Uživatel "Velký bratr" byl přidán ke skupině, aneb Soumrak virtuálních subkultur

30. 1. 2012 / Karel Dolejší

Subkultury bývaly tradičním útočištěm kulturní a politické subverze. Objevovaly se spontánně, jejich vznik byl klasickými mocenskými mechanismy těžko zachytitelný, obtížně se dal odhadnout jejich budoucí význam... Neobjektivizovaly se, nebo jen velice pomalu, chyběla zřetelná zpředmětnění vnitřních rituálů a pravidel, díky nimž by mohl outsider bez problému nový sociální jev prostudovat a popsat. Klasické možnosti infiltrace existovaly vždy, ale poněvadž bylo těžké vůbec určit, kdy a kde nějaká nová subkultura vznikla, jaká bude její životnost a jak může být takové uskupení potenciálně důležité, s uplatněním zpravodajských metod to bývalo všelijaké. To vše ale s nástupem internetu a sociálních sítí naráz skončilo. Svět konstituovaný narážkami v mluvené komunikaci, specifickými pozdravy a způsoby oblékání ztratil přechodem do kyberprostoru blahodárnou nečitelnost a stal se snadným terčem jednoduchých a účinných metod sledování a manipulace ze strany státní moci i byznysu. Otevřela se tak cesta k jeho exploataci a postupné kolonizaci. Slušnou šanci přežít tento trend mají pouze klasické tajné společnosti - a to, samozřejmě, vyhlídky demokracie nijak zvlášť nevylepšuje.

Není nic snazšího než rychle zjistit, kde se třeba na Facebooku opakuje specifické výrazivo, kumulují "lajky", případně dochází ve zvýšené míře ke sdílení materiálu ze specifických zpravodajských zdrojů. Zmapování vznikajícího sociálního prostředí lze se značnou dávkou rutiny a levným softwarem provést ve velmi krátké době. Co může následovat? Už před lety, v éře emailových diskusních skupin, začaly být vypracovávány mechanismy exploatace spontánně vzniklých sociálních ohnisek pozornosti například za účelem šíření válečné propagandy (projekty Pentagonu, když zjistil, že přes samotná klasická média je toto již málo účinné) či komerčního marketingu. Klíčové je samozřejmě propašovat do nové skupiny "svého" insidera, který se dokáže díky dobré znalosti vnitřních  pravidel slušně krýt a přitom postupně implantovat vlastní agendu. Kdekdo si určitě všimne, když mu ve facebookové skupině kdosi zčistajasna, mimo veškerý kontext vnucuje změnu telefonního operátora či hlasování pro kandidáta Ochechulu. Takto ovšem postupují infiltrační amatéři a zoufalci. Takhle se to samozřejmě nedělá...

Nejde ale už o "pouhou" exploataci. V reálném, komplexním sociálním světě je velice obtížné subkulturu předstírat - a nedávalo by to navíc dobrý smysl, protože skutečné možnosti konkrétní subkultury zůstávají nakonec vždy otevřenou otázkou. Taková investice by tedy byla dlouhodobá, obtížná a s nejistým výsledkem. V kyberprostoru disponujícím jen velice omezeným rejstříkem symbolické komunikace ("profil", "logo", "status", "poznámka") lze naopak zakládat falešné účelové subkultury jako na běžícím páse.

***

Zatímco exploatace subkultur dosud směřovala v zásadě k tomu, aby "divoce" rostoucí sociální flóra sem tam, v konkrétním časovém okamžiku své nezávislé existence, v klíčovém parametru posloužila konkrétnímu politickému či komerčnímu cíli (podpoře určité politiky nebo prodeji jistého zboží), stává se nyní možným produkovat subkultury sloužící cizím zájmům po podstatně větší část své existence. Skupiny typu "Podporuji kandidaturu Franty Vomáčky, maršála Pekelných andělů  Vyšné Vlkodlaky, na starostu obce", či "Nakupuji v Debile" lze příslušnou symbolickou ornamentací a přimíšením tří-čtyř zdánlivě hlavních témat snadno upravit tak, aby byl hlavní účel existence na první i druhý pohled neodhalitelný. A tak pokud někdo zaplatí, produkování velkého množství miniaturních virtuálních voličských základen či odbytišť vyddávaných za subkultury nestojí nic v cestě.

***

Jestliže se podařilo během zhruba jednoho století téměř všude odzbrojit odbory - původně spontánní protitah rozdrobené pracovní síly vůči kapitalismu volné soutěže - takže se z nich stal především politicky bezzubý velkododavatel hlasů a veřejné podpory pro etablovanou hlavní "levicovou" stranu, podobný osud hrozí dnes i mnohem méně formalizovaným subkulturám. Příčinou je digitální zvnějšňování jejich struktur, které sice bylo a dosud mnohými je vydáváno za epochální výhodu s revolučním významem, ale ve skutečnosti především odstraňuje dosavadní hlavní výhody ve vztahu k invazívní moci, tj. "neviditelnost" a "nečitelnost". Nové modely subkulturní kolektivní akce soustředěné kolem internetu kompletně ztratí svůj subverzívní potenciál nejpozději během jedné nebo dvou následujících dekád - a osvědčený mechanismus pohlcování alternativ je promění v další dodatečnou sféru hobbystického infotainmentu plně ovládnutého kapitálem. 

