Silák Putin - o čem je Putinovo Rusko a jaké jsou vztahy Ruska se Západem

6. 3. 2012 / Boris Rogačevskij

Roxburgh, A. "The Strongman: Vladimir Putin and the Struggle for Russia". I.B. Taurus, London, 2012

Ruská politická elita jedná se Západem od 17. století a vždycky se snažila vystupovat jako partner rovný Západu. Tento postoj hluboce ovlinil postoje Ruska během dvacátého století a důsledkem toho byla vzájemná nedůvěra. Tento postoj také přijal po svém nástupu k moci r. 1999 Vladimír Putin, a tak se stal charakteristický pro vztahy mezi Ruskem a Západem i v jednadvacátém století.

Ve své nové knize "The Strongman" (Silák) zkoumá Angus Roxburgh, který vystudoval ruštinu na univerzitě v Aberdeenu a od osmdesátých let se podrobně zabýval Sovětským svazem a Ruskem jako novinář a reportér BBC, jak tato logika ovlivnila vztahy Ruska se Západem za Putinovy vlády. V knize Roxburgh líčí rychlou Putinovu kariéru v ruské politické elitě: z důstojníka v sovětské tajné službě KGB začal Putin trvale dominovat Rusku jako jeho prezident (1999-2008) a v letech 2008-2012 jako premiér, nyní byl znovu zvolen prezidentem.

Kniha "The Strongman" může posloužit jako dobře strukturovaná základna pro fascinující rozhlasový dokument. Roxburgh v ní líčí Putinův vývoj jako státníka. Zobrazuje ho jako populárního a pragmatického člověka, schopného naplnit touhu Rusů po silném vedoucím představiteli. Roxburgh zdůrazňuje, že Putin má zvlášť velkou schopnost vycházet s lidmi z nejrůznějších vrstev, kterou si vypěstovat v KGB. Je schopen uchvátit kolegy, stoupence i oponenty, a umí tak způsobit, aby lidé rozhodovali tak, jak on chce. Tímto způsobem se Putinovi podařilo získat důvěru většiny čelných západních politiků: britského premiéra Blaira, německého kancléře Schroedera, francouzského prezidenta Chiraca i amerického prezidenta George W. Bushe, který prý "viděl ... Putinovu duši".

Putin systematicky v úřadě využíval těchto schopností k tomu, aby se stal silným vůdcem a posílil Rusko tak, aby bylo schopno být silným partnerem Západu a také jeho klíčovým ekonomickým a vojenským partnerem. Podařilo se mu znovu dát Rusku a Rusům pocit důstojnosti, který zmizel během vlády Borise Jelcina, kdy Rusko liberalizovalo svou ekonomiku podle arogantního poučování Západu a mělo to katastrofální hospodářské i sociální důsledky.

Putinovi se úspěšně podařilo přesvědčit Francii a Německo, aby odsoudily Američany vedenou invazi do Iráku r. 2003, přiměl Spojené státy, aby nepodpořily Gruzii při nedávné ruské invazi to této země a daří se mu rozmělňovat západní kritiku jeho boje proti separatistům v Čečensku. Na domácí scéně donutil Putin ruské podnikatelské "oligarchy", aby začali platit daně , což umožnilo Rusko zbavit se zahraniční zadluženosti a shromáždit podstatný přebytek HDP. Donutil zahraniční investory v Rusku, aby se vzdali ovládání přírodních zdrojů Ruska a snažil se prostřednictvím těchto přírodních zdrojů ovlivňovat události v sousedních zemích, jako je Ukrajina (pro Rusko je to "blízké zahraničí").

Klíčovým Putinovým strategickým nástrojem, při němž Putin využívá svých velkých schopností, je jeho široké využívání médií. Putin přísně ovládá, jakým způsobem média informují o politice jeho vlády. V televizi se vysílají zasedání, kterým Putin předsedá a na nichž se činí politická rozhodnutí. Účelem je vytvořit dojem, že jeho vláda je transparentní a demokratická. Putinovy někdy bizarní veřejná vystoupení mají symbolizovat, jak blízko má k obyčejným Rusům. To také posiluje jeho image silného politika i jeho trvalý vliv na ruské záležitosti o poté, co r. 2008 odstoupil z prezidentské funkce. V tomto kontextu je Roxburghův portrét Putina jako "Siláka", politika prosazujícího v ruském politickém a hospodářském životě strategii síly (rusky: "silovika") přesně vystihuje Putinův autoritativní styl vlády i podstatu demokratické politiky v Rusku.

Také to ale ukazuje, že Putin vůbec nerozumí Západu. Roxburgh pracoval jako klíčový poradce pro známou americkou PR firmu, která radila ruské politické elitě jak "zlepšit" image Ruska v zahraničí. Roxburgh byl svědkem toho, že Kreml nedokázal pochopit, že západní vlády si neplatí za "pozitivnější zprávy v médiích o jejich politice", že nevedou války se separatisty ani nezneužívají přírodních zdrojů ve snaze ovlivňovat politiku v sousedních zemích. Kreml si neuvědomuje, že jeho chování znemožňuje Západu vnímat Rusko tak, jak by si Putin přál.

Tady Roxburgh zaznamenává slepou uličku v rusko-západních vztazích. Západ se snaží vnutit Rusku své hodnoty otevřené demokratické vlády a tržního liberalismu a při tom zastává arogantní postoj. Často Západ poskytuje ruskému establishmentu "arogantní a urážlivé, často irelevantní rady". Také Západ pořád zdůrazňuje nedostatky Putinova Ruska. Ruskému politickému establishmentu jde tento postoj silně na nervy a posiluje jeho odhodlání dokázat doma i Západu, že ruský systém je ten správný.

Odborníci na Rusko mohou očekávat od Siláka Putina jen málo. Bezpochyby však budou sdílet Roxburghův přesvědčivý závěr: Navzdory nedávnému americkému úsilí nově restartovat rusko-západní vztahy, výše zmíněná slepá ulička povede k tomu, že vztahy Ruska se Západem budou ve stavu zmatku a budou postihovány vzájemnou nedůvěrou dlouho do budoucnosti.

0
Vytisknout
5661

Diskuse

Obsah vydání | 6. 3. 2012