Liberální demokracie?

30. 1. 2012 / Stanislav A. Hošek

Do série svých textů o demokracii jsem původně neměl v úmyslu zařadit zamyšlení o ideologickém rozměru demokratismu. Motivoval mne ale k němu příspěvek na webu Deník Referendum, publikovaný dne 6. 12. 2011, napsaný naším asi nejplodnějším politologem a nazvaný stejně jako tento text, jenže bez otazníku. Jiří Pehe v něm v prvé řadě nejenže charakterizuje liberální demokracii, ale užívá rovněž termín "neliberální demokracie", který vesměs dává do uvozovek. Za druhé, což mne nejvíce zaujalo, spojuje globalizací způsobovaný rozklad současné liberální demokracie za konec demokracie vůbec.

Liberální demokracie

Podívejme se nyní, jak charakterizuje pan Pehe liberální demokracii. Dovolím si k tomu účelu poměrně obsáhlý citát z u vedeného zdroje, cituji: "Liberální demokracie původně vznikla ruku v ruce se vznikem národních států, občanské společnosti, vlády zákona, moderních médií a tržního hospodářství. Její procedurální složka byla vystavěna na existenci politických stran, které soutěžily o moc v pravidelných volbách, v rámci pravidel pevně nastavených liberálním konstitucionalismem", konec citace. Vyjmenované společnostní jevy pan Pehe považuje za existenční podmínky liberální demokracie, což v dalším textu říká doslova.

Z dalšího autorova textu pak vyplývá, že rozvolňování vazeb mezi liberální vládní mocí, čili realizovaným liberálně demokratickým politickým režimem a jím uváděnými obecnými existenčními podmínkami liberální demokracie, je podstatou dnešní všeobsažné krize od krize finanční, přes různé krize sociální, až po krize politické. Autor říká doslova, cituji: "Současná krize tak není jen krizí ekonomickou. Je krizí liberální demokracie, potažmo krizí demokratického státu, jehož některé dříve podstatné funkce byly oslabeny či zcela rozpuštěny do rukou soukromého sektoru, navíc majícího často původ za hranicemi jednotlivých států...".

V dalším textu se pan Pehe rozepisuje o svém negativním hodnocení přeměny jednotlivých existenčních podmínek liberální demokracie, s čímž nehodlám na tomto místě polemizovat, protože bych musel napsat mnohem obsáhlejší text, než jaký napsal on. Důležitý je jeho závěr, podle něhož je rozklad liberální demokracie rozpadem demokratického státu a rizikem konce demokracie. Tečka. V mém chápání pan Pehe tedy povyšuje liberální demokracii ne-li na jedinou možnou demokracii, pak minimálně ji vydává za jedinou skutečnou demokracii. O současných politických systémech, tvořících se v novém systému globálního hospodářství pak, podle politologa Zakarii, píše dokonce jako o ohrožení demokracie, všeobecně je nazývá "neliberálními demokraciemi" a uvádí je v uvozovkách.

Ideologické přívlastky demokracie

Říkám hned na začátku, že nejsem příznivcem ideologických přívlastků u slova demokracie. Demokracie pro mne buďto je, nebo není. Přesněji, kvalita demokracie coby "vlády lidu", jak i pan Pehe demokracii uznává, je v mých očích charakterizována v prvé řadě stupněm podílení se veřejnosti na rozhodování, či spolurozhodování o společných záležitostech. Plně proto uznávám u slova demokracie přídomky zastupitelská, parlamentní, prezidentská, polopřímá, přímá, či poněkud pejorativní, třeba volební.

To, co pan Pehe nazývá procedurálními složkami liberální demokracie a pravidly konstitucionalismu nastavujícími liberální demokracii, je v mých očích výsledným produktem liberální politické filosofie. V mém myšlení je navíc demokratismus samostatnou ideologií, která je pouze jednou ze složek mnoha jiných, ideově determinovaných politických filosofií.

Závěrem si dovoluji tvrdit, že demokracie jako vláda lidu, je realizována v každém konkrétním společenství v intencích vládnoucí ideologie a právních norem odvozených ze společně uznávané politické filosofie.

