V dnešním režimu drasticky poklesl statut obyčejných lidí

17. 8. 2012

Vážený pane Čulíku,

s velkým zájmem sleduji současnou diskusi na BL. Vcelku souhlasím s vaším stanoviskem, že minulý režim byl blbý a blbý je i tento i když jinak.

Vzpomínání na dobu minulou je vždycky osobní a může se výrazně lišit. Ono i dnešní realitu vidí různí pozorovatelé různě. Se zájmem jsem si přečetl vaše články z konce 80. let. Je trochu legrační kritizovat článek starý 24 let (tehdy jsem ho nečetl a tak mám šanci až teď) ale to vzpomínání mi nedá, píše Petr Šťastný.

Jsem ročník 1967 a některé věci si pamatuji stejně. Například špatnou kvalitu vzduchu. Pamatuji si, že tehdy se i veřejně uvádělo, že hlavním problém životních prostředí byly hnědouhelné elektrárny. ČSSR spolu s NDR byly tehdy rekordmany v exhalacích oxidu siřičitého a popílku. Dalším zdrojem špatné kvality vzduchu byla automobilová doprava vzhledem k zastaralému vozovému parku.

Problém elektráren se po roce 1989 podařilo vcelku rychle odstranit jejich modernizací a problém aut se prudce zlepšil "sám" díky rychlé výměně aut za západní, i když často ojeté.

Nemůžu ale souhlasit s vaším popisem situace v oblasti potravin. Pokud se týká dostupnosti nebyla špatná. Osobně si pamatuji jediný druh potravin, který jsem postrádal a kupoval v Tuzexu a to byla tzv. Air čokoláda. Často zmiňované fronty na banány jistě někdy byly, ale celkově si nepamatuji, že bych sháněl kečup jako lahůdku. Lahůdek bylo dost, a kdo chtěl "mlsat" měl z čeho vybírat.

Pokud se týká kvality potravin je to složitější. Určité problémy tady byly a to např. u zeleniny. Šlo o extrémní obsah dusičnanů zapříčiněný "debilním" přehnojováním půdy (šlo tehdy až o čtyřnásobné dávky umělých hnojiv).

U ostatních druhů potravin si troufnu laicky tvrdit, že byly velmi kvalitní a rozhodně kvalitnější než dnes. Tehdy jsme si sice povídali o bifenilním mléku a obecně o "jedovatých" potravinách ale po revoluci jsem nezaregistroval žádné seriozní informace, které by tyto problémy v socialistickém Československu potvrzovaly.

Nejsem odborník a můžu se samozřejmě mýlit. Velice bych uvítal vyjádření odborníka v této oblasti. Jinak my ale ty vaše informace o nízké kvalitě a mé vzpomínky na naše povídání o "jedovatých" potravinách připomínají tehdejší všeobecně rozšířený názor, jak strašně naši politici kradou. Po revoluci nebyl nikdo z vyšších funkcionářů za majetkovou kriminalitu trestán, i když po tom myslím byla extrémně silná společenská objednávka. Proč?

Myslím, že to prostě nebyla pravda. Komunističtí funkcionáři nekradli nebo to alespoň nebyl rozšířený jev. Což ovšem neznamená, že by nedělali jiné odsouzeníhodné věci.

Pokud se týká nedostatku nábytku, tak to je už úplný nesmysl. Nábytku bylo dost, i když design západních výrobců to nemělo. Také tvrzení "chtěl bych si alespoň natřít židli ale nejsou k dostání barvy" se mi zdá neuvěřitelné.

To co na trhu opravdu výrazně chybělo, byly vámi zmiňované džíny a hlavně elektronika. Nezapomenu, jak ještě v roce 1988 jsem pomáhal rodičům odstát noční frontu na barevnou japonskou televizi.

Pokud jde o nostalgii k minulému režimu myslím, že jejím hlavním zdrojem je jeho jediná významná přednost. A tou byla plná zaměstnanost. Dnešní nejistota v této oblasti, regionální nezaměstnanost, nezaměstnanost skupin jako jsou mladí bez praxe, lidí ve vyšším věku apod. má strašlivý dopad na životy lidí.

Nezaměstnanost je zlo a nelze se s ním smířit. Existuje rčení, že zdravý člověk má mnoho přání a nemocný jenom jedno. Já bych řekl, že u nezaměstnanosti je to podobné. Navíc stresem netrpí jen nezaměstnaní ale i ohrožení nezaměstnaností. Obzvláště u lidí přes 50 let to může úplně likvidovat radost ze života a změnit 12 -- 15 let život v zoufalé čekání na důchod.

Druhý zdroj nostalgie, který bych rád zmínil je společenské postavení lidí. Lidé zvláště v dělnických profesích (ale i např. prodavači) neuvěřitelně klesli na společenském žebříčku. Tehdy byly v médiích označování za základ společnosti. Ač si o propagandě tehdejšího režimu myslíme cokoli, všude znělo, že na prvním místě je pracující člověk. A troufnu si říci, že tomu tak v některých ohledech i bylo. Dnes tito lidé cítí děsivý propad společenské prestiže.

0
Vytisknout
3213

Diskuse

Obsah vydání | 17. 8. 2012