Většina

16. 8. 2012 / Filip Mahďák

Ano dříve se Většina lidí měla lépe. Na úkor menšiny. Většina měla lázně, zajištěnou práci, léky zdarma, chalupu, zahrádku, byt, rohlíky a pivo za pár haléřů. Menšina zatím četla a protože neměla nic lepšího na práci přečetla nakonec celou knihovnu, potom vysedávala u výslechů, aby tajným zástupcům Většiny vysvětlila co se dočetla. Někteří potom za to byli biti, některé odeslali do vězení, někteří ty výslechy nepřežili, někteří museli emigrovat, nebo přinejlepším pracovat v zaměstnáních neodpovidajících jejich profesnímu zaměření a kvalifikaci.

Většina ty jejich rozumy stejně nepotřebovala. Děti menšiny nesly vinu rodičů, aniž by samy věděly proč. Chtěli to někomu říct, ale nikdo je neposlouchal. Ani Většina to nevěděla. Většině to bylo jedno.

A pak se jednou stalo, že menšina dětí Většiny se začala bavit s většinou dětí menšiny. Nějak se spolu nedopatřením skamarádili a dřív než si toho všimla soudružka učitelka, vyšly do ulic a dostaly pendreky po hlavě. V zimě se na to přijela podívat i vodní děla. Vypotřebovávaly se přebytečné zásoby slzného plynu. Organizovala se ozbrojená pěst dělnické třídy - Většiny. Děti volaly. "Máme holé ruce". Většině to bylo jedno. Většina měla stále ještě lázně, zajištěnou práci, léky zdarma, chalupu, zahrádku, byt, rohlíky a pivo za pár haléřů. Většina o tom nic nevěděla. Ani vědět nechtěla a neví nic do dnes.

K padesátému výročí popravy 9 předáků našich studentských dědečků a odvozu 1200 studentů do nacistických koncentračních táborů se pod Národním divadlem hrála taková hra. Třicet kluků v brnění, ochránců klidného života Většiny, udělalo uličku a tou probíhali děvčata a kluci, vnukové a vnučky umučených českých studenských duší a kluci v brnění do toho mávali na oslavu pendreky.

Kdo proběhl a trochu se potom z rozrušení zamotal, či chtěl s organizátory o pravidlech hry diskutovat, skončil za odměnu nahatý a přivázaný u trubky ústředního topení.

Pěkná tradice. Dnes tomu říkáme sametová revoluce, někteří lidé radostí zvonili klíči, snad aby je to tak nebolelo. U srdce. Někteří kluci pendrekem nemávli.

Pak už nebyla jen jedna menšina. Bylo jich víc a víc, některé menšiny se spojili do větších, některé se dodnes nepřestaly hádat. Některé menšiny teď Většině vládnou. Naučily se to od svých tatínků, jak Většině věšet bulíky na nos.

A umějí to velice dobře. Ani už pomalu nepotřebují pendreky. Jen žiletkový drát.

Říkáme tomu svoboda. Většina o tom dodnes nic neví a ani vědět nechce.

Raději stále vzpomíná na zajištěné lázně, zajištěnou práci, léky zdarma, chalupu, zahrádku, byt, rohlíky a pivo za pár haléřů a věří, že to vše opět může mít, když jim to zase jiná menšina zkušených bulíků, co se na jejich úkor chce mít taky ještě nějakou chvilku dobře, slibuje.

0
Vytisknout
3495

Diskuse

Obsah vydání | 17. 8. 2012