Klára Lalonika Procházková: Dala bych si ještě Kubu

27. 6. 2012 / Pavel Pečínka

"Rodiče pocházejí z Prahy, oba jsou Romové vlastně jen napůl," začíná popisovat svůj "rodokmen" šestnáctiletá Klára Procházková z Prahy. Obě její babičky - Romky - přišly ze slovenského Bardějova, ale dědové byli Češi. Klářina matka dělá učitelku, otec se vyučil instalatérem, ovšem pracuje v bezpečnostní agentuře. "Jasně, že všichni zpívat umíme a taky často zpíváme, ale žádná super muzikální rodina s vlastní kapelou nejsme," vraští trochu obočí "poloromka" z Prahy nad stereotypní otázkou, kterou v souvislosti se svým romstvím slýchá asi pořád dokola.

Klára vyrůstá se dvěma sestrami (26 a 23 let) a jedním bratrem (28 let). Starší sestra, vyučená prodavačka, je na mateřské. Druhá, pedagogická asistentka, teď práci nemůže sehnat, bratr obsluhuje kamerový systém v pražském obchodním domě. "Dohromady si rozumíme. Ale jsem nejmladší, občas mě štve, že si nemůžu ještě vydělávat a sourozenci už ano, no a někdy si berou moje oblečení," mračí se, ale jen mírně, Klára.

Její otec romsky neumí, matka ano, ale doma romštinu Procházkovi nepoužívají. V dětství tvořili "kamarády" Kláře hlavně její početní příbuzní "z obou stran", zná tedy romské i neromské prostředí, a takové kontakty do obou světů má dodnes. Základní školu tahle "poloviční Romka" navštěvovala v Praze na ulici Grafická, a od 1. do 9. třídy zde měla za spolužáky převážně Romy. Většinou se všemi, Romy i Neromy stejně jako s učiteli, vycházela dobře, nesetkala se s žádnou diskriminací, šikanou ani s rasisty. "Jen kluci měli občas záchvaty," upřesňuje.

Dívku s přezdívkou Lalonika nejvíc bavila matematika, literatura, výtvarka a tělocvik. Po ZŠ se rozhodla pro obor aranžérství na Středním odborném učilišti, kde chce uplatnit svou představivost a fantazii. Co se týká hudby, budoucí aranžérka poslouchá z "obou světů" od každého něco, líbí se jí "každá hudba, při které se dá dobře tancovat - latino, hip-hop a samozřejměv romská hudba". Její koníčky jsou tanec, smích a focení, vypočítává. Tanci se Klára věnuje od pěti let až doteď. "Ale zas tak moc na nějaké diskotéky nebo do klubů nechodím," ubezpečuje.

Taneční soubor, kam tahle 16letá Romka chodí pravidelně už osmým rokem, nese název Cigáni jdou do nebe. Dá se v něm zažít i legrace. Třeba v Mladé Boleslavi. Na festival, kde Klára se souborem vystupovala, přijeli účastníci z vícero zemí. "Nedorazily tam jihoafrické modelky, tak se narychlo sháněla náhrada. Najednou jsme se na pódiu ocitli my. Byl to úplně jiný pocit předvádět na tom samém pódiu modely než tam jen tančit.  Ale byl to zážitek," směje se.

Klára se účastní také festivalu Roztančené školy, kam se sjíždějí soubory z celé republiky. V rámci "Roztančených škol" se budoucí aranžérka podívala na podobné "výměnné" akce do jiných měst -- do Mladé Boleslavi, Kutná Hory atd. Nejvíc se jí líbilo v Brně na festivalu Amare Kereka, díky kterému už získala spoustu kamarádů v brněnské skupině Merci. "Tanec je to co mě v životě  baví. Rodiče i sourozenci mě v tom podporují, akorát říkají, že bych ho mohla trošku omezit a víc se věnovat učení," dodává.

Temperament Kláry se ale neprojevuje jen v tanci. Ve Španělsku už byla, a kdyby si měla vybrat další zemi, kterou by ráda poznala, "dala by si" ještě Kubu, která je podle ní "hodně živá, plná karnevalů".

Moc ráda by taky nafotila fotky do časopisu: "Už jsem i jednu nabídku dostala, ale máma se obávala, že je to nějaký podvod. Chtěla bych se ale focení věnovat hned po ukončení střední školy."

Z osobností, kterých si tato mladá Romka z Prahy z nějakých důvodů váží, ji napadají Michael Jackson, Vojta Lavička, Emil Ščuka a Václav Havel.

"Michaela Jacksona si cením, protože měl srdce. Pomáhal dětem, které to opravdu potřebovaly a ne jako ostatní celebrity, které jsou namyšlené a koukají jen na sebe. Přitom to byli dřív stejní lidi jako my a když se vyšvihnou, dělají jakoby byli něco víc," zlobí se trochu Klára. A Vojta Lavička? "Krásně hraje, rozumí řadě věcí a dokáže se prosadit i mezi Neromy." Podle Kláry pro Romy dost udělal Emil Ščuka, hlavně v oblasti vzdělání. A další oblíbenec? "To byl bývalý prezident Václav Havel, protože měl lidský přístup ke všem lidem stejný bez ohledu na jejich rasu či vyznání."

Ze "starého" romského prostředí se začínající středoškolačce líbí tradiční romské svatby a křtiny. Podle ní je ale nemožné, aby tak jako dřív Romové zůstávali bez vzdělání a tudíž vyloučení ze společnosti. Romové by měli mít víc ctižádosti, aby nemuseli být, jak říkají gádžové, sociálně nepřizpůsobiví.

Rozdílné role muže a ženy v rodině -- tohle téma Klára moc neřeší, u Procházků se kolem toho žádné velké spory netočí: "U nás doma vidím, jak se rodiče doplňují. Máma má doma autoritu stejnou jako táta, oba dva pracují a starají se stejným dílem. Táta mámě pomáhá a není pro něj problém umýt nádobí nebo uvařit, když je máma déle v práci. V jiných rodinách to možná je trochu jinak, ale role ženy jen jako pracovníka v domácnosti se už podle mě stává minulostí."  

To, že Romové mají větší problémy při hledání práce, přisuzuje Klára majoritní společnosti  Romy prostě nechce zaměstnávat. "Není to tak správné, a když pak Romové jsou na dávkách, tak o nich gádžové říkají, že jsou líní a nepřizpůsobiví. Kdyby jim dali práci, nemuselo by být tolik nezaměstnaných. A snížilo by to i kriminalitu, která je na obou stranách stejná, ale jen ta romská se víc ukazuje," uzavírá Klára zvaná Lalonika.

Vychází v Romano hangos 8/2012ZDE

0
Vytisknout
4278

Diskuse

Obsah vydání | 28. 6. 2012