***

Sociální tkanivo společnosti lze za normálních okolností popisovat v třídně-kulturních souřadnicích (první osa je vertikální, druhá horizontální; hierarchicky uspořádaná třídní společnost se dodatečně horizontálně propojuje sdílenou kulturou, zpravidla nacionalistickou). Subkultury zde představují jakousi skrytou lokální odchylku či chcete-li poruchu, strukturu, která těží z toho, že je pro ovládání či byznys nepoužitelná a nikdo nemá zájem investovat do dokončení kodifikace jejích pravidel. Existují více či méně idealizující analýzy tohoto fenoménu, ke klasice dnes již patří například "Dočasná autonomní zóna" Hakima Beye. 

Za "normálních" podmínek je tím jediným, kdo o nekodifikované subkultuře ví, prostě a jednoduše sousední subkultura schopná zachytit pro outsidery neviditelné rozdíly. Běžnými kulturními kompetencemi vybavený občan identifikovaný se střední třídou nemusí vnímat subtilní rozdíly mezi řekněme "garbage metallem" a "trash bin metalem", (či co už si zde kdo dosadí dle vlastní fantazie). Všechno mu to zní jako úplně stejný nesnesitelný kravál, leč příčinou je zajisté pouze fatální neinformovanost. 

Pokud je většinová kultura vážně destabilizována, řekněme například globální ekonomickou krizí, může ovšem ve zvýšené míře docházet k začleňování normálních středostavovských konzumentů do pestrých sítí neformálních subkultur. A pokud přitom navíc ještě vznikne dojem, že nesdílení dosud samozřejmých kulturních předpokladů ohrožuje samotnou existenci vládnoucího sociálního řádu, následuje dobře viditelná akce mocenského aparátu. Zvítězí-li v takovém střetu subkultura, institucionalizuje se, zatímco kultura dosud vládnoucí degraduje na obskurní subkulturu naplněnou resentimentem (viz čeští komunisté). Pokud je subkultura naopak poražena, věci zůstanou v zásadě při starém. Ať je ale výsledek jakýkoliv, nezapomínejme, že kultura reprezentuje horizontální osu sociální matice, zatímco vertikálním prvkem, který se tedy spolu s ní nutně nemění, zůstává třídní uspořádání. Proto je možno na kulturní rovině prokazatelně absolvovat desítky "zásadních" společenských převratů, aniž by se třídní struktura společnosti jakkoliv zásadně transformovala. Jednorozměrná teorie hegemonie, pro niž je vládnoucí kultura vždy a pouze výrazem třídního vědomí vládnoucí třídy, bude ovšem tvrdit, že takové kacířské tvrzení je bohapustá lež nihilisticky devalvující zanícený Kulturkampf kavárensky levicových politruků. Máme s takovými obviněními ztrácet čas? Myslím, že polemizovat s veverkou donekonečna šlapající v kole o smyslu její činnosti by bylo absolutně zbytečné. 

Kromě toho, ani tato zábava nám už nebude dlouho přána. Protože subkultury dnes dobrovolně nabízejí své vnitřní struktury bdělému oku slídilů, bude právě zmíněná dynamika zásadním způsobem rozvrácena. Subkultury budou kolonizovány, simulovány a fabrikovány; neexistuje žádná opravdu účinná obrana kromě opětovné devirtualizace. Kdo si nepamatuje Obamovu internetovou kampaň v roce 2008, je odsouzen k opakování. Yes, we can. 

***

Neoliberální individualistická ideologie nám dnes vcelku úspěšně zastírá fakt, že už dávno žijeme v novém kolektivismu, respektive kolektivním solipsismu. Všichni čtou tytéž manažerské příručky, takže i údajně subverzivní neziskový sektor ovládá stejná sterilizace myšlení skrze brainstorming, openspace a networking jako komerční protějšky. Za pochybnými tvrzeními o maximalizaci inovativních aktivit prostřednictvím kolektivních procesů ovšem vposledku stojí snaha manažerů ušetřit za nájem prostor a současně maximalizovat kontrolu nad zaměstnanci. Takže i kdyby Susan Cainová mohla citovat desetkrát více výzkumů rozbíjejících mýtus "víc hlav víc ví", nebylo by to zřejmě nic platné. Osamělý introvertovaný tvůrce je dnes již univerzálně společensky a kulturně nepřijatelnou figurou, bez ohledu na to, zda se prostředí definuje jako mainstreamové nebo "alternativní", zda se jedná o niku obsazenou yuppies či bobos. Argumentace, podle které sociální prostředí přesycené jalovými sexuálními, komerčními a primitivně stádními stimuly leda tak odvádí pozornost od řešení věcných problémů, bude ještě dlouho padat do naprosto hluchých uší. 

A přece je zřejmé, že pokud jsou všechny formy kolektivní organizace beznadějně odcizeny, poslední co zbývá jako základna naděje do budoucna jsou nenápadně sdílené tvůrčí samoty...

0
Vytisknout
5213

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2012