Kdyby se aspoň udržovalo

16. 8. 2012 / Marek Řezanka

Kolem takzvaných církevních restitucí se vytvořilo dusno na úrovni deštného pralesa. Bohužel místo věcných diskusí a debat, které by v souvislosti s nimi byly na místě, převládl náboj ryze emoční a iracionální. Každý, kdo se proti podobě zákona o "vyrovnání" s církvemi vyslovil, byl onálepkován v lepším případě jako demagog, v horším jako gangster, totalitář či přímo fašista. Proč tolik povyku bez argumentů?

Je směšné, pokud vláda obviňuje opozici z populismu, když ta kritizuje její kroky. O formě, jak to dělá, lze jistě vést polemiky, co je šťastnější, a co méně šťastné, ale vytváření obrazu, kde zodpovědná vláda, dělající vše z ušlechtilých pohnutek a myslící ve dne v noci na své nebohé občany, je dehonestována podlou opozicí, která nic z toho, co říká, nemyslí vážně a jde jí pouze o její vlastní blaho, už není ani počinem kýčovým. To by si lidé nesměli pamatovat výrok premiéra Nečase po akci skupiny ZTOHOVEN, jež rozesílala politikům falešné esemesky. Premiér odhalil podfuk jednoduše. Zná přece ministra Kalouska a ví, že ten by ho k nějaké morální obrodě nikdy nenabádal. Na to se v jeho myšlení i slovníku orientuje až moc dobře.

Je vždy velmi nešťastné, když se používají historická srovnání. Kritika církevních restitucí na billboardech ČSSD může někomu přijít jednoduchá až hloupá, v žádném případě však nevyvolává nenávist vůči jednotlivci či skupině osob. Nekarikuje jakoukoli minoritu, neuráží ji. Jedna ruka přebírá balík peněz z jiné ruky a je pouze naznačeno, že jedna z těch rukou (mimochodem, jedna ruka netleská) symbolizuje církev.

Není zde útok na věřící, na svobodu vyznání, ale ani na církev jako takovou. Je to konstatování: Církev dostává dar, nejde tedy o navracení. Z cizího krev neteče -- a i proto může katolická církev okázale používat šlechetných gest a dělit se o majetek s dalšími církvemi, kterým se po roce 1948 o takovémto majetku rozhodně ani nezdálo, natož, aby o něj tehdy přišly.

Co může přemýšlivějším jedincům vadit, je forma, kdy je občanům sdělováno, že církvím jdou peníze, jež by jinak mohly jít na důchodce a rodiny s dětmi. Tak ale otázka nestojí. Měly-li by církve na tento majetek právo, potom nelze tvrdit, že by ho raději měl dostat někdo jiný. Jádro sporu je jinde. Tkví v tom, na co skutečně církve právo mají -- a co je jim oproti tomu nabízeno. Další nezbytnou otázkou je, zda je stát povinován takové vypořádání dělat. A pokud není, co ho k němu vede.

Současná vláda P. Nečase si musí uvědomit, že po všech kauzách svých ministrů a po výrocích svých čelných představitelů na adresu policie, soudů a státních zastupitelství, po přehlídce (ne)šetření na všech možných resortech od obrany a dopravy až po práce a sociální věci a zdravotnictví a po neefektivní a pro mnoho občanů zhoubné daňové politice M. Kalouska jí málokdo důvěřuje.

Vláda, která za sebou vláčí řadu registrů a dalších projektů, v nichž se peníze topily jak koťata v rybníce, těžko před veřejností uhájí, že jí k současné podobě církevních restitucí vedl vyšší morální princip a protestantská etika zažraná v kostech a duších jejích ministrů. Lidé se pak nutně ptají, co bylo skutečným hybatelem vládního postupu, a pochybnosti rostou.

Možná by bylo lepší neuvádět na billboardech konkrétní sumu, jako by církve neměly nárok na nic. Tvrdit, že celá suma je darem, není na místě. Část té sumy, možná i významná, ale zřejmě legitimním ani legálním nárokem není.

Jakou předvolební kampaň si sociální demokracie udělá, takovou bude mít. Možná by lidi více oslovila s plakátem, který by upozorňoval na celou škálu vládních projektů, které zavánějí něčím nepěkným a kde by církevní restituce byly jenom jednou z položek. Těmi dalšími by mohly být IZIP, sKarta, Registr vozidel, ProMoPro, OPEN CARD, Blanka, Lesy ČR a kauza Drobil. Krom toho veřejnost kromě kritiky snad ještě více lační po řešeních situace, kdy jim do bot teče více a více, a nemají už, kam uskočit.

Svou roli by tu mohla (a nejspíše i měla) sehrát média, která zatím o církevních restitucích spoustu významných argumentů nepřinášejí.

Je zde řada aspektů, které je v případě církevních restitucí třeba brát v potaz, např. hledisko právní, ekonomické, historické, kulturní. Už proto by občané měli znát postoje právníků, např. Prof. JUDr. Václava Pavlíčka, doc. JUDr. Vladimíra Mikuleho, JUDr. Jana Kudrny, advokátů JUDr Karola Hrádely, JUDr. Pavla Pileckého, historiků prof. PhDr. Jana Rychlíka, PhDr. Mojmíra Grygara, religionistů, např. docenta Ivana Štampacha a v neposlední řadě i ekonomů, třeba. Ing. Karla Machovce či Ilony Švihlíkové, Ph.D.

Celovečerní debaty s výše jmenovanými (a dalšími specialisty) v hlavním vysílacím čase by pro veřejnoprávní televizi měly být samozřejmostí. Jedině tak by každý občan měl dostatek informací a mohl se v potenciálním referendu kompetentně k dané problematice vyjádřit. Současné vládě však patrně více vyhovuje většina neinformovaná a má raději přestřelky emotivní, než věcné názorové střety, které média nedostatečnou osvětou ke škodě většiny zúčastněných spíše přiživují.

Premiér republiky se nechal slyšet, že než být "pouhým" údržbářem, raději by ve vládě nebyl. On se cítí jako architekt něčeho nového, společnost (aspoň většina společnosti) ho vnímá jako destruktora. To je poměrně zásadní rozpor mezi vládní sebeprezentací a viděním většiny občanů. Průsečík se zde nenajde.

Kdyby však vláda aspoň udržovala stav, který panoval, nenarůstal by astronomicky státní dluh, aniž by to cokoli přinášelo pro rozvoj ekonomiky ČR, nekolabovaly by dosavadní funkční registry a nebyl by významně porušen sociální smír v české společnosti.

Vláda však nezadržitelně nastoupila cestu závažného narušení sociálního smíru s tím, že základní pilíře společnosti, jakými jsou zdravotnictví, vzdělání, sociální zabezpečení a právní stát, jsou v rozkladu bez vidiny na zlepšení. Pokud toto opravňuje vládu k jejímu setrvání a pocitu uspokojení, může se dál poplácávat po zádech. Musí však počítat s tím, že ne každý je tímto stavem nadšen.

A co zbývá občanům, kterým se tento stav nelíbí, a naopak je až frustruje? Jedinou akceschopnou silou je zatím v parlamentu ČSSD a z mimoparlamentních organizací to jsou odbory. Proto jsou vládou nejvíce napadány, proto jsou denunciovány a obviňovány z populismu. Opoziční činnost dnes vládních stran je zřejmě zapomenuta, výhrady pravicových stran k daňové politice ČSSD za její vlády byly zřejmě ušlechtilým gestem a tzv. Kubiceho zpráva, očerňující bez důkazů hlavního politického rivala byla výlupkem etiky.

Je na každém, aby politika nálepek již neměla šanci na úspěch a nezamlžovala nám to podstatné. Co chceme podporovat, a co v žádném případě.

0
Vytisknout
4925

Diskuse

Obsah vydání | 17. 8. 2012