Pokus o "konstruktivní" postoj v sociální práci starého skeptika….

24. 1. 2022 / Pavel Veleman

 

Moc dobře si uvědomuji, že kritizovat je opravdu lehčí, než věci politicky vytvářet (zejména v této těkavé době). Nemyslím si také o sobě, že toho jsem prakticky schopen a snad i proto jsem nikdy neměl žádné ambice na jakoukoli vyšší pracovní funkci, natož politické angažování. Jsem tak skoro v 55 letech obyčejný, řadový, sociální pracovník a tato určitá "bezvýznamnost" mi dává snad i určitou svobodu pohledu (slovy Karla Kosika a jeho StB zničeného filosofického díla s pracovním názvem "O praxi"). Velmi mě zajímá téma propojení teorie, aktivity profesních skupin a následná realizace nebo nerealizace politiky zákonodárci v praxi - sledovat a porozumět tzv. dopadání tohoto zásadního problému - jak věci mnohdy dobře myšlené na papíře, vymyšlené v útrobách politických a odborných pracoven, se mění v praxi ve svůj opak (tady je důležité právě dohlédnout na důsledky zamýšlených i nezamýšlených politických rozhodnutí v praxi a pravdivě zveřejňovat dopady na klienty).

Oni totiž většinou politici toto moc dobře vědí a dokáží si s tímto fenoménem tzv. řízení pohrávat ve svůj prospěch. Mnohdy užasle sleduji, jak to, co potřebují prosadit (mnohdy v pozici ponižujících loutek lobbistů) většinou "správně" funguje právě pro oligarchické skupiny. To, co politikové nechtějí, dokáží pomocí špatné legislativy a následných metodik v praxi tak znemožnit a zesměšnit, že se již nikdo raději nepokouší o nové mnohdy prosazení dobrého řešení pro statisíce občanů.

A teď k těm tzv. "konstruktivním" radám třeba i pro politiky:

Lidem, se kterými jsem denně ve styku (senioři, lidé se zdravotními nebo sociálními problémy, samoživitelky,…) je důležité zásadní věci vždy vysvětlit a zbavit je strachu, že při řešení těchto problémů selžou. Jsou to většinou jednoduché a jasné věci, které pouze mocenská, byrokratická elita zesložiťuje, snad aby měl každý (s dovolením) mamlas pocit důležitosti. To současná doba opravdu dokáže činit až neuvěřitelně silně.

Z dříve jednoduchých, jasných věcí běžné každodennosti se vytvoří neřešitelný problém. I taková banalita jako obsluhovat složitější výtah, kopírovat papír ve stroji s tisícem zbytečných funkcí, obsluhovat telefon a přitom se nikam nedovolat, mluvit pouze s automatem, přihlásit a odhlásit elektřinu, plyn, jednat s úřady a robotickými úředníky a třeba nebýt schopen pochopit své nafoukané vnuky a vnučky (toto je obzvláště bolestné).

Takže základ je pomoci těmto klientům prakticky, vysmát se společně s nimi idiocií současné robotické složitosti a počítačovému rokoku, prohlédnout si třeba i jejich knihovnu a popovídat o zajímavých knížkách (což s mladšími většinou vysokoškolsky vzdělanými kolegy již většinou nejde) a postupně tím získat jejich důvěru.

Dlouhá léta této práce mne naučila nikoho nechtít násilně měnit a přitom si vymezit určité, individuální hranice a hlavně nedělat z této činnosti velkou vědu. Člověk by měl mít odborné vzdělání nějak v sobě, neobtěžovat jim okolí a nesnažit se předvádět novými metodami práce a klienta nevyužívat jako pokusného králíka svých vyčtenin. Sociální práce bude vždy o chlebu….

To, co nakonec většinou vidím prakticky všude, je obrovská samota, depresivní opuštěnost jednotlivých skupin klientů (ta má pochopitelně formu manipulace, agrese, lži, studu, pláče, vytěsňování - to však děláme všichni i v běžném životě). Úkolem politiků by měla být zákonná (systémová) ochrana těch slabších již v počátku.Neměli by vytvářet vlčí společnost a potom složitě pomáhat několika potrhaným ovečkám. Tak jednoduché to vlastně ve své podstatě je a úkolem sociálních pracovníků je toto politikům sdělovat.

Jsem přesvědčen, že to většina politiků moc dobře ví, jen ten mocenský vliv jednotlivých loutkovodičů je silnější než jejich pozice (máme velmi slabý stát právě v pomoci těm potřebným). Parlamentní demokracie většinou zdegenerovala na zastupování těch opravdu velkých čápů (slovy klasika Pelty), což je sice mravně velmi ponižující, ale materiálně, vlivově a mocensky výhodné. A to normalizační: Kdo neokrádá stát, okrádá svojí rodinu, stále platí.

