O nekonečném vyvolávání duchů „Vítězného února“ a historických zkratkách

26. 2. 2018 / Daniel Veselý

Od převzetí moci komunisty uplynulo 70 let a v tuzemských sdělovacích prostředcích se opět hojně debatuje o zhoubném dědictví února 1948. Objevily se dokonce strašidelné paralely s dnešní chmurnou politickou situací. Ačkoli od pádu minulého režimu uběhlo téměř 30 let, stále se mnozí z nás komicky potácejí od jednoho stereotypu k druhému, jako by snad neexistovala objektivní a věcná fakta, jakož i patřičný dějinný kontext. 

Je smutné, byť zcela v intencích naší neschopnosti vyrovnat se s problematