Kdo (ne)představuje hrozbu demokracie

14. 8. 2012 / Marek Řezanka

Poradce premiéra Nečase Roman Joch přišel krátce před tragickým srpnovým výročím (pro tehdejší demokratický socialismus) s velmi tragickým výrokem (pro kohokoli demokraticky cítícího). Demokratická levicová hnutí jako ProAlt či Ne základnám jsou podle něho přímým ohrožením státu.

"Všechny otázky a úvahy o tom, kdo ve skutečnosti řídí činnost těchto spolků, jsou na místě. Jedna věc je ale jasná už nyní. Tyto organizace a jejich členové představují svými aktivitami přímé bezpečnostní riziko pro Českou republiku," konstatoval Roman Joch pro Prvnizpravy.cz.

"Aktivisté těchto organizací nejsou v žádném směru loajálními občany České republiky, ale jsou loajální jakési mýtické, internacionální polis. Tito lidé by proto nikdy neměli být zaměstnáni ve státní správě na jakékoliv pozici," prozradil veřejnosti premiérův poradce.

Není snad tento výrok nefalšovaným a krystalickým příkladem třídního boje a popíráním práv skupin občanů?

I státní zaměstnanci mají právo na svůj názor, a nikdo, ani poradce premiéra, by jim v tom neměl bránit.

ProAlt ani Ne základnám nedělají krom oprávněné, legitimní a legální kritiky vládní politiky nic, co by mohlo být v demokratické společnosti nezákonné.

Romana Jocha by spíše mělo znepokojovat hnutí ProtiAlt, jež chce údajně bojovat proti "socialismu a nežádoucímu vlivu odborů".

Socialismus je poněkud širokým pojmem a je to především směr, který začíná v současné krizi kapitalismu získávat nový rozměr, který se zkrátka do stalinistického kabátce napěchovat nedá.

A pokud jsou nežádoucím vlivem odborů myšleny jejich ekonomické analýzy a kritika naprosto nekompetentní vlády, jejíhož představitele je pan Joch důstojným poradcem, je takový výrok na žalobu.

V demokratickém státě jsou odbory naopak důležitým kontrolním orgánem -- a potíže měly například za režimu po roce 1948. Pokud se v roce 2012 vracíme k těmto praktikám, je to důvod k závažnému znepokojení.

Vláda dlouhodobě ztrácí v sebekontrole výroků vypuštěných na veřejnost jakékoli zábrany.

Možná proto, že panu ministrovi Drábkovi neprochází projekt sKaret bez povšimnutí, jak možná předpokládal.

Mluví se o podezřelém provázání celého projektu s firmou iDTAX, jejímž spoluvlastníkem byl první náměstek ministra, V. Šiška.

Co by se však pan ministr nějakými podezřeními vzrušoval. Korupční kauza exministra Drobila šla k ledu, nic se neprokázalo a patrně se nic ani neprokáže. Kauza IZIP odnesla kdo ví kam dvě miliardy, ale ministr Heger je pevným v kramflecích.

Ministr dopravy Dobeš bude ve vládě navzdory skutečnosti, že nově spuštěný registr vozidel nepřípustně dlouho kolaboval a má obsahovat řadu závažných chyb. Firma, která zakázku získala, má od ministerstva obrany zaděláno na další pořádný výdělek.

Člověk pomalu neví, kam se (ne)má otočit dříve, aby neviděl něco, co musí nutně bolet každého demokrata, bez ohledu na jeho ideologii.

Bude-li jediným argumentem vlády na výtky opozice, že jsou to populistické (že by podvratné?) řeči, a že nebýt opozice, vládlo by se o mnoho snáze, může vláda očekávat jediné. Radikalizaci společnosti, kterou si možná v duchu přeje. Radikálové se dopustí násilí, násilníci se zavřou, pro výstrahu třeba také zbijí -- a opozice dostane punc vyvrhelů.

Nikomu, kdo ctí demokratické principy, by nemělo být jedno, že panem Jochem a jemu podobnými jsou napadány základní instituce demokracie -- právo na názor a právo na občanskou neposlušnost.

Kdo je "loajálním občanem České republiky" a hlavně -- čemu a komu má být loajálním? Vládě? Demokratickým principům?

A pokud zjišťuje, že jedno začíná být v rozporu s druhým, a chce na tento stav upozornit? Kolik ministrů vlády musí být podezřelých z korupčního jednání, aby občan směl být vůči takové vládě neloajálním? Komu všemu musí premiér země, od představitelů policejních složek přes soudní složky, lát, aby občan vůči němu mohl chovat nedůvěru? Kam až mohou být občané svými legislativci zatlačeni, aby dokázali vyžít?

Zatím tito občané slyší, jak jedinými padouchy v této zemi je opozice, která "populisticky" zneužívá téma církevních restitucí pro krátkodobý zisk politických bodů. Nakolik je toto tvrzení pravdivým, je hlavně otázkou pro sociální demokracii, která bude usilovat o vítězství v krajských a senátních volbách. Kdysi vsadila vše na poplatky u lékaře, se kterými ale nebyla po volbách sto cokoli udělat, aby parlamentní volby prohrála. Lidem nestačí zahrát jejich oblíbenou píseň. Lidé totiž poznají, jestli se hraje jenom tak, nebo zda muzikant do hraní dává něco navíc.

Jedno je však jisté. Opozice má právo na kritiku a je na ní, jaké argumenty zvolí. Co bude občany zajímat více, než zda ta která strana chce posílit svůj vliv před volbami, jestli náhodou netrefila hřebíček na rakvičku. Ve státě různých knížek pacienta, sKaret, OPEN CARD, registrů vozidel a v zemi, kde kvůli zájmům dřevařských lobby hrozí, že Šumava přestane být národním parkem, sice může člověka napadnout, jestli ta která farnost by přece jen nebyla lepším správcem přírodního a kulturního bohatství země než stát, hlavní argument by ale zaniknout neměl: Mají církve právo na hmotný i nehmotný majetek, který jim vláda bez jakékoli opory v číslech přiklepla?

Tuto otázku by si zřejmě měli položit i umělci a sportovci, kteří se podepsali pod dokument podporující vyrovnání s církvemi ve stávající podobě. Jedna věc je, že mají k církvím patrně nějaký bližší vztah, druhá pak, jestli jim stejnou měrou leží na srdci právní stav. Pochybovat by mělo být lidské, v případě výdaje takového objemu majetku dvojnásob. Katolická církev má jeden zásadní problém. Je vždy oporou vládnoucích. Má-li něco restituovat, měla by se zaměřit do vlastních řad a zaměřit se na jednotlivé farnosti z hlediska kolaborace s nacismem i s elitářským režimem po roce 1948. Právě tento režim zastavil pozemkové reformy, které církevnímu vlastnictví nakloněny nebyly. Myslí-li si církevní představitelé, konkrétně pánové Graubner a Duka, že stačí, když budou mít posvěcení vlády, mýlí se. Dialog měli vést s občany České republiky, a ne tajit, co si vlastně nárokují, aby jim to třeba někdo neuzmul, lépe řečeno, aby se soudně nebránil a nevyhrál. To není argument. To je uhýbání od základního problému, a to neexistence soupisu nárokovaného majetku. Každý máme právo na své přesvědčení a názor, nepopíráme-li práva jiných občanů či skupiny osob, jež se zakládají na Listině základních lidských práv a svobod. Problémem je, že vládní útoky na odbory, demokratická hnutí a na opoziční parlamentní strany porušením těchto práv zavánějí. Vymýšlí se, jak omezit právo na stávku, oponenti jsou označováni jako gangsteři, fašisti či v lepším případě "pouze" demagogové. Jediná pravda je ta vládní, jiná neexistuje. Možná vládě dochází, že i společnost, která je dlouhodobě zatížena komplexem viny a sebemrskačství, na který umně zahrál svými složenkami ministr Kalousek, se jednou z tohoto komplexu vymaní. Že si uvědomí, že každý zodpovídáme pouze sám za sebe, a ne za dluhy našich představitelů -- a to dluhy v rovině ekonomické, kulturní či morální. Že nemůžeme brát na svá bedra více, než jsme schopni unést. A zároveň že závisíme jeden na druhém, tedy, že ve společnosti, kde významná část občanů přestává mít právo na práci či právo na bydlení, se nebude zrovna spokojeně žít a nebude v ní bezpečno. Na internetu se objevila skrovná zpráva o tom, jak jakási žena v Rusku nezvládla dlouhodobý kolotoč živoření bez vyhlídky na zlepšení a při dalším nezdaru svého muže při shánění obživy spáchala sebevraždu. Rýpalové řeknou, že neměla mít pět dětí a že si za svou situaci mohla sama. Ta žena však není sama. Počet takových žen a mužů roste, stejně jako roste bezradnost stávajícího systému s tím, jak nerovnici, kdy úzká skupina nejbohatších má zbohatnout na úkor rostoucího počtu pauperizovaných a vyčleněných, vyřešit jinak než válečným konfliktem. To není problém pouze České republiky, to je problém celosvětový. Možná by pár dní před výročím 21. srpna mohlo být vhodným okamžikem pro zahájení debaty, kudy dál, a zda je vize demokratického socialismu skutečně definitivně pohřbena na smetišti dějin. Či zda se tam ubírá vize úplně jiná, jíž na rozdíl od té z poloviny šedesátých let lidská tvář naprosto chybí.

0
Vytisknout
6190

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2012