ZATČENÍ GENERÁLA MLADIĆE:

Omluví se fašistoidní média i česká veřejnost?

29. 5. 2011 / Jan Čihák

České zpravodajství hlavních médií na téma Bosna / Balkán je plné blábolů, nesmyslných zkratkovitých projekcí, amatérismu, neznalosti. Skutečná novinařina již dávno vymřela. V médiích zjevně sedí editoři s mizerným vzděláním, zatížení půjčkami na bydlení, kteří pro chudobu ducha (a ze strachu před šéfem a ztrátou živobytí) fungují v módu "ctrl + C, ctrl + V" a vyznávají heslo mé profesorky z VŠ "Hlavně nad tim moc nepřemejšlet, Jendo". Anebo, se značnou dávkou básnické licence, tvoří zcela pozoruhodné obrazy světa.

Ve čtvrtek 26. 5. 2011 přinesla média zprávu o zatčení léta hledaného válečného zločince, bývalého generála jugoslávské a posléze bosenskosrbské armády, Ratka Mladiće. Dění jsem měl takříkajíc z první ruky, poslouchal jsem přes den v práci sarajevské Radio M, které posluchače informovalo i živými telefonickými rozhovory s novináři z bělehradského rádia B92. Jak bývá tradicí, česká média nepřinesla nic převratného. Opět se ponejvíce omílaly staré informace, které si editoři vytáhli ze stokrát použitých archivů a z velkých zpravodajských agentur.

Při nahlédnutí do online diskusí české veřejnosti pod těmito články jsem měl pocit, že se mi zdá špatný sen. Tak koncentrovanou směs fašizoidních výlevů, ryzí blbosti, neznalosti a primitivismu by jeden pohledal. Ale popořádku: Podíváme-li se blíže na hlavní česká on-line média, aktualne.cz nám vypadává ze hry, neboť v rámci politické korektnosti již delší dobu není možné pod určitými typy článků vést diskusi. Na idnes.cz se kromě výše uvedené hnojištní směsky objevovaly i názory soucítící s Mladićovými oběťmi. Server novinky.cz, který se pyšní nutností diskutéry registrovat, takže se u nich zobrazuje (teoreticky správné) plné jméno a město původu, se ovšem stal přehlídkou perel.

Za některé vybírám, stav hlasů k 27. 5. 2011 v 9,00:

Řezník od Srebrenice generál Mladić byl dopaden

Nejkladněji hodnocený názor:

Jindřich Sládek, Pardubice

Čtvrtek, 26.května 2011, 12:39:19 | Souhlasím | Nesouhlasím | +370

Válečný zločinec? Tím mají na mysli někoho, kdo bránil svůj stát? Váleční zločinci jsou ti, kdo v posledních mnoha letech sypou jednu bombu za druhou na města plná civilistů po celém světě, tedy země NATO v čele s USA.

Mladić se skrýval u bratrance, měl své doklady a celou dobu vypadal stejně

Nejkladněji hodnocený názor:

Iva Hadrovská, Děčín

Čtvrtek, 26.května 2011, 21:07:12 | Souhlasím | Nesouhlasím | +115

bohužel,kampaň proti bývalé Jugoslávii má další oběť,jednoho z velkých srbských vlastenců dohnala zrůdná mašinerie nato a eu

Před masakrem v Srebrenici rozdával Mladić dětem bonbóny

Nejkladněji hodnocený názor:

Luboš Černý, Karviná

Pátek, 27.května 2011, 07:28:19 | Souhlasím | Nesouhlasím | +193

Já jsem se o to co se v Jugoslávii dělo dost zajimal a viděl jsem také spoustů dokumentů a jedno bylo jisté. Muslimové se tam rozhodně jako lidé nechovali.Kradli, zabíjeli, brali lidem domy, majetek prostě vše co měli.Lidé se prostě nějajak museli beánit proti těmto parazitům.

