“Ta
země, která byla ze všech nejkomunističtější,” divili se
začátkem devadesátých let mezinárodní pozorovatelé, “je teď
nejantikomunističtější!” Nedlouho předtím se odehrála
sametová revoluce. Čeští disidenti, v čele s Václavem Havlem,
okouzlili svět heslem, podle něhož pravda a láska zvítězí nad
lží a nenávistí. Ve snaze zajistit, aby revoluce zvítězila, a
že je komunismus nenávratně poražen, včetně jeho reformistické
varianty, disidenti předložili jediný argument, který je
odlišoval od všech ostatních (včetně Slováků): možná jich
není zrovna mnoho, ale žádní komunisté to nejsou. Vlastně to
byli jediní skuteční odpůrci komunistů. Byli to antikomunisté.
Analytikové
se také divili, že tato nejantikomunističtější země ze všech
byla také jedinou zemí ve střední Evropě, v níž dál
existovala komunistická strana, která trvale v prvních dvou
desetiletích antikomunismu získávala ve volbách 10 až 20 procent
hlasů. Tato komunistická strana stále ještě funguje a existuje i
dnes. Logickým vysvětlením by bylo, že si komunistický režim
vytvořil základnu legitimity, jejíž tvrdé jádro se nyní dalo
objektivně měřit jako 10 až 20 procent voličů (což,
mimochodem, je solidní základna pro diktaturu). Bylo možno
argumentovat, že antikomunismus disidentů je právě ospravedlněn
touto relativní popularitou komunistů. Z rychlého průzkumu
veřejného mínění, které provedlo Občanské fórum v prosinci
1989, vyšlo najevo, že Václava Havla jako potenciálního
kandidáta na roli prezidenta si přála jen naprosto zanedbatelná
část voličů. Právě proto trvali disidenti na tom, aby nového
antikomunistického prezidenta zvolil komunistický parlament a
nikoliv lid.
Mezitím
se antikomunističtí aktivisté zmocnili výhod skutečnosti, že
byli jedinými lidmi, kteří se v roce 1989 octli na správné
straně historie - říkám “v roce 1989” a ne “před rokem
1989“, protože mnoho z těchto antikomunistů bylo dobrými
komunistickými občany a funkcionáři až do začátku demonstrace
dne 17. listopadu. Zmocnili se prominentních postavení v novém
státě a tento příhodný antikomunistický narativ jim
ospravedlnil, proč by měli zůstat u moci do teď. V čele státu vytvořili Václav Havel a Václav Klaus tandem, který
v tomto ohledu fungoval pozoruhodně dobře: Havel chtěl být
humanistou, zatímco Klaus chtěl udělat tlustou čáru za
minulostí, avšak oba tolerovali narativ antikomunistů, protože
oba si z něho odvozovali svou legitimitu. Havel se retrospektivně
stal antikomunistickým hrdinou, zatímco Klausovi se úspěšně
podařilo zdiskreditovat jako údajné komunisty celou levici
všeobecně, a tím jí uštědřil smrtelnou ránu.
Tento
český antikomunismus také lichotil národovectví Václava Klause.
V době po roce 1989 hovořil Klaus výmluvně o tom, že Češi jsou
příliš dobří nejen pro Slováky, ale i pro ostatní střední
Evropu: že jsou daleko demokratičtější a daleko ekonomicky
rozvinutější než ostatní středoevropské národy a že budou
prvním národem, který vstoupí do Evropské unie. Možná jako
údajný znak rozvinutější demokracie byl český lustrační
zákon nejtvrdší v Evropě: byla ustavena komise, která měla
vyšetřovat události z listopadu a z prosince 1989, bylo založeno
oddělení policie, které mělo vyšetřovat zločiny předchozího
režimu, parlament vyhlásil předchozí režim za ilegální a
kriminální, s tajnou podporou pracovníků ministerstva vnitra byl
zveřejněn seznam spolupracovníků tajné policie.
Polsko,
Maďarsko a Slovensko nebyly podle Klausova názoru tolik úspěšné
jako Česká republika. Důkazem toho bylo, že se tam znovu dostali
k moci bývalí komunisté jen několik let po pádu komunismu. Česká
republika sice byla možná jedinou zemí, která stále měla
komunistickou stranu, ale tato strana byla vyloučena z parlamentních
koalic a sloužila jako výhodný strašák, který zosobňoval
nebezpečí návratu komunismu. Antikomunismus se stal tak politicky
korektním narativem, jakým byl jen o několik let předtím
komunismus. Antikomunismus byl nyní narativem, který každému
téměř jistě zaručil v Praze kariéru novináře, politika či
univerzitního profesora.
