Galahad 2 - aneb I kdybychom padli všici, vstanou Alláhovi bojovníci

14. 8. 2012 / Karel Dolejší

Podstatou právě probíhající ozbrojené operace syrské opozice je obětování původních povstaleckých jednotek budovaných od počátku povstání, pravděpodobně na oltář zahraniční podpory. Tyto jednotky reprezentují guerillové útvary nebo přinejlepším lehkou pěchotu a k úkolu do nějž se pustily, tedy obsazení největších populačních center v zemi, jsou absolutně nezpůsobilé. Velitel který by usiloval o uchování budoucí šance na samostatné vítězství proti režimu a tím i na politickou (a národní) samostatnost by s takovou operací nikdy nemohl souhlasit, protože je de facto sebevražedná a činí ho zcela závislým na zahraničních vlivech. Odhaduje se, že na straně povstalců bylo na počátku operací maximálně 7 000 - 8 000 vycvičených bojovníků vyzbrojených ručními zbraněmi, palebnou podporu zajišťují maximálně kulomety, ruční granátomety a minomety. Intenzivní boje v uzavřeném městském prostředí vedené proti armádě s podstatně větší palebnou silou znamenají na straně povstalců stovky obětí denně. Nebude to dlouho trvat a ztráty dosáhnou 50% nebo i víc. A kvůli čemu?

Všechny relevatní teorie povstalecké války, od Maa přes Guevaru až po "válku 4. generace" a "neomezenou válku" (超限战), jsou si plně vědomy nesmyslnosti snah vyhledávat rozhodující bitvu s výrazně silnějším protivníkem. Něco takového má přijít na řadu teprve v určité přesně definované fázi vývoje povstání (kdy se například povstalecká armáda transformuje v konvenční ozbrojené síly), nebo - a to je případ dvou nejnovějších jmenovaných koncepcí zohledňujících problematiku asymetrického konfliktu - vlastně vůbec, protože nevýhody plynoucí z toho, že se efektivně organizovanému nepříteli nabídne jasně definovaný cíl, až do konce operací výrazně převažují nad výhodami, jež by z toho kdy mohly vyplynout.

O opodstatněnosti či neopodstatněnosti koncepce lehké pěchoty, a právě tou jsou jednotky tvořící syrské povstalecké síly, se dlouhá léta vedou spory. Dochází k tomu proto, že nejen komentátorům, ale dokonce i velitelům často není jasné, o jaký typ jednotek se jedná a jaké jsou jejich možnosti. Je-li řeč vyloženě o guerille, téměř nikdo samozřejmě neočekává, že by takové ozbrojené útvary samostatně podstupovaly cosi jako rozhodující bitvu. V případě lehké pěchoty se to už ale v minulosti několikrát stalo - pokud to nebylo doprovázeno rapidním rozkladem na straně protivníka, vesměs s katastrofálními následky.

Jako ilustrativní příklad může posloužit například americká brigáda "5307th Composite Unit (provisional)", která na přelomu let 1943-1944 působila v týlu japonských jednotek v Barmě. Pečlivě vybraní dobrovolníci předem varovaní ohledně očekávaných ztrát jednotky se přihlásili do boje v džungli, v němž obligátní technická převaha Západu nemohla sehrát rozhodující roli. Měli provádět dlouhé přesuny téměř neprostupnou džunglí, překvapivé přepady slabších nepřátelských pozic a narušovat komunikace Japonců. Smyslem toho všeho nebyla snaha samostatně nepřítele porazit, ale otřást jeho psychikou, zkomplikovat jeho logistickou situaci a vázat nepřátelské síly v době, kdy na opačné straně fronty měla začít rozsáhlá ofenzíva spojenců. Nasazení v nepřátelském týlu mělo trvat devadesát dnů a po tuto dobu bylo zásobování jednotky zajišťováno leteckým mostem.

Jednotka 5307 přezdívaná "Galahad" zpočátku operovala víceméně podle plánu, překvapivě útočila v džungli na japonské týlové jednotky a komunikace. Jejím neštěstím se však stal fakt, že měla podle původních propozic zajišťovat právě všeobecnou ofenzívu. Tím se fakticky ocitla v podřízeném postavení vůči veliteli 1. armády čínských nacionalistů generálu Josephu Warrenu Stilwellovi. A ten se s ní věru vůbec nemazlil.