Tato situace je dle mého názoru zapříčiněna několika důvody:

Důvod první: České zpravodajství hlavních médií na téma Bosna / Balkán je plné blábolů, nesmyslných zkratkovitých projekcí, amatérismu, neznalosti. Skutečná novinařina již dávno vymřela. V médiích zjevně sedí editoři s mizerným vzděláním, zatížení půjčkami na bydlení, kteří pro chudobu ducha (a ze strachu před šéfem a ztrátou živobytí) fungují v módu "ctrl + C, ctrl + V" a vyznávají heslo mé profesorky z VŠ "Hlavně nad tim moc nepřemejšlet, Jendo". Anebo, se značnou dávkou básnické licence, tvoří zcela pozoruhodné obrazy světa. Že se od českých komerčních televizí nedají čekat zázraky, na to jsme si už asi zvykli. Bohužel se od tohoto trendu většinou neliší ani zpravodajství veřejnoprávní České televize.

Příkladem, který mluví za vše, je následující reportáž:

ČT 24, 18 7. 2010: Srbským policistům se pomstil islamista atentátem

Tento těžko uvěřitelný zpravodajský počin páně Martina Jonáše je srovnatelný s legendárním Rádiem Jerevan. V zásadě je reportáž správná, až na: -

Nesmyslný je už sám nadpis, nešlo o srbské policisty, neboť Bugojno (ne, jak uvádí Jonáš, " Bugonja") leží na území FBiH, obětí atentátu byl policista Tarik Ljubuškić, už podle jména Bosňák. - -

Není správně ani jméno města, nejde o Bugonju, ale BUGOJNO. - -

S "ještě horší situací v obci Maoča" má pan Jonáš zřejmě na mysli obec Gornja Maoča na severovýchodě Bosny, kde si obecně nemilovaní ultrakonzervativní pouštní váhabité založili vesničku, v níž se všechno vrátilo o pár set let nazpět a která je stále sledována bosenskou policií a zpravodajskými službami, takže úřady mají přehled, co se tam děje. - -

Ukazovat v těchto souvislostech jako středobod Sarajeva Fahdovu mešitu, ženy v čádoru a vousaté váhabity je ryzí manipulací s divákovým podvědomím, která spolehlivě vede ke zjednodušenému myšlenkovému pochodu "BOSNA = ISLÁM = ŠÍLENCI = NEBEZPEČÍ = HNUS, VELEBNOSTI". Výpovědní hodnota je asi tatáž, jako kdyby americká televize natáčela půl dne u nějaké náboženské sekty u nás a pak prezentovala ČR jako zemi, která má problém se sektářskými fanatiky. Mám kamaráda, který bydlí 250 metrů od této mešity v jednom z těch paneláků na obrázku a opravdu, opravdu o věci vím víc než pan Jonáš, který tvoří takováto veledíla z peněz daňových poplatníků. -

Po zveřejnění této reportáže jsem napsal do ČT rozlícený e-mail, na který jsem obdržel páně Jonášovu lehounce emotivní reakci v tom smyslu, že jsem sprostý, že mu vyhrožuji jako srbští radikálové a že tímto naši komunikaci považuje za ukončenou. Nenamáhal se ovšem tuto reportáž jakkoli uvést na pravou míru ani po téměř roce.

Pokud člověk zapátrá v archivech ČT, o Bosně se informuje zásadně v negativních souvislostech, a o dost vyhroceněji, než jaká je skutečnost -- Bosna před rozpadem, Bosna v krizi, Bosna jsou zkrátka problémy... Jediný, kdo se o této zemi u nás občas zmíní pozitivně, je zeměpisný pořad Objektiv. Bylo by ale nespravedlivé nadávat pouze ČT, veškerá další média, noviny a časopisy, ve svých elektronických vydáních postupují shodně. Není pak divu, že mě každou chvíli někdo zastavuje s otázkou "Hele, a ty se v tý Bosně nebojíš, že tě někdo zastřelí?" Ne, já se tam fakt nebojím, ono chodit po Sarajevu, i za tmy, je nesrovnatelně bezpečnější než chodit po Praze.