Přídavné jméno liberální pro demokracii, přiznám se, mne navíc poněkud mate. V prvé řadě ve mně evokuje dobu, kdy naše publicistika i společenské nauky oplývaly termíny jako, buržoazní demokracie, lidová demokracie, měšťácká demokracie, či demokracie třetího stavu, ale rovněž socialistická demokracie, či dokonce komunistická demokracie. Demokratismus, demokratizace a demokracie jsou v mých očích samy o sobě dostatečně jasným, výsledným produktem soustavy idejí a dokonce samostatnou ideologií, která podle mne už nepotřebuje další ideový obsah. Jejím hlavním obsahem je totiž sama teorie a praxe, čili technologie vládnutí, coby správy a především řízení konkrétního společenství.

Demokracie bez ideologických přívlastků je podle mého soudu plným výrazem obsahu skutečné vlády lidu. Ten, kdo připouští existenci jakési liberální demokracie, musel bych připustit právoplatnost i jiné ideové formy demokracie, třeba onu socialistickou. Pokud by pak její konstitucionální pravidla a procedurální složky zajišťovaly vyšší stupeň podílu občanů na spolurozhodování o věcech celé společnosti, musel by dokonce přiznat, že je kupříkladu socialistická demokracie dokonalejší, či přinejmenším přijatelnější, než liberální demokracie. Zásadně by ale muset odmítnout tezi, že všechny jiné než liberální demokracie jsou hrozbou skutečné demokracii a nikdy by je neuváděl v uvozovkách, čili asi jakoby nějaké pouze domnělé demokracie, které podle pana Peheho jsou zdrojem rizik vzniku autoritářských režimů, jak píše.

Demokracie a kapitalismus

Mé, dosud sdělené pochybnosti o pojetí demokracie v myšlení pana Peheho by nebyly dostatečným důvodem k tomu, abych se jimi zabýval. Leč pan Pehe prakticky ve stejné době napsal pro deník Právo (29.12.11) krátký příspěvek s názvem "Demokracie a kapitalismus". V něm pak doslova napsal, že, cituji: "demokracie je bez "kapitalismu", tj. bez soukromého vlastnictví, včetně vlastnictví "výrobních prostředků", a bez svobodného podnikání zcela neefektivní a nemůže existovat". Konec citace.

Najednou je liberální demokracie, alespoň podle pana Peheho, nejen jedinou skutečnou demokracií, ale tato jedině možná demokracie nemůže existovat bez kapitalismu. Z toho si dovoluji vyvodit, že podle pana Peheho všechny ty jiné demokracie, jím opisované jako "neliberální" jsou potom rizikem nejen proto, že ohrožují demokracii, ale především proto, že mohou ohrozit kapitalismus, konkrétně soukromé vlastnictví, včetně vlastnictví "výrobních prostředků", jak opět pan Pehe píše.

V té chvíli jsem pochopil, proč mi, mimo jiné, redakce BL nedávno neuveřejnila text o Mafiánském kapitalismu. Já totiž, jako tvrdohlavý socialista, opravdu nevím, co je vlastně v dnešním diskursu kapitalismus, demokracie či liberální demokracie, když je to podle současného hlavního myšlenkového proudu vlastně jedno a totéž.

Troufám si ale tvrdit, že z myšlení pana Peheho se nějak podivně vytratil zásadní znak kapitalismu. Marxisté všeho druhu ho popisovali jako oddělení práce od kapitálu. Řečeno lidově, kapitalismus coby ekonomický systém, umožňuje jedněm lidem vlastnit tak velké bohatství, že mohou, jako kupříkladu podnikatelé, zaměstnávat jiné lidi, kteří žádné bohatství, ba dokonce ani majetek, vůbec nemají.

Nepřipomínám na tomto místě marxistickou tezi o vykořisťování, ale zdůrazňuji, že cílem podnikání není v mých očích pouze zvyšování soukromého bohatství cestou zisku. Pro některé podnikatele je mnohem hlubším smyslem podnikání realizování co největší míry osobní svobody a pro jiné dokonce šancí na získání vlivu, hospodářské moci a v konečném důsledku i politické vlády, až nadvlády. Už Marx vždycky tvrdil, že nejvyšším cílem hromadění kapitálu není vlastnit, podnikat a vykořisťovat, ale vládnout, doslova mít nadvládu. Pokud kdokoliv dneska opomíjí tento zásadní rys kapitalistického hospodářského systému, pak s vysokou pravděpodobností nejen mate pojmy, ale asi se snaží zakrývat zásadní smysl kapitalismu.

