Brazílie jako pořadatel?

25. 6. 2012 / Aleš Vrbata

Brazilští novináři si již několik let kladou řadu otázek ohledně pořadatelské role jejich země při konání mistrovství světa ve fotbale (2014) a Olympijských her (2016). Dokáže země proslulá absencí organizace na všech úrovních společnosti, vysokou mírou kriminality, pochybnou akceschopností policie či extrémně vysokými cenami zvládnout organizaci obou událostí? Dokáže ustát nápor nápor cizinců zvyklých na služby mnohem vyšší kvality a nižší ceny, dokáže nabídnout odpovídající služby na poli turistiky, hoteliérství, restauratérství, a to vše bez velkých bezpečnostních rizik?

Počet článků na toto téma narůstá, a to i v zahraničních médiích. Každá mezinárodní událost pořádaná v této největší jihoamerické zemi podněcuje k dalším a dalším zamyšlením. Naposledy se tak stalo v článku z pera Pility Clark s názvem "Rio +20 lacks ambition, says UN chief", publikovaném 22. června letošního roku v londýnském mezinárodním deníku Finacial Times. Zkušenosti účastníků konference OSN Rio +20 opět vyvolaly a současně potvrdily obavy brazilských novinářů, pokud jd o schopnost země a především města Rio de Janeiro zajistit veškerou infrastrukturu nutnou k organizaci mistrovství světa a Olympijských her.

Financial Times poukazuje na to, že konference je další z řady událostí, jež vrhla světlo na skutečnost, že město nedokáže zajistit odpovídající síť hotelů ani městskou dopravu. Financial Times píše o dopravních zácpách (navzdory školním prázdninám), které zcela zneprůchodnily město, a o extrémně vysokých částkách v hotelech. List se odvolává na svůj zdroj v OSN s tím, že ceny za hotel jsou jedním z důvodů, proč se konference nezúčastnilo 131, ale jen 95 vysokých představitelů OSN.

Brazilské úřady se samozřejmě hájí obvyklým argumentem, že "žádný z plánů na reformu infrastruktury Rio de Janeira nebyl připravován na tuto událost, vše se plánuje až na rok 2014 a 2016 a proto je čas" (André Corrêa do Lago z brazilského ministerstva zahraničí a hlavní organizátor Rio +20). List současně připomíná kuriózní záležitost chybného překladu, a to především při zahajovacím aktu během projevu prezidenta Zimbabwe Roberta Mugabe.

Brazilská periodika (např. Veja, Época nebo Negócios) ale i akademické časopisy se v posledních letech výrazně věnují fenoménu "internacionalizace Brazílie". Přední univerzity na jihovýchodě země se již vydaly tímto směrem. List Negócios (červenec 2011) se rozsáhle věnoval mladým "brazilianistům" (zahraničním specialistům na tuto zemi, kteří nahrazují starší generaci velikánů, jako je Thomas Skidmore, Fishlow, Bethell aj.), kteří se rozhodli v Brazílii působit. Prezidentka země Dilma Rousseff se v častých interview pro tyto listy opakově hlásí k ambici země uspět jako pořadatelská velmoc i jako nová "emergent power". V exkluzivním interview pro březnové číslo Veja (28. březen 2012) se vyjádřila poněkud populisticky, když prohlásila, že Brazílie uspořádá "nejlepší mistrovství světa všech dob", a současně se tvrdě vyjadřovala proti tradičním nešvarům své země, zejména proti korupci. Brazilská periodika rovněž informují o reputaci Brazílie v cizině -- list Veja z letošního ledna provedl exklusivní šetření s názvem "O Brasil aos olhos do mundo" (Brazílie v očích světa). Podle tohoto výzkumu je většina respondentů (73 %) z celého světa (anketa byla prováděna v 18 zemích světa) přesvědčena, že Brazílie jako pořadatel mistrovství světa v roce 2014 uspěje.