Důvod druhý: V České republice existuje poměrně velká obliba alternativních spikleneckých teorií, které částečně plynou z obecné podvědomé nespokojenosti lidí, částečně i z ohlupujícího zpravodajství (viz výše). I lidé nepříliš bystří mají často oprávněný pocit, že se jim předkládá hromada výmyslů, lží a překroucených skutečnosti, tak mizerná propaganda to je. Ruku v ruce s tím stojí jakési zažité stereotypy o tom, že Srbové jsou naši bratři (pěkně děkuji, po některých osobních zkušenostech bych teda bratry tohoto typu fakt nechtěl), že jsme je zradili v roce 1999 apod. Do povědomí veřejnosti navíc vstoupil dokument "Uloupené Kosovo", který po zákazu vysílání různě koloval po videoserverech, a který vidělo značné množství lidí včetně mě. Toto dílko nepřineslo nic nového, je to pouze tatáž věc viděná z naprosto opačného konce, opět v čistě černobílém světě -- rozdíl je jen ve straně sporu, která trpí, a té, která jí to utrpení způsobuje. Je to zrcadlově obrácené, ale stejně nevyvážené jako zpravodajství hlavních médií, které funguje na politickou objednávku (cokoli na východ je fuj, včetně Ruska a Srbska, cokoli na západ je super a cool, včetně amerických imperiálních lumpáren).

Tento odezdikezdismus úzce souvisí se zcela nekritickými prosrbskými názory, které razí některé osobnosti činné v českém veřejném životě. Podle nich jsou Srbové největšími oběťmi Jugoslávie i jejího krvavého rozpadu, všichni nesrbové se prý spikli s cílem Srby konečně pobít a vyhubit. Oni Srbové vlastně hrozně trpěli už v té Jugoslávii, "krvavý pes" Tito je týral, kde mohl, prostě hrůza a žalář srbského národa to bylo, ta prašivá "Juga". Tento fascinující trpitelský komplex, který do nebes vynáší vlastní bolest a zcela neguje bolest těch druhých, je jednoduše zvrhlý. O připuštění si viny vlastní skupiny pak u takových kazatelů nelze mluvit vůbec. My nic, my muzikanti, a když už, tak to byla jen nutná sebeobrana. Typickými zastánci této velkosrbské trpitelské mánie a popírání očividných zločinů jsou např. sociálně demokratický politik Jaroslav Foldyna a lékař Rajko Doleček. Pan Doleček své pravdy šíří i u krajně pravicových a silně nacionalisticky zaměřených posluchačů. Na youtube.com lze po zadání slov "Jugoslávské pravdy" nalézt přednášku pana Dolečka na téma "JUGOSLÁVSKÉ PRAVDY: ULOUPENÉ KOSOVO A ŽIVOT GENERÁLA RATKO MLADIČE". Přednášku moderuje "čestný Árijec" Jan Kopal, postava již déle známá aktivitami na krajně pravicové scéně. Tato čtyřdílná přednáška byla převzata řadou dalších alternativních stránek a těší se relativně slušné sledovanosti.

Důvod třetí: V souvislosti s ekonomickými problémy, nulovými perspektivami, zoufalou politickou situací a krizí režimu začíná v ČR vzrůstat radikalismus mas, odmítání čehokoli alochtonního, hysterický strach či opovrhování čímkoli jinakým. To úzce souvisí s prvním důvodem, překrouceným a zcela neprofesionálním zpravodajstvím. Je vidět zlou škodolibost mnoha lidí při každé zmínce o problémech EU, potenciálně štvavé nálady vůči sousedním národům i menšinám uvnitř ČR, tendence k izolacionismu, vystupování z EU, obraně před "cizáky", hulvátskou atmosféru pivních keců v páté cenové. Tuto atmosféru vydatně přikrmuje Slunce naše nejjasnější, které nás kdysi úspěšně do tohoto čurbesu dostalo, s plnou parádou nás přivedlo do EU a nyní se stylizuje do role moudrého ochránce českých národních zájmů. Podobnost s Miloševićem, o němž Klaus po návštěvě Bělehradu někdy kolem roku 1998 básnil jako o "seriózním člověku, na němž jeden hned vidí, že je bývalý bankéř", není úplně náhodná. Oba podle mě patří mezi ryzí technokraty moci a dokáží nesmírně šikovně využívat změny nálad pro svůj prospěch a udržení u moci. Včetně neskutečně primitivních a ubohých vášní namířených proti těm, "kdo neskáčou a nejsou Češi/Srbové".

