno v této knize je z Holandska a exilu, pro mne zatím moje nejpodstatnější próza. Bude to už čtvrtý vydaný svazek z osmidílých Spisů. Teď se pouštím do Spisu Písně. Ten bude ten nejpodstatnější a od začátku se ví, že bude mít číslo 1. Pan vydavatel ale chce, abych k tomu stohu písní napsal také svůj písničkářský příběh. Zúčtování s minulostí, která nebyla jen moje soukromá. Příběh, který se děl na veřejnosti, i když dnešní veřejnost o mnoha jeho kapitolách ví asi tolik, jako ta buchta na hasičském bále. Ale i mně se mnoho z hlavy vykouřilo. Podobně jako příběh, který jsem slyšel letos v únoru v indické rybářské vesničce Agonda.

Bylo už k půlnoci. Stáli jsme u místního baru před mohutným kostelem svaté Anny. Kostel je postaven na širokém prostranství a za ním, za zdí hřbitova, hlučně mlátí do pláže vlny Indického oceánu. Byl to poslední otevřený skutečně místní bar. Obsluhovala starší Indka v sárí. Odkudsi z nízkého a temného baráku vynášela na silnici panáky domácí kořalky, pálené z mízy kokosových palem. Říká se jí coconut fenny. Kořalka má sílu slivovice, po škrtnutí hoří. A je to jak na Moravě, někdo ji pálí dobře, někdo hůř. V temnu na asfaltu nás stála asi desetihlavá česká skupinka. Kousek od nás si na silnici ustlalo menší stádo krav. Bylo stále vedro.

"Pamatuješ si jak jsi v roce 1973 hrál v Častolovicích?" zeptal se mě chlap, který dnes se ženou přijel vlakem z Bombaye a za pár dní pokračuje dál někam do Karnataky. Přešlapovali jsme všichni na stále teplém asfaltu. V baru místo pro hosty nebylo, ale tak to bývá s bary, které nejsou pro turisty. Vlastně to ani nejsou bary, jen nálevny. Panák přišel asi na tři koruny.

"To si tedy nepamatuju. Ale hrál jsem tam loni. To mě pozvala paní hraběnka."

"Tehdy jsi přijel vlakem. Mně bylo čtrnáct a viděl jsem tě na nádraží."

"Já byl tehdy zásadně proti autům a odmítal jsem si udělat řidičák. Tak jsem jezdil vlakama a autobusama."

"Právě. Přes rameno jsi měl na koženém pásku futrál s kytarou, v ruce tašku a přišel jsi ke mně a řekl: Jdeš na Hutku?"

"Fakt jsem to řekl?"

"No jasně a já ti odpověděl, že jdu a ty jsi dodal: tak mě tam zaveď, já nevím, kde hraju. A já tě tam zavedl."

Rozesmálo mě to.

"Tak to je docela možné. Tehdy všechno fungovalo jinak, ale fungovalo. To komunista nečekal, ale ani já ne. Byl to zázračný čas v tom pustu a prázdnu, které přinesla ruská okupace. Každý rok tak stovka koncertů. Na vyprahlé poušti se stále objevoval život."

"Měl bys to napsat. Dnes už to nikdo neví. Tohle bylo to nejpodstatnější. Tak jsme tu okupaci přežili."

"Jenže já už to taky pořádně nevím. Pak přišla emigrace a všechno mi to vymlátila z paměti a teď už to v mozku nikde nenajdu. Tohle je dobrá příhoda..." zasmáli jsme se ještě jednou.

Kopli jsme do sebe dalšího panáka. V tom horku se zdálo, že to ani nepůsobí. Čeština si hlučela před kostelem postaveným Portugalci a vše se zdálo domácké a radostné. Někteří sem jezdí na půl roku, my s Magdalenou jsme přijeli na tři měsíce, někdo jen na den. Skupinka lidí v daleké cizině, které spojuje pouze jazyk. V Česku bychom se nesetkali.

Pak u nás zastavilo auto. Řídil Rahul a vedle něj seděla Ayesha. Dva Indové z Dillí, kteří si pronajali dům na naší straně pláže, na té severní. Nedávno jsme se skamarádili. Spolu mluví anglicky, hindí mluví se svým sluhou, který skvěle vaří a je nešťastný, že z hlavního města padnul do takové díry.

"Do you want to go with us. We shall take you home," prohodil znělým chraptivým hlasem Rahul. Patnác let prožil v Anglii, tři v Holandsku, Ayesha studovala umění v New Yorku. Od kostela k nám je to dva kilometry po kamenité cestě.

Magda nastoupila první, já se vsoukal za ní. Měl jsem pocit, že ostatní nevidí rádi, že se takhle spouštíme s cizinci. Češi si většinou hledají bydlení na levé straně od kostela. My na té nejvzdálenější vpravo. Je tam víc vesničanů a méně turistů. Rahul nás vysadil před cedulí Blue waves. Písmena ale vidět nebyla, protože už asi hodinu byla v celé vesnici zase vypnutá elektřina. Prolezli jsme kolem palem a vesnického domečku. Všichni už spali. Prošli jsme za domem dlouhým pískovým dvorem, na kterém stálo šest bambusových domečků pro turisty. Pět bylo přízemních. Náš byl úplně vpředu na třímetrových tyčích s výhledem přes širokánskou pláž na moře, které teď bylo temné a chvílemi hlučné. Jen hvězdy byly jasné a významně mlčící, jako každou noc.

Seděli jsme ještě chvíli na balkónku. Už jsme tu třetí měsíc. Za první dva jsem stačil napsat vše, kvůli čemu jsem sem jel a teď už mi mysl klouzala zpátky do Prahy ... no a proč to píšu? Jestli si někdo ještě z těch sedmdesátých let něco pamatuje, tak ať mi to napíše. Je to fakt důležité! A jestli máte fotky, tak je pošlete nebo oskenujete a dobré tehdejší nahrávky jsou také pořád vzácností. Tento týden začnu psát svůj písničkářský příběh. Býval jsem zpěvák šedesátých let. Potom sedmdesátých ... a uvidíme, jak to bude dál.

0
Vytisknout
5659

Diskuse

Obsah vydání | 14. 9. 2012