Lulova záliba v autokratech a německá naivita

21. 4. 2023

Jedna věc je vyzývat k jednání tváří v tvář vleklé válce na Ukrajině. Vyjednávání má vždy smysl, prostě nemůžete být proti. Něco jiného je však před tím varovat během státní návštěvy čínského autokrata Si Ťin-pchinga. A něco úplně jiného je vyzývat v Pekingu Spojené státy, aby přestaly dodávat zbraně na Ukrajinu.

Brazilský prezident Lula da Silva, který se teprve nedávno vrátil do úřadu, to všechno právě udělal. Spojené státy, řekl, musí "přestat podporovat válku a začít mluvit o míru". A Evropská unie musí také "začít mluvit o míru".

Taková mírová hesla dávají smysl mnoha lidem. A každý den jsou svoláváni novou koalicí občanské společnosti, která sahá od krajní levice až po krajní pravici a která má také své příznivce uprostřed. Proto je vždy nutné opakovat to, co je samozřejmé, i když to nakonec až tak samozřejmé není.

Konkrétně, že to nejsou USA a EU, kdo "podporuje" a prodlužuje tuto válku. Spíše je vedena Ruskem brutálním násilím v rozporu s mezinárodním právem. Lula, který nechce být představitelem darebáckého státu, má tu pozoruhodnou drzost, že tuto skutečnost prostě ignoruje.

Ani jednou Lula jednoznačně neodsoudil ruskou invazi na Ukrajinu. Ale opakovaně vykreslil ukrajinského prezidenta – nazývá ho "tímhle chlápkem" – jako válečného štváče. Je zřejmé, že Lula má více společného s Putinem než s Volodymyrem Zelenským.

Brazilský prezident se rád odvolává na rovnocennost západní aliance na jedné straně a Číny a válčícího Ruska na straně druhé, jako principu brazilské zahraniční politiky. Skutečnost, že Lula ve skutečnosti jasně straní, však byla právě prokázána během návštěvy ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova v Brazílii.

Jasnější už to být nemůže

Zatímco Lula v Pekingu vyzval USA, aby zastavily dodávky zbraní na Ukrajinu, zdržel se výzvy Lavrovovi, aby stáhl ruské jednotky z Ukrajiny. Stranickost nemůže být jasnější. Doufejme, že se zpráva o této skutečnosti postupně rozšíří do prostor paláce Bellevue.

Lula svým postojem reprezentuje politického ducha mnoha rozvíjejících se států, které chtěly během studené války stát mezi Východem a Západem. Tyto státy si vždy uchovaly určité zbytkové sympatie k Sovětskému svazu, protože v té době rétoricky stranil tehdejšímu tzv. "třetímu světu" a materiálně ho podporoval.

Zdá se, že řada států, které se zdržely hlasování o rezoluci OSN odsuzující ruskou agresivní válku, přenesla tyto sympatie k Leninovu státu na Putinovo Rusko. Rusko, které, jak nedávno řekl bulharský sociolog Ivan Krastev, se již nesnaží stát za pokrokem, osvobozením a internacionalismem. Rusko, které je spíše průkopníkem návratu k předdemokratickým, reakčním a nacionalistickým hodnotám.

To má bizarní důsledek, že Rusko dnes nachází partnery ve dvou směrech. Na jedné straně státy, jejichž vládci v Rusku stále uznávají obrysy starého, na papíře internacionalistického Sovětského svazu, a proto se cítí spojeni s Putinem. To platí například pro Lulovu Brazílii, ale – byť méně jasně – pro Módího Indii nebo Jižní Afriku.

Ale i státy, v nichž lidská práva nic znamenají, v nichž jsou liberální síly potlačovány a v nichž převládají autoritářská a tradiční pravidla, jsou dnes stále více vnímány na straně Ruska. Otevřeně například některé ropné a několik afrických států. A méně otevřeně Írán a Turecko.

Západ má dilema

Západní aliance států, která se tak rychle spojila proti ruskému útoku na Ukrajinu, má dilema. Přinejmenším dočasně existuje potřeba spolupráce v oblasti energetické politiky se státy, jako je Katar, které jsou zcela lhostejné k "našim hodnotám". To je nutné, ale ne hodno ocenění.

Dokud je na něm Německo závislé, nemá důvod předstírat, že je příliš hlasitým garantem lidských práv a řádu založeného na pravidlech. Bylo by čestnější pojmenovat toto dilema závislosti jako takové, bez kudrlinek a nespěchat od něj. Aby zajistilo, že energetické problémy vyplývající z ukrajinské války neohrozí německou solidaritu s napadenou zemí, Německo snižuje standardy lidských práv.

Naivní zacházení německých politiků s brazilským prezidentem je naléhavě třeba napravit. Když byl uveden do úřadu, spolkový prezident Steinmeier trval na tom, že bude demonstrativně vzdávat úctu a vyjadřovat svou radost a spokojenost s Lulovým zvolením.

Ministryně životního prostředí Steffi Lemkeová, která se obává o brazilský deštný prales, byla součástí strany. S výrazem tváře, který byl mnohem méně příšerný než obvykle, řekla, že Lulovo zvolení je dobrou zprávou pro deštný prales, životní prostředí a všechny lidi dobré vůle.

Paní Lemkeová, spolkový prezident a následně skupina vedená ministry Habeckem a Özdemirem zcela ignorovali skutečnost, že Lula, který je oceňován a uznávaný pro svou progresivní image, není spolehlivým spojencem západního světa. Vždy se snažil – z přesvědčení nebo vypočítavosti – využít postavení Brazílie mezi svobodným světem a autokratickými státy, jako je Čína nebo Rusko, aby získal výhody a uznání pro svou zemi.

Tak tomu je a v dohledné budoucnosti to tak zůstane. Lula proto není ani z poloviny spolehlivým spojencem Německa a EU. Určitě nebude možné z něj udělat spojence v ukrajinské otázce tím, že ho odměníme za jeho prokázanou oddanost státům, které neberou lidská práva příliš vážně.

Lulův případ ukazuje, že nejen diktatury a autokracie, ale i demokratické státy mohou jednat proti myšlence řádu založeného na pravidlech založeném na lidských právech. Konkrétně, pokud jim to slibuje výhody a nemají žádné skrupule.

Demokratické státy světa netvoří jednotu. Jak to, že mezi demokracií a lidskými právy neexistuje vůbec žádná přesvědčivá vazba? Jak dokazují příklady Turecka, Jihoafrické republiky, Nikaraguy, Kolumbie a v neposlední řadě Íránu.

Vůle lidu, vyjádřená ve svobodných volbách, může také legitimizovat a provádět bezohlednou politiku, která se nestará o pravidla mezinárodního řádu založeného na vzájemné dohodě.

Toto dilema je zřejmé po celou dobu existence demokratických států. Válka na Ukrajině sjednotila Evropu a posílila transatlantické spojenectví. Ukázala však také viditelná dělení, která existovala již dříve, ale která se nyní stala akutnějšími a budou takovými i nadále. To je možná největší výzva pro německou diplomacii a zahraniční politiku.

Zdroj v němčině: ZDE