Dovolím si vyjmenovat následující fakta a uvést některé věci na pravou míru:

1. Bosenský islám má tradici starou 500 let a až do konce 20. století neohrožoval své okolí více, než katolická inkvizice nebo protestantští puritáni, kteří zabíjejí lékaře z potratových klinik. Masové zabíjení, loupení, vyhánění a ničení v Bosně zahájily na jaře 1992 SRBSKÉ paravojenské bandy složené z lůzy a dobrodruhů, které následkem nechutné masáže srbské televize a spol. vyrazily bojovat "za srbský národ" na území cizího, mezinárodně uznaného státu.

2. Bosenští "muslimové" NEJSOU ARABOVÉ, NÝBRŽ SLOVANÉ a žijí tam již mnoho set let. Jejich mluva se od mluvy Chorvatů nebo Srbů liší několika slovy a přízvukem, asi jako ostravská čeština vůči plzeňské. Svého času jim zkrátka nezbylo než přestoupit na islám, aby si zachránili život a majetek. Však vy, Češi, byste to udělali taky. Těch, kteří kdysi vstupovali např. do KSČ, a to dokonce aniž by museli, čistě z kariérních důvodů, máme dnes všude plno. Naši čechistánští muslimobijci z internetových diskusí by se ve většině bosenských měst vsedě na obrubníku rozplakali zoufalstvím, protože ani podle chování, ani podle oblečení, ani podle modrých očí a světlých vlasů by z 90 % nepoznali, kdo je "muslimák" a kdo ne.

3. Bosenský islám si troufám označit jako jeden z nejmírnějších a nejméně problémových. Vztah Bosňáků k autoritám včetně Alláha byl a dosud je většinou velmi vlažný, k alkoholu naopak velmi vřelý. Oblíbené bosenské přísloví o světské moci říká, že "Nejlepší je vezír, co z Istanbulu vyšel, a do Bosny nikdy nedošel." Až do války byla Titem modernizovaná bosenská společnost vzorem toho, jak by mohla vypadat moderní evropská země, která má kořeny v islámské kultuře. Do devadesátých let byla naprostá většina obyvatel velmi sekulárního a laického založení (až na pár výjimek, které se najdou všude).

4. Bohužel všechna ta nacionalistická "demokracie" roztáčí kolo dějin zpět do minulých staletí. Titovi se po roce 1945 povedla naprosto neuvěřitelná proměna chudičké a konzervativní bosenské společnosti na model životním stylem i hodnotami srovnatelný se západem. Tehdy po 2. světové válce se podle dokumentů a vyprávění pamětníků často stávalo, že muslimské ženy na stranických schůzích odhodlaně, dobrovolně, veřejně a jednou provždy zahazovaly závoje a "kukly". Dnes se děje často opak, ale je to prý v pořádku a demokratické... Zatímco Jugoslávie žila totalitním duchem "Bratrství a jednoty", dnes se do všeho montují faráři, popové a imámové, neboť všeobklopující moc církví je asi v naprostém souladu s moderní demokratickou společnosti.