Ze
zpětného pohledu se zeptejme, zda ten antikomunistický narativ
způsobil, že přechod České republiky od komunismu byl mimořádně
úspěšný:
Byli komunističtí viníci
potrestáni? Ne.
Bylo
zabráněno oligarchům, aby se zmocnili ekonomiky? Ne.
Zabránilo to korupci? Ne.
Získali lidé pocit, že bylo
dosaženo historické spravedlnosti? Ne.
Zmizela komunistická strana z
parlamentu? Ne.
Vstoupila
Česká republika do EU a do NATO dříve než její polští,
maďarští či slovenští sousedi? Ne.
Omluvila se komunistická
strana? Vlastně moc ne.
Obdržely oběti dostatečné
odškodnění, ať symbolické nebo finanční? Taky vlastně moc ne
anebo v každém případě ne dost.
Hlavním
důsledkem antikomunismu jako ideologie bylo, že výborně posloužil
osobním kariérám antikomunistů v intelektuální sféře. Pokud
jde o obyčejné lidi, kteří zažívali v předchozím režimu
pocit nespravedlnosti, antikomunismus dál otravoval jejich život
nenávistí; co se týče těch občanů, kteří z éry komunismu
pocit křivdy neměli, ty antikomunismus jen iritoval, a tito lidé
učili své děti, že pravda je jiná - přesně tak, jak to dělali
za komunismu. Většina učitelů historie raději nic neriskuje a o
komunistické éře neučí vůbec.
Avšak
nejškodlivějším dopadem antikomunistického narativu pro
soudržnost společnosti je to, že antikomunismus znemožňuje
dialog. Loni jeden univerzitní učitel na fakultě sociálních věd
v Praze, který je zároveň Slovák, kněz i sociolog, dr. Karol
Lovaš, pozval generála Alojze Lorence, posledního šéfa nechvalně
známé tajné policie StB, k debatě o událostech ze 17. listopadu
1989. Jako obvykle, strážci antikomunistické ortodoxie se pokusili
Lorencovi zabránit, aby promluvil: Fakulta sociálních vět se
octla v ohnisku kontroverze a musela se za toto odvážné pozvání
veřejně ospravedlňovat. Karol Lovaš se stal terčem vlny útoků
na sociálních sítích.
Namísto
možnosti nechat Alojze Lorence promluvit a pak rozdrtit jeho
argumenty (bylo by to skutečně tak obtížné?) analýza byla
nahrazena zuřivostí. Proč je to špatně? Protože emoce budou
vždycky sdíleny jen těmi lidmi, kteří už zastávají tentýž
názor jako mluvčí. Emoce přesvědčují vždycky jen lidi, kteří
jsou už přesvědčeni, a zároveň dělají ještě větší
nepřátele z těch, kteří nesouhlasili od samého začátku.
Zuřivost není argument. Utvrzuje zemi v rozdělení na navzájem
neslučitelné frakce a zabraňuje k tomu, aby mezi nimi došlo k
dialogu. Jedinými lidmi, kteří mají prospěch z
antikomunistického statu quo, jsou antikomunisté a populisté.
Užitečně se navzájem legitimizují: antikomunisté ospravedlňují svou vlastní malou moc a své sociopolitické postavení, populisté
(od komunistů až po Zemana a Babiše) ospravedlňují svou
existenci tím, že prý představují vůči tomuto establishmentu
alternativu. Nikdo z nich nemá zájem o podporu smíření a
dialogu: naopak, chtějí tento konfliktní vzorec jen posilovat.
Pokud jim dovolíme, aby to dělali, setkáme se znovu za deset
dvacet let a nic se za tu dobu nezmění.
Při
nedávné debatě na Ústavu pro lidskou vědu (IWM) ve Vídni jsem
se zeptala Milana Martina Šimečky a Jiřího Přibáně, kdo mezi
Českou republikou a Slovenskem byl při vyrovnávání se s
komunistickou minulostí úspěšnější.
Šimečka
po úvaze odpověděl, že to byla Česká republika, ale já si
myslím, že se mýlí. Navzdory všem nedostatkům ve vývoji
Slovenska po roce 1989, včetně nejhroznějšího, loňské vraždy
novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové,
Slovensko dnes není vězněm svého narativu o minulosti tak, jak je
jím Česká republika. Slovensko se posunulo kupředu a dále Českou
republiku předstihne, pokud se tam situace brzo nezmění.