Zatímco v Brazílii samotné v to věří jen 50 % respondentů a v Indii dokonce jen 37 % (nejnižší číslo), v Německu je to již 90 %, v USA 65 %, v Mexiku 83 %, v Jihoafrické republice 62 % a v Argentině 83 %. Celkový obrázek ale velmi rozostřují další otázky. Zatímco respondenti ze vzdálených zemí (Latinskou Ameriku ponechme stranou, protože Latinoameričané dávají slovům "turistika" či "kvalita života" jiný význam než Severoameričané či Evropané) považují dobrý průběh obou sportovních událostí takřka za jistý, a rádi by se tam dokonce vypravili jako turisté, podobný optimismus již nesdílejí, jedná-li se o dlouhodobější pobyt v této zemi.

Překvapení novinářů způsobené brazilskou realitou ze současné konference OSN ukazuje, že pohledy zvenčí mohou být značně zkreslené. 16. srpna 2010 vyšel v periodiku Época článek s názvem "Ainda faltam hóteis" (Ještě nám scházejí hotely) s podtitulem "A paisagem é linda. O povo, hospitaleiro. Mas, sem um número suficiente de quartos, a Copa brasileira não deixará boas lembranças nos turistas" (Krajina je hezká. Lid pohostinný.

Avšak bez dostačujícího množství pokojů nezanechá brazilské mistrovství světa v paměti turistů příjemné vzpomínky). Článek hned v úvodu poukazuje na příklad právě proběhnuvšího mistrovství v Jihoafrické republice, které údajně přispělo k přílivu turistů a překonání segregace. Ministr turistiky Luiz Barreto vkládá do obou nadcházejících událostí velké naděje -- Brazílie může definitivně vstoupit na mezinárodní scénu, i pokud jde o turistiku.

Problémem nicméně zůstává infrastruktura, která by rozvoj mezinárodní turistiky stimulovala i usnadňovala. Realita jihoamerické země je však na hony vzdálena té evropské a plánované budování infrastruktur nemá oporu v tamější realitě. Ministr Luiz Barreto uvádí jen ty nejnaléhavější úkoly: hotelovou infrastrukturu a kvalifikovanou pracovní sílu (organizátoři očekávají přibližně 600.000 turistů). Vzhledem ke své velikosti je Brazílie země dosud málo navštěvovaná (dnes je v tomto ohledu na 41. pozici). Barreto podotýká: "jsme destinace stále ještě poměrně neznámá a naší nevýhodou je pozice na jižní polokouli, tedy 10 hodin z Evropy a také 10 hodin ze Severní Ameriky. 70 % turistických cest se odehrává do vzdálenosti 4 hodin letu".

Mistrovství světa se netýká jen Ria, ale i 11 dalších měst. Země dosud nemá dostačující síť informačních turistických center a také hotelová síť odpovídající kvality (zatím jde o úkol do roku 1214) je nedostačující. Hotelů, s nimiž se počítá, je 276.774 ve 12 městech. Problémem je však jejich kvalita. 42.000 z nich je jen v São Paulo, 28.000 v Rio de Janeiro, ve vnitrozemském městě Cuiabá jich je 10.774 a 4.000 v Manaus. Existují úvahy, že pokud by Brazílie nedokázala vyřešit kvantitu ubytování, přistoupilo by se k řešení známému ze Sidney v roce 2000: využití lodí jako hotelů.

Starost vlády se však netýká primárně toho, jak bude turista ubytován, ale především jak se s ním bude zacházet. V hlavních městech jednotlivých států jako je São Paulo, Rio de Janeiro, Cuiabá, Salvador, Manaus apod., nejsou k dispozici značení v angličtině. V Rio de Janeiro se iniciativy chopilo tamější metro, kde je již dnes dvojjazyčné značení, nicméně chybí tištěné informační materiály v anglickém jazyce. V São Paulo už je situace poněkud horší. Jak říká Débora Braga z univerzity São Paulo (USP): "v São Paulo jsou označení v angličtině pro motoristy, ale ne pro pěší". Nízká kvalita obsluhy by se dala tolerovat, pokud by byla nabízena za nízké ceny, ale extrémně vysoké ceny (mnohem vyšší, než jaký je mezinárodní průměr) budou nepřijatelné.