5. Nacionalistická hrůza, která postihla rozpadající se Jugoslávii, vzešla ze všech národnostních skupin podobným způsobem. Smutným faktem ovšem je, že jako první začali roztápět kotel vášní v Bělehradě, a to už v roce 1985. Jak napsali v nechvalně známém memorandu Srbské akademie věd a umění, hranice Srbska nejsou v souladu s etnickou skladbou a jako takové se musejí změnit, neboť Ústava z roku 1974 způsobila Srbsku mnoho škod, a to utvořením autonomních oblastí Vojvodina a Kosovo, rozvolněním federace a rovněž "umělými" hranicemi, které neodpovídají skutečnosti. Srbský národ je ohrožován druhými národy uvnitř SFR Jugoslávie, dochází k asimilaci, vykořisťování, vyhánění, nemožnosti svobodného vyjadřování, marginalizaci v politické, ekonomické, kulturní a vědecké sféře. Rostou protisrbské tendence uvnitř SFR Jugoslávie (Chorvati, Albánci). Je zapotřebí rychlá a rázná akce, která zabrání úpadku Srbska a srbského národa. Tento dokument měl sloužit jako strategický program srbské inteligence a v důsledku stál v pozadí velmi mnoha událostí. Navíc se tento text až překvapivě shoduje s definicemi fašismu, které postuloval americký historik Robert Paxton. Celkem se shoduje i s Foldynovou a Dolečkovou trpitelskou mánií. Za rozpadem Jugoslávie stála banda darebáků a zločinců, kteří v touze po moci a majetku neváhali použít jakýchkoli prostředků, ať už byli ze Záhřebu, Bělehradu nebo Sarajeva. Zatímco "diktátor" Tito nenechal svým potomkům prakticky nic a jeho vnuk je obyčejným důchodcem, rodina chorvatského "demokrata" Tudjmana je jednou z nejbohatších na Balkáně. Miloševićova vdova si naprivatizovala rovněž dost majetku na příjemný život v Moskvě. Bosenští představitelé z Izetbegovićova okolí rovněž zázračně zbohatli jako Standa Gross s akciemi. Často zmiňovaný velitel ze Srebrenice, Naser Orić, původně působil jako člen ochranky samotného Miloševiće a dnes je z něj pohádkově bohatý mafioso, který toho hodně ví na hodně lidí a každý normální člověk se mu klidí z cesty... všichni se osobně znali. Ještě si někdo myslí, že tam skutečně šlo o víru a nějaký boj proti utlačování národů a za svobodu?

6. Srebrenica: Podle sčítání lidu z roku 1991 žilo v okrese Srebrenica přes 37 000 obyvatel, z toho 72,9 % Bosňáků a 25,2 % Srbů. Počátkem roku 1992, ihned po mezinárodním uznání nezávislosti BiH, zaútočily na celou oblast paravojenské tlupy ze Srbska a srbských částí Bosny (mj. Arkanovi Tygři) a vyhnaly přes 20 000 obyvatel, kolem 1 000 jich zahynulo. To nám kazatelé srbských pravd nepřipomenou. Srbské oběti z okolních oblastí nejsou v řádech tisíců, ale celkem kolem 480 životů. Enkláva byla obklíčena 1 000-2 000 srbskými vojáky výborně vyzbrojenými výstrojí a zbraněmi ze skladů bývalé JNA. Zde padá oblíbený argument popíračů srebrenických událostí, že masová vražda z roku 1995 byla oprávněnou odvetou za bestiální drancování a vraždění tisíců Srbů muslimskými jednotkami v okolních vesnicích. Vzhledem k obklíčení neměli místní příliš šancí se dostat z města, v některých případech se navíc při loupežnických výpravách nejednalo o ozbrojence, nýbrž o vyhladovělé uprchlíky, kteří nakonec na místě nedopadli moc dobře. Místní ženy dokonce v roce 1993 dva dny bránily v odjezdu francouzskému generálu Morillonovi, který nakonec začal slibovat řešení jejich situace, jinak se ovšem netajil náklonností k srbským jednotkám, u nichž (a Mladiće) trávil většinu času. Po dobytí Srebrenice řečnil generál Mladić 11. 7. 1995 před televizními kamerami, že toto je velký den pro srbský národ, že srbskému národu dává srbskou Srebrenici zbavenou muslimů na památku povstání proti Turkům (!!!). To o mentálním stavu tohoto jedince svědčí dokonale.

7. Sarajevo: Obklíčeno od 5. dubna 1992 do 29. 2. 1996 bosenskosrbskými jednotkami disponujícími mj. 250 tanky a 120 minomety. Části města se dostaly pod srbskou kontrolu (sídliště Grbavica, předměstí Iljaš, Vogošća, Ilidža), bosenskosrbské síly se okamžitě po obsazení území pouštěly do vyhánění a zabíjení nesrbského obyvatelstva. Naproti tomu velitelem "muslimské" obrany Sarajeva byl Srb Jovan Divjak. V současnosti mj. v Sarajevu probíhá soud s "monstrem z Grbavice", Veselinem Vlahovićem, vydaným Bosně ze Španělska, který zavraždil přes 100 lidí včetně slavného jugoslávského házenkáře Gorana Čengiće. Průměrně na město padalo 329 minometných granátů a tankových střel denně, hmotné škody se pohybovaly v miliardách dolarů, zahynulo přes 10 000 obyvatel. Mladić tomu všem velel, stejně jako Karadžić, který si občas pozval na přátelskou "střílečku" spřátelené intelektuály, např. ruského spisovatele Eduarda Limonova.