Co
je tak děsivého na dialogu mezi komunisty, minulými i dnešními,
a ostatním národem? Asi
to, že by to mohlo vést, tak jak by to mělo vést, k určité
formě společenského smíření. Ale kdyby se komunisté omluvili,
to neznamená, že je možno popírat populární rysy života za
komunismu, k nimž v první řadě patřil silný sociální stát.
Má-li společnost komunistům odpustit, neznamená to, že by měla
začít přehlížet perzekuce nevinných lidí. Dospět k smíření
neznamená zapomínat. Znamená to jít dopředu konstruktivním
způsobem a nikoliv zůstávat pořád uprostřed válek z minulosti.
Škody,
které struktuře české společnosti napáchal antikomunismus, jsou
dobře vyjádřeny (zne)užitím hesla George Santayany, “Ten, kdo
nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.” Používání této
citace ve společnosti, které vedlo k zákonu z roku 2007, který
vytvořil Ústav pro studium totalitních režimů, činí přesný
opak toho, co bychom ve skutečnosti měli dělat, totiž sametovou
revoluci a postkomunistické údobí historizovat. Historizovat
znamená umístit tyto události do jejich historického kontextu,
abychom porozuměli chování aktérů ve společnosti i překážkám,
jimž čelili. Zde je příklad, čeho taková kontextualizace umí
dosáhnout: v Santayanově knize Život
rozumu (1905),
předchází před větou “Ten, kdo nezná svou minulost, je
odsouzen ji opakovat” toto: “Pokrok, který se zdaleka neskládá
ze změny, závisí na tom, co jsme schopni si udržet v paměti.
Když je změna absolutní, nezůstává žádná bytost, která by
se dokázala zlepšit, a pro možné zlepšení není určen žádný
směr: a jestliže si neudržíme v paměti zkušenosti, tak - jako
mezi divochy - dětství se stává trvalým.” Ten odstavec má
nadpis “Pro pokrok je zapotřebí kontinuity” a ta kapitola
“Proměny a trvanlivost v lidské přirozenosti“.
Když
to použijeme na současnou Českou republiku, to, co měl Santayana
na mysli, je přesným opakem toho, jak je citát z jeho díla dnes v
ČR zneužíván: kdybychom ho parafrázovali mohlo by
to znít takto: Ten,
kdo nezná svou komunistickou minulost, je odsouzen ji opakovat. Ti,
kteří se nedokáží poučit z chyb komunistů, z chyb disidentů,
a z chyb obyvatelstva před revolucí, během revoluce i po revoluci,
jsou odsouzeni k tomu, aby je opakovali. Ti, kteří se nedokáží
poučit z chyb masové kolaborace a masové podpory pro populistickou
diktaturu (která později oslabila a proměnila se v únavu z té
diktatury) se vystavují nebezpečí opakování těchto chyb. Ti,
kteří se nedokáží poučit ze zkušenosti, jak lehce se propadla,
bez problémů, demokracie v diktaturu - hned dvakrát, v roce 1938 a
v roce 1948 - propadnou novému populismu se stejnou lehkostí.
Ten,
kdo nepřijme nevyhnutelnou kontinuitu postkomunismu s komunistickým
režimem, ten, kdo si nezachová zkušenosti, které mu umožňují
osobně se zlepšit, ten, kdo se nedokáže vyrovnat se svým vnitřním komunistou, zůstane v primitivním a barbarském dětství. Santayana
požadoval paměť, nikoliv selektivní paměť.
V
nedávném rozhovoru pro DeníkN vyjádřil Michael Kocáb dokonale
schizofrenii, která nyní v České republice vládne ohledně
narativu týkajícího se komunistické minulosti. Na otázku “Máme
co oslavovat?” poskytl dvě odpovědi, jednu “politicky korektní”
a jednu “rockovou”. Politicky korektní odpovědí je, že
jsme získali svobodu a nezávislost, takže, ano, máme co
oslavovat. Rocková odpověď zní: “Soudruzi a soudružky,
stojí to za hovno.“
Antikomunismus
selhal - je nevyšší
čas
zkusit smíření.
Pozn. JČ 17. listopadu 2023: Jak tak čtu stížnosti čtenářů, že česká média v den výročí pádu komunismu opět selhala a nedokázala se pozvednout nad sentimentální oslavu pádu komunismu, napadlo mě, že je asi docela aktuální připomenout tent...
Diskuse