Takže: klientům, ke kterým prakticky každý všední den docházím, by stačilo k příjemnějšímu životu třeba "jen" toto;

A: Ochrana práv jednotlivce před tzv. šmejdy, viz Bohemia Energy. Sociální pracovníci dlouhá léta podporují zákaz podomního prodeje, jako je tomu třeba v Německu, vše však marné. Je to podobné jako pustit kuny do kurníku a k smrtí vyděšeným zvířátkům bude nakonec ve veřejnoprávní televizi radit paní Voldánová - kam mají prchat, aby nebyla potravou dravců, které nikdo nehlídá (vše pochopitelně placené hlavní energetickou kunou v tomto státě, která se jmenuje ČEZ).

B: Celonárodní plán na řešení bytové problematiky, byt je základní životní potřeba a přeci není žádné řešení zvyšovat důchody a zároveň snižovat příspěvky na bydlení (a tak stále dokola). Obce a stát s pomocí soukromého sektoru (ne však naopak) musí co nejrychleji vytvořit koncepci dostupného nájemního bydlení pro ohrožené skupiny obyvatel i za cenu omezení práva spekulativního obchodu s byty (opět jsme u těch kun, tentokrát v bytových kurnících) a koncepci větší ochrany nájemníků například novelou občanského zákoníku. Je přeci ostudné žít ve státě, kde sedmdesátiletí lidé, nemají finance na nájemné nebo dostávají šikanózní výpovědi bez účinné obrany (v této věci je zase velmi inspirativní Rakousko a Francie). Sociální pracovníci minimálně deset let doslova nutí politiky k přijetí zákona o sociálním bydlení... Marně!

C: Dokázat dát šanci lidem na okraji společnosti, pochopit lidské selhání, obnovit v lidech soucit nejen k obětem tornáda a dát těmto klientům novou šanci a naději například k získání bytu v obecních domech s tím, že pakliže budou problémy, nájemní smlouva končí. Průmysl zabydlování jako nového "vědeckého" oboru sociální práce je třeba omezit. Věřte mi, že trochu zběhlý sociální pracovník nepotřebuje řešit na desítkách seminářů hrazených z evropských fondů jasné věci své odbornosti, jen musí mít podporu politiků a funkční nástroje ke své praci

D. Zásadně zjednodušit výplatu sociálních dávek i za cenu tzv. určitého zneužití promile dávek HN. V důsledku se jedná se o velmi malé částky v státním rozpočtu a celý třicetiletý cirkus s útoky politiků na tzv nepřizpůsobivé má primárně psychologickou funkci. Je nutno ukázat realitu této dnes velmi asociální země, kde lidé ve vyloučených lokalitách prakticky nemají šanci se ze své sociální pasti vymanit. Tím by se nám podařilo odstigmatizovat pomoc všem potřebným občanům a právě současné zhoršení životní úrovně těchto ohrožených skupin jasně ukazuje, jak se tato stigmatizace vymstí v situaci, kdy chcete cílit pomoc na větší skupinu občanů. Sociální pracovníci na tento skrytý problém poukazují léta...

E: To poslední a primární nakonec - rychlé řešení nevymahatelných exekucí. "Milostivé léto" je nedostatečné a ještě to nabubřelé pojmenování. Pro klienty je to ponižující název od politiků, kteří tento světový unikát ožebračování vlastních občanů a byznys obchodníků s chudobou vytvořili, to je neskutečné chucpe. Není snad žádná rodina, kterou navštěvuji, která by někoho neměla v těchto problémech, pro sociální práci je tato metastáza chudoby vyloučených lidí mimo systém ten největší spouštěč všech patologií a depresí s obrovským dopadem na psychický stav obyvatelstva. Tady mne moc moc mrzí, že piráti mají jen čtyři poslance, oni toto téma chtějí skutečně vyřešit. Sociální pracovníci již v roce 2012 protestovali proti neskutečné tvrdosti tohoto zákona, nikdo z nás si však nedovedl představit, jakou sociální katastrofu v této zemi volně vypuštěných kun v kurnících těch slabších způsobí exekuce směrem do budoucnosti….

Ne, nebylo by to tak nemožné řešit funkčně otázku sociální v současné ČR (většina západních zemí to dokáže). Když jsme se dokázali zbavit Babiše a státu Agrofert, je strašně smutné stále pokračovat v tomto pochodu tzv. demokratických vlád ve stejných neoliberálních botách devadesátých let, škrtat peníze tam, kde již prakticky nic není (sociální oblast, kultura…) a nesahat tam, kde peníze jsou (nadnárodní společnosti a jejich zdanění, zamezení odtoku dividend do zahraničí, obrovské daňové úniky, bankovní [sektorová] daň, progresivní zdanění, zdanění spekulativních bytů, předražené nákupy vojenské techniky….).

Je mi hrozně smutno, když většina klientů kam docházím, během tak krátké chvíle již tak nostalgicky vzpomíná na Babiše. To opravdu má tato země na výběr jen mezi oligarchou nebo asociálním politikem?

Doufám, že ne. Jen je nutné nás také občas poslouchat. Třeba zrovna sociální pracovníky. Domnívám se, že na rozdíl od ekonomů jsme se my sociální pracovníci mýlili v možných sociologických rizicích této společnosti v posledních 30 letech daleko méně…Realizoval však v praxi někdo někdy naše konstruktivní návrhy v posledních třiceti letech? Odpověď nechám na čtenáři.