8. Velké oblibě kazatelů pravd o "muslimském teroru" se těší událost známá jako "masakr v Dobrovoljačké ulici". Dne 3. května 1992 ve večerních hodinách došlo při stahování jednotek JNA (jugoslávské/srbské armády) z kasáren na dnešním Rakouském náměstí k napadení kolony ze strany místních ozbrojených jednotek, které tak měly na svědomí životy 6-42 vojáků (údaje se liší). Jednalo se o odsouzeníhodný a zákeřný útok ze zálohy, který zaslouží tvrdé potrestání. Co nám kazatelé zmíněných pravd už neřeknou, je skutečnost, že této události předcházely rozsáhlé bojové operace ze strany paravojenských jednotek a té stahující se JNA -- od 5. dubna umírali lidé ve městě rukou ostřelovačů, 14. a 18. dubna byly podniknuty těžké dělostřelecké útoky na město, zejména na civilní infrastrukturu. 2. května (den před událostmi v Dobrovoljačké ulici) se paravojenské jednotky a JNA pokusily útokem rozpůlit město na dvě části a dobýt budovu předsednictva republiky nedaleko křižovatky Skenderija, město bylo rovněž vystaveno silné minometné palbě. Ve stejný den byla ozbrojenci ze strany agresora vypálena hlavní pošta na nábřeží včetně hlavní telefonní ústředny pro několik desítek tisíc telefonních přípojek. Nehodlám omlouvat vraždění vojáků ve spořádaně se stahující koloně, ale ono k němu skutečně nedošlo z čistého nebe. Z lidského hlediska si lze představit duševní rozpoložení a pochopit pohnutky místní improvizované domobrany složené v těch dnech zejména z policistů, myslivců, civilistů, patriotů, idealistů, bláznů a galerky.

Dalším oblíbeným "mýtem" pro kazatele srbských pravd a jiné existence je "masakr na tržnici Markale", který byl podle nich dílem bosenských sil, zabíjejících vlastní lidi. Pro upřesnění, na Markale se odehrály masakry dva, první 5. února 1994, výsledek 68 mrtvých a 144 raněných. První zpráva UNPROFOR stanovila jako místo odpálení dělostřeleckého granátu pozice bosenských jednotek, později byla v detailní zprávě uvedena informace o chybě při prvotním zjišťování trajektorie střely. Po opravě chyby pak Spojené národy došly k závěru, že není možné jednoznačně stanovit, odkud byla střela vypálena. V lednu 2004 prezentovali žalobci Haagského tribunálu v rámci procesu proti Stanislavu Galićovi, jednomu z velitelů vojsk kolem Sarajeva, odbornou zprávu balistického experta Berka Zečeviće. Spolu se dvěma kolegy dospěl Zečević k šesti možným místům, z nichž mohla být vypálena inkriminovaná střela, pět z nich na srbských pozicích, jedno na bosenských pozicích. Tato bosenská pozice byla sledována pozorovateli UNPROFOR, kteří paralelně potvrdili, že toho dne nedošlo k odpálení ani jednoho granátu z této lokality. Zečević dále dosvědčil, že některé součásti projektilu mohly být zhotoveny pouze na dvou místech, z nichž obě se nacházela na Srby kontrolovaném území.

