Vedení ... ale kam ?

30. 1. 2012 / Pavel Urban

Reakce Milana Kesudise na článek Borise Cveka je uvedena titulkem "Člověk zbavený vedení a kolektivní výchovy se nekultivuje, degeneruje." To je sice pravda, ale výchovné vedení by mělo směřovat žáky k něčemu, co je pro ně smysluplné. Pokud je pan učitel zmocněn Společností k tomu, aby zadával žákům úkoly a jejich plnění vyžadoval a hodnotil a je jedno jak, pak můžeme za intelektuální žvanění pokládat i pedagogické spisy Komenského. A učitelské posty svěřit vysloužilým poddůstojníkům.

Mimochodem, i to se v minulosti zkoušelo. Ale později se od toho upustilo. Asi bylo té kultivovanosti příliš.

O hloubce současného vysokoškolského vzdělání by se jistě dalo diskutovat. Podobně jako třeba o možných významech slova "kreativní." (Pamětníci si jistě vzpomenou na alternativní významy slova "rezervy".) Jenže psaní slohové kompozice (o kterou zde patrně šlo) je kreativní činností v původním slova smyslu. Jde o literaturu, byť školní. A tady je definice duchaplnosti a slabomyslnosti jinde, než u písemky z dějepisu nebo třeba eseje o obnovitelných zdrojích.

Možná má Martin Kesudis podobný postoj k literatuře, jako Švandrlíkův poručík Hamáček. ("Já vám na literaturu kašlu. Ačkoliv takového Jiráska si vážím, protože ten napsal spoustu knih a všechny tlustý.") Nechci pohrdat programově obyčejným smrtelníkem, sám jsem s literaturou na štíru. Ale k čemu je pak psaní slohových prací ? Nebylo by lepší je ze školních osnov úplně vypustit ?

Zbabělý útěk před povinností? Ale původní text Borise Cveka nezmiňuje zadání úkolu. Není tedy jasné, zda ho žák nesplnil nebo se s ním vyrovnal po svém. Pochybuji, že součástí zadání byl požadavek napsat práci přiměřenou svému věku. Tohle učitelka chlapcově matce vytkla. Ne slabomyslnost či nesplněný úkol.

Rodiče nekritičtí k výkonům svých dětí skutečně existují. To ale ještě neznamená, že nositelem společenské autority nemůže být hlupák. Ta učitelka to myslela svým způsobem dobře. Přesto jako pedagog selhala. Podobné práce už nechce nikdy vidět. Jak má ale potom své žáky znát a vědět, co se jim honí hlavou ? Nebo to není důležité, hlavní je slepá poslušnost vůči společenské autoritě ? Obávám se, že tohle není zrovna nejlepší prevence antisociálního chování. Ani u dospělých. Tím spíše u dětí na prahu puberty.

Osmiletého Mozarta také nikdo nenutil přehrávat stupnice, ačkoli je to v tomto věku při hudební výchově běžné. Kdyby ho k tomu jeho učitel nutil, asi by brzy přišel o práci. A možná by musel změnit povolání, protože s takovouhle ostudou by si nové místo sháněl těžko.

Jistě, Mozart byl génius v době, kdy genialita byla výjimečná. Dnes žijeme v době vypjatého individualismu, kdy géniem je každý, který na sebe strhne pozornost. Zatímco ti méně úspěšní si to o sobě aspoň myslí. Intelektualismus jako forma duševní demence je také jev poměrně častý. (Na druhou stranu dement může být i obyčejný smrtelník bez vysokoškolského titulu.) Že je mezi hlubokým vzděláním a vysokoškolskou indoktrinací veliký rozdíl, to bych sám podepsal.

Ale pokud si Milan Kesudis myslí, že tohle je ten případ, pak by mě zajímalo, co pokládá za měřítko hloubky vzdělání. Proč považuje ocitované pasáže z práce dvanáctiletého Jirky za slabomyslné žvanění a co by v tomto případě považoval za silnomyslnou alternativu.

0
Vytisknout
4492

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2012