Toho kapitalismu, který je nejen pouze hospodářským systémem, ale kapitalismem v onom nejširším pojetí, jemuž říkali marxisté kapitalistická společensko-ekonomická formace. Sociologové, alespoň podle jejich Velkého sociologického slovníku, pak za kapitalismus považují společnostní systém, v němž je většina majetku v soukromém vlastnictví, rozhodujícím výrobním faktorem je kapitál a v němž je tržní ekonomika jediným nástrojem alokace zdrojů i vytváření důchodů (neplést prosím s penzemi, jak je dneska všeobecným nemravem). Zase je typické, že současní sociologové v takovém popisu kapitalismu nemají ani slůvko o metamorfóze kumulace zisku a alokace důchodů na vliv a posléze až na politickou moc. Nikde také není ani zmínku o transformaci kapitalismu na demokracii, nadtož připomínka jejich neoddělitelné existence.

Produkt neoliberálního diskursu

Kladení rovnítka mezi liberální demokracií a demokracií lze možná ještě považovat za profesionální deformaci ideologa liberalismu, nebo zastánce liberální politické filosofie. Rovnítko mezi demokracií a kapitalismem je ovšem už matením pojmů. A dovoluji si tvrdit, že záměrné.

Kapitalismus v užším slova smyslu je totiž pouze ekonomickým systémem a demokracie pak zase systémem správy a technologie politické moci společnosti, což jsou naprosto nesouměřitelné entity. Nelze přece dávat rovnítko mezi jablka a zelí. Kapitalismus v tom dneska nejširším slova smyslu pak redukovat na demokracii, znamená ideovou nutnost zbavit ho jeho základní charakteristiky, onoho protikladného vztahu kapitálu a práce. Troufám si pak tvrdit, že právě tento vztah naopak vytváří s kapitalismu a demokracie neslučitelné jevy.

Pehe si je asi toho faktu natolik vědom, že si pomáhá velice složitým výčtem všech jevů a institutů liberální demokracie, aby prokázal její demokratičnost. Opakuji, že podle něj je liberální demokracie souborem neoddělitelných jevů, jimiž jsou národní stát, občanská společnost, vláda zákona, moderní média a tržní hospodářství. Dále pak institutů jako jsou centrální banky, veřejná média, nezávislé auditorské orgány či ústavní soudnictví, které všechny mají, podle Peheho, být co nejvíce odděleny od politiky. Vyjmenovaný konstrukt je na první pohled dost násilně pospojovaný a určitě není úplný. V mých očích jde o kompilát, který celému politickému spektru byl doslova vnucen globálním liberalismem, publicisty a politiky označovaným za neoliberalismus. V mých očích je každé to neo- pouze důkazem, že si s jevem neumíme poradit, nedovedeme jej analyzovat a proto ani pořádně pojmenovat. Pan Pehe ve zmíněných textech o demokracii staví klasický liberalismus proti tak zvanému neoliberalismu. Nějak si nepřipouští, že v oblasti ekonomické není neoliberalismus zásadně ničím odlišným od onoho klasického liberalismu, je jenom jakousi jeho dogamtickou planetizací. Pehe neodsuzuje tedy neoliberalismus v oblasti hospodářství, i pro něj je ekonomická globalizace nevyhnutelná, leč pouze v oblasti politiky. Tím se však dostává do situace, ve které se mu nemusí podařit najít řešení všech krizí. Nehledě na to, že ani nemůže vidět všechny možné kořeny současné krize demokracie.

Pehe nejenže nezpochybňuje soukromé vlastnictví, dokonce ani ne soukromé vlastnictví velkých peněz, jak nazývá globalizovaný kapitál. Ale nevidí v něm ani eventuální, jeden z množných zdrojů krizí, pokud sféra velkých peněz si nesnaží, jak píše, opět cituji: "podřídit demokratický proces". Konec citace. Pehe ve svých textech dochází dokonce tak daleko, že idealizuje podnikatele, nikoliv jenom podnikání jako to činí naše vláda. Vidí v podnikatelích páteř občanské společnosti, ovšem pouze pokud podnikali kdysi v rámci národních států.

Kratičký závěr

Demokratismus, demokratizace a demokracie jsou souborem idejí, až propracovanou ideologií politické filosofie. Přidávat k demokracii nějaký další ideologický přívlastek znamená uznávat mnoho ideových a politických typů demokracií.

Tvrdit, že liberální demokracie je jedinou skutečnou demokracií a ta je možná pouze v kapitalismu, pak dává za pravdu všem, včetně mnoha autorů v BL, kteří jsou přesvědčeni, že změnit současnou naši demokracii nelze bez změny kapitalismu.

0
Vytisknout
5954

Diskuse

Obsah vydání | 31. 1. 2012