V druhém případě byla lokalita tržnice zasažena 28. srpna 1995 sérií pěti minometných granátů s bilancí 37 mrtvých, 90 raněných. Vyšetřování ze strany OSN probíhalo v tajnosti, což vyvolalo okamžité spekulace o "problematickém" místě odpálení střel. Srbské a bosenskosrbské úřady okamžitě odmítly odpovědnost (stejně jako v prvním případě) a obvinily bosenské úřady ze zabíjení vlastních obyvatel s cílem vyvolání reakce mezinárodního společenství. Dle zprávy Valného shromáždění OSN z roku 1999 bylo nedlouho po činu tajnou zprávou prokázáno, že všech pět granátů bylo vypáleno ze srbských pozic na Lukavici. David Harland, bývalý šéf civilního sektoru OSN v Bosně uvedl před Haagským tribunálem, že radil po události veliteli jednotek UNPROFOR Ruppertu Smithovi zveřejnit "neutrální" zprávu o straně odpovědné za masakr, neboť přímé označení viníků by mohlo zalarmovat srbské jednotky, které by vytušily blížící se vzdušné útoky NATO, což by mohlo ohrozit bezpečnost sil OSN nacházejících se v onu dobu na Srby kontrolovaných územích. Navíc je nutno znovu připomenout, že podobných událostí se během 4letého obklíčení v Sarajevu odehrály desítky. Rovněž bych chtěl vyvrátit i tvrzení kazatelů srbských pravd o "podezřelé rychlosti, s jakou byli na místě exploze novináři s kamerami". To pochopí pouze člověk, který se v Sarajevu vyzná (a naši kazatelé to zjevně nejsou) -- centrum města je totiž malinké, pěšky se dá pohodlně překonat ze severu na jih za 5 -7 minut, z východu na západ nejdéle za 15 minut (od Vijećnice k budově Skupštiny a hotelu Holiday Inn). Množství televizních štábů trajdajících městem a dychtících po záběrech bylo značné a po hlasité explozi lze opravdu bez problémů poklusem do 10 minut dorazit na libovolné místo dění v centru.

Co říct závěrem? Můj článek nemá v nejmenším za cíl popírat nebo bagatelizovat zločiny, kterých se dopustila "muslimská" strana na Srbech za bosenské války, jsem si plně vědom, že obětí byly tisíce srbských civilistů. Nepopírám a nezlehčuji fakt, že sarajevští politici natahali do země stovky psychopatů, fanatiků a hrdlořezů soustředěných zejména do 7. zenické brigády (vzápětí se jich začali bát i jejich bosenští spolubojovníci) a že tito jedinci se vyžívali v obzvláště brutálním mučení a zabíjení protivníků vč. civilistů. Připomínám, že na straně Srbů bojovali pravoslavní bratři z Ruska (často afghánští veteráni) a dokonce i Řekové. Považuji za zcela nepřijatelné, aby veřejně činná osobnost propagací lží, informací vytržených z kontextu a propagandistických produktů Miloševićovy éry urážela část obyvatel jiné země. Srbská televize se před několika dny omluvila za své zpravodajství typu "muslimští extrémisté házeli v sarajevské ZOO srbské děti lvům do klecí" (1) (2). Teď napjatě čekám, kdy se s touto lví kauzou vytasí naši kazatelé jako s nezpochybnitelnou a otřesnou skutečností, která byla dosud tajena.

Zatímco jsem pracoval na tomto článku, pan Foldyna opět sdělil světu svou neotřesitelnou pravdu. Ve světle jeho mnoha předešlých vyjádření ani není moc šokující, pan poslanec se zároveň veze na obecné "antimuslimácké" vlně budované našimi skvostnými médii.

Milí čtenáři, jak by se vám líbilo, kdyby nějaký sudetoněmecký představitel řekl následující?

"Češi, vždyť ty vaše Lidice, Ležáky a střelnice v Kobylisích jsou vaše vlastní vina. Připravili a vymysleli to vaši vlastní lidé. Poděkujte Benešovi za to, že vykoumal takový chytrácký plán na zabití Heydricha. Kdybyste se chovali slušně, drželi hubu a krok, teroristy z Británie řádně nahlásili úřadům, tak se vám žádné Lidice nelikvidovaly a vaši lidi nestříleli".

To by bylo řevu, co? Naštěstí tento zasloužilý sociální demokrat (obhajující prokazatelně fašistickou velkosrbskou ideologii) uráží "jen" lidi ze země, kterou mnozí Češi ve své pýše rádi považují za póvl a rejdiště těch "muslimáků".

Jen se tak soukromě utěšuji, že žádná sprosťárna neujde trestu a že to osud těmto vykukům vrátí.

0
Vytisknout
13158

Diskuse

Obsah vydání | 31. 5. 2011