Mohou demokracii prospívat neinformovaní jedinci?

14. 8. 2012 / Boris Cvek

V čísle ze 16. prosince 2011 časopis Science zveřejnil článek Couzina et al. s názvem "Uninformed individuals promote democratic consensus in animal Groups" ("Neinformovaní jedinci podporují ve skupinách zvířat demokratický konsensus"). V zásadě tento článek pomocí teoretických výpočtů a na experimentech s rybami ukazuje, že jedinci, kteří nejsou dostatečně informovaní (jde tedy o jakési "ignoranty"), dokážou ve skupině výrazně zmírnit vliv úzké skupiny, jež chce manipulovat ostatní ke svému prospěchu. V komentáři k tomuto článku, řazenému v Science pod obor psychologie, autoři West a Bergstrom ("Can ignorance promote democracy?" "Může nevědomost podpořit demokracii?") shrnují přínos článku takto: "Couzin et al. ukazují, jak přítomnost neinformovaných činitelů může podporovat demokratické výstupy v rozhodování kolektivu." Zajímavé na tomto se mi zdá několik věcí.

Jednak tento nejprestižnější vědecký časopis (vedle časopisu Nature) zřetelně podporuje úvahu, že demokratickou společnost nelze postavit na vládě informovaných expertů, kteří budou rozhodovat za ty neinformované obyčejné občany dole. V anglosaském vědeckém světě je to již triviální, nicméně v Česku rozhodně stojí za to opakovat, že také informovaní experti často mají své zájmy a více či méně vědomou potřebu společnost nějak manipulovat v zájmu nějaké oligarchie. Proto se v Science i Nature stále zdůrazňuje, že vědecké objevy a názory při aplikaci v reálné společnosti mají svou zcela neredukovatelnou politickou a sociální povahu, že žádný expert nemůže rozhodovat za demokratické instituce.

Kromě toho je pro dnešní atmosféru v přírodních vědách typické, jak se i komplexní lidské chování, jež bývá často spojováno s určitým duchem, kulturou, jako je např. demokracie, může dát různě chápat z pohledu fungování organismů, jež vznikly daleko před lidskými dějinami. Může zde být nebezpečí určité ideologické předpojatosti v duchu tradiční metafyziky "co se politicky hodí a odpovídá našim intuicím dobrého, to je postavené v řádu přírody mnohem hlouběji než jenom jako nějaká móda náhodného úseku náhodných dějin". Nicméně dá se to, myslím, i chápat opačně, darwinisticky: vítězové píšou dějiny, protože nějak zvítězili, a je otázkou, jak se jim podařilo to "zvítězit". Pro fungování skupin organismů může být často rozhodující, zda jejich společný zájem převáží nad zájmem partikulární menšiny, jež v opačném případě celou skupinu nakonec zničí. Společnosti, které z nějakého důvodu "uvěřily" ve smysl demokratického rozhodování (dělby moci a kontroly vlivu "expertů" a "králů filozofů" a "vyšších kast" na dění ve společnosti), se mohly právě také proto (těch faktorů bude jistě mnohem více) v určité fázi dějin ukázat jako robustnější než ty společnosti, jež v dobré víře zůstaly u tradičního platónského názoru, že vládnout mají jenom "ti nejlepší" a ti ostatní mají poslouchat.

Není pravda, že by "ignoranti" věděli, jaký je společný zájem skupiny a kudy je třeba jít, zmenšují "pouze" reálnou schopnost manipulovat celou skupinu v zájmu "vědoucí" menšiny. "Ignoranci" přitom nelze v tomto kontextu chápat jako duševní lenost a omezenost, jež v reálném lidském životě manipulovatelnost zvětšují, nýbrž prostě jako neinformovanost nebo "nezasvěcenost", potřebu řídit se známým a blízkým okolím a nikoli informacemi nějaké vyhraněné skupiny.

Jak se ale může prosadit něco naopak tak elitářského, jako je moderní věda a technologie, v demokratické společnosti, která by měla být díky "ignorantům" spíše konzervativní? Domnívám se, jak už jsem zmínil, že "reálná demokracie" v moderním západním smyslu byla umožněna mnoha socioekonomickými podmínkami (nikoli pouze vírou v demokratické principy rozhodování), zejména pak obrovským rozvojem materiálního blahobytu a technologických vymožeností. Zatímco dříve bylo úkolem myšlení nějak vysvětlit a zdůvodnit soudobý stav světa (v duchu vládnoucích vrstev), dnes je jím "uplatnitelnost"... a už ani tolik ne ve smyslu osvobození lidstva od nějaké kruté bolesti, nýbrž ve smyslu "zkorumpovatelnosti" člověka novým konzumním blahobytem, který ho okrádá o nezávislost, svobodu a vlastně i o peníze (nedělal přesně tohle Steve Jobs?). A tak se demokratický celek nejspíše shodne na tom, že společný zájem je zkonzumovat co nejvíce, byť je zřejmé, jak je to po všech stránkách destruktivní.

Blahobyt (už ani ne ve smyslu dostatku jídla, dosažitelné léčby smrtelných infekcí nebo teplé vody, nýbrž ve smyslu nového mobilního telefonu) se prosadil svou vlastní přesvědčivostí, nakoupil si snadno i hlasy neinformovaných "ignorantů", dokonce i vlastních odpůrců vědeckotechnického pokroku a osvícenského povznesení člověka (jež je mnohem více než "věděním" definováno kritičností a podezřívavostí vůči reálným zájmům za různými "věděními" a různými nabídkami), jako byla římskokatolická církev. Je nyní otázkou, v jakém smyslu musí být demokratická společnost robustní, aby dokázala uvažovat vážně také o nesmyslnosti určitého blahobytu a jeho destruktivní síle. Slovem "robustní" nemyslím samozřejmě moralizování, nýbrž reálný mechanismus rezistence, jaký popsali autoři Couzin et al. v případě oslabování účinku mocných zájmů "vědoucích" na celou společnost.

0
Vytisknout
4617

Diskuse

Obsah vydání | 16. 8. 2012