Stilwellovi bylo zjevně jedno, co může nebo nemůže Galahad vydržet. Vydával rozkazy posílající tuto lehkou jednotku s minimem podpůrné výzbroje do útočných a obranných akcí, kde její schopnost překonat Japonce v boji v džungli nebyla využita a naopak se naplno projevily její nedostatky v palebné síle. Nakonec Stilwell kromě jiného porušil i devadesátidenní lhůtu pro nasazení brigády a dokonce během jím nařízeného útoku na letiště Myitkyina jeho lidé nahnali nedoléčené vojáky z nemocnice rovnou na jatka, která definitivně zlomila ducha jednotky.

Na konci svého nasazení v Barmě vykázal Galahad 80% ztráty. Všichni kdo přežili byli sami buď vážně nemocní, nebo zranění. Po lékařské prohlídce před evakuací bylo shledáno dále schopnými vojenské služby celkem 119 mužů z původního počtu 3 000. Pouze dva zůstali nezraněni a zdrávi, jedním z nich byl faktický velitel plukovník Charles Hunter zastupující brigádního generála Franka Merilla, jenž během několikaměsíčního bojového nasazení utrpěl tři infarkty. K tomu všemu nedošlo proto, že by příslušníci brigády bojovali špatně nebo dokonce jim chyběla odvaha, jak byli Stilwellem obviňováni, ale protože jednotka byla Stilwellem soustavně zneužívána, dostávala úkoly, které mohla plnit jen za cenu naprostého vyčerpání a zničení, ačkoliv Stilwell sám se svými dvakrát početnějšími Číňany toho v daném období dokázal dost málo. Během času se ukázalo, že Stilwellův plán zajištění pozemního spojení z Indie do Číny a vycvičení třiceti čínských divizí naráží na značné potíže a nikdy nebude moci být realizován. Této ambici přitom generál bezohledně obětoval nejen brigádu Galahad, ale i vztahy s Čankajškem, velitelem amerického intervenčního letectva generálem Chennaultem a britským maršálem Wavellem. Na podzim roku 1944 se Stilwell disponující podrobnými informacemi o korupci uvnitř Čankajškovy administrativy fanfarónsky pokusil pomocí ultimáta převzít velení nad kompletními silami čínských nacionalistů. Roosevelt ho odvolal 27. října.

Případ Galahad ukazuje, kam vedou za války nezměrné velikášské ambice nadřízených, které neberou ohled na situaci na zemi a reálné možnosti nasazených jednotek. Stilwell věděl s jistotou, že čínští nacionalisté jsou zkorumpovaní a mizí u nich snad 60% zahraniční pomoci určené na boj s Japonci; nevěřil však vůbec nikomu ani v případech, kdy o korupci nemohlo být ani řeči, protože šlo jednoduše o život. Byl ochoten své strategické vizi obětovat cokoliv. Tím kdo na to doplatil zdaleka nejvíce byli podvedení, zneužití, padlí a doživotně zmrzačení příslušníci brigády Galahad. Barma byla tak jako tak spojeneckými vojsky osvobozena od Japonců teprve v červnu 1945.

Pokud jde o Sýrii, i zde kdosi zaslepený a nadměrně ambiciózní připustil, aby síly zralé tak maximálně k tomu, aby ještě řadu měsíců sbíraly zkušenosti v drobných mobilních střetech na venkově a budovaly organizační struktury, skončily v akci, kterou nakonec přežijí málokteří. Na místa padlých Syřanů se přitom postupně hrnou islamističtí bojovníci z celého arabského světa, čímž automaticky narůstá také jejich politický vliv na kauzu protiasadovského odporu. Boje budou po "vyčištění" Aleppa a pohraničních enkláv na severu země samozřejmě dále pokračovat, protože povstalci disponují základnami na tureckém území, odkud mohou ozbrojené operace i po zdrcující porážce zase postupně obnovit. Cena za to zaplacená však bude značná, ať už jde o počty zbytečně ztracených životů, zničenou ekonomiku země či ztrátu vlivu sekulárních sil v rámci pestré, nicméně stále islamističtější syrské opozice. Celá akce by dávala jakýsi smysl jedině v případě, že by naprostá vojenská katastrofa povstalců vyprovokovala zahraniční intervenci, tak jako se to stalo vloni v Libyi.

Je však zřejmé, že do takového dobrodružství zahrnujícího nezměrné mezinárodněpolitické komplikace a vojenská rizika se v tomto případě - kromě Hillary Clintonové, jež má být v případě obhájení prezidentského úřadu po volbách odvolána z postu ministryně zahraničí - ve skutečnosti nikdo z Obamovy administrativy nehrne.

0
Vytisknout
4622

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2012