Studie brazilského institutu Fipe ukázaly, že pro 33 % cizinců jsou takové ceny příliš vysoké. Hotel v Riu je mnohem dražší než hotel stejné kategorie v Evropě. Stejně prekérní je znalost angličtiny -- jak u obyvatelstva obecně tak i u personálu.

Svůj článek ukončím vlastními poznatky. V Brazílii si po krátkodobém kulturním šoku poměrně rychle zvyknete na skutečnost, že realita zprostředkovaná médii a živá realita se rozcházejí mnohem více než v Evropě. To, co uvidíte v televizi nebo si přečtete v novinách, se jednoduše rozchází s každodenní realitou. Zpráva z Financial Times mne tedy vůbec nepřekvapila. Situaci Riu de Janeiru z vlastní zkušenosti neznám, ale sami Brazilci o Riu nemluví s onou romantikou jako Evropané. Doba fin-de-siècle a bossa novy již pominula a Rio je proslulé kriminalitou, obchodem s drogami a favelami. Z největších měst znám Salvador. Jde o třetí největší město v zemi (takřka 6 miliónů obyvatel), nicméně zde chybí metro - ani další velká města státu Bahia (Feira de Santana, Vitória da Conquista, Ilhéus, Itabuna, Barreiras aj.), která by byla v evropském kontextu pokládána za velká, zjevně o zdokonalení dopravní sítě neuvažují.

Při cestě Salvadorem si všimnete nedokončených dílčích staveb metra a místní lidé vám řeknou, že metro se staví již deset let, nicméně čas tu celkově plyne jinak než v Evropě a známky pokroku jsou prakticky neviditelné.

Cokoli, co by mělo sloužit veřejnosti, je fakticky nefunkční, popř. trpí značnými organizačními nedostatky: veřejným státním školstvím počínaje a veřejnou dopravou konče. Jediným kolektivním dopravním prostředkem tu jsou staré autobusy. Pokud se rozhodnete autobus použít (užití taxi je riziková záležitost zejména pro cizince), počítejte se zážitkem pobytu na palubě na rozbouřeném moři.

Autobus je obvykle přecpán, u dveří sedí tzv. cobrador (funkce, která existovala také v Československu a kterou znáte třeba z filmů jako Florenc -- zaměstnanec vybírající jízdné: to je tu přibližně 2,5 reálu, což je při současném kurzu více než 25 korun). Cesta autobusem může trvat jednu i dvě hodiny a může se výrazně zkomplikovat pokud začne pršet. Kanalizace je celkově v brazilských městech neuspokojivá. Voda dopadající na vozovku neodtéká a tak se občas musíte brodit po kolena ve vodě !! Tato skutečnost se město od města liší, ale ve velkých městech je obvykle komplikovanější.

Před lety jsem četl dílo brazilianisty Richarda Grahama Britain and the Onset of Modernization in Brazil, 1850--1914. Jak je patrné z titulu, kniha se věnuje modernizaci této země převážně během předminulého století a Graham v ní poukazuje na absenci infrastruktur (především kanalizace) v menších, větších i největších městech dokonce i na pobřeží.

Nicméně při návštěvách brazilských měst, domácností apod. jsem pochopil, že: 1) tento problém patrně není místní populací pokládán za problém a 2) tento problém dosud nebyl vyřešen a prefektury měst mají patrně jiné priority.

Tato hodnotová (ne)(des)orientace se v Salvadoru projevuje tak, že město někdy zapáchá (některými částmi města protékají stoky velikosti menší řeky a musí být na řadě míst přemosťovány).

Přemístíte-li se na salvadorské pobřeží, ocitnete se před řadou pláží, na mnohých z nichž najdete cedule informující o znečištění a o tom, že nejsou vhodné ke koupání. Všimnete-li si nijak nezakrytého ústí stok do Atlantiku, dojde vám, že ekologie tu nikoho netrápí. V Salvadoru samotném se turisté soustředí jen v samotném centru -- Pelourinho --, kde se dá anglicky domluvit, avšak Evropan je permanentně obtěžován malými žebravými chlapci.

Ve zbytku města (navzdory velkému množství univerzit, vysokých škol a jazykových škol) musíte mluvit portugalsky.

Angličtina je součástí "formálního" vzdělávání, jehož cílem je nikoli vzdělávání obyvatelstva, ale výroba certifikátů, diplomů a inkasování školného. Obávám se, že pokud budou západní turisté do Brazílie přijíždět s očekáváními získanými ze západních zemí, nebudou mít dobré zkušenosti (což ostatně tuší i někteří z Brazilců).

Země nemá železniční síť, neexistuje železniční doprava, lidé v zemi velikosti celé Evropy musejí cestovat autobusy, popř. letadly. Ti nejbohatší se veřejně svěřují, že v Brazílii (zejména ve městech) je nejlepším dopravním prostředkem helikoptéra.

Současně tu pozoruhodně koexistuje práce (povinnosti) a zábava, fenomén, který někdy cizina překládá jako "brazilskou extraverzi".

Prakticky jakýkoli obchod, ba dokonce i úřad disponuje televizní obrazovkou a jeho zaměstnanci v pracovní době sledují telenovely. Úřady mají obvykle problém zajistit už jen organizovaný přístup klientů k přepážce.

Absence hodin (na úřadech, ve školách, ulicích), absence jízdních řádů, veřejně přístupných předpisů, reakce lidí očekáváte-li účet, doklad apod., ukazují na to, že čas, pravidla, řád, organizace tu nikoho netrápí.

Vše se děje ústně. Požadujete-li doklad, působíte podezřele.

Nesmím zapomenout na možnost přepadení. Varovat před každodenním rizikem by jistě nebylo rozumné, nicméně mám osobní zkušenost z přepadení v poledne, na veřejném úřadě a v centru města. Není nutné odcházet do favel či čekat na půlnoc. Policisté jsou vybaveni asi tak jako vojáci ve válečných filmech, nicméně to neznamená, že je město v bezpečí. Ubezpečuji vás, že obyvatelstvo ČR je i v dnešních kritických dobách bezpečnější než to brazilské.

Osobně nevěřím, že by např. mladá generace přinesla zásadní změnu. Evropan by byl překvapen brazilským školstvím -- základním, středním i vysokým. Slovo "výuka" nabývá v brazilských podmínkách naprosto jiného významu. Špatná a neodpovídající kvalifikace populace je i nadále zásadním problémem. "Formálně" studuje více lidí než v minulosti, stále větší počet má přístup k diplomům a certifikátů, ale ne ke vzdělání.

Jak jsem měl možnost zjistit, Brazilci neznají pojem "noční klid". Pochybuji, že by byl někdo v této zemi popotahován pro rušení nočního klidu. Koupíte zde sluchátka a walkmany, ale lidé je prakticky nepoužívají. Často je to tak, že to, co se v Evropě pokládá za soukromé a intimní, se tu naopak sdílí a ukazuje.

Ticho je v této zemi vzácností, jste nuceni poslouchat hudbu vašeho souseda, spolucestujícího či řidiče v autobuse apod. Lidé prostě poslouchají hudbu nahlas během dne i v noci. Neexistuje vedení hotelu, které by donutilo své okolí k tichému spánku či odpočinku a tak můžete žít v hotelovém pokoji, a přesto mít pocit, že jste na ulici. Nechme se tedy překvapit, jak se západním turistům bude v Brazílii líbit a co si oni i Brazílie sama z obou velkých sportovních událostí odnesou. Ostatně jak André Corrêa do Lago správně připomněl "ještě je čas".

0
Vytisknout
3017

Diskuse

Obsah vydání | 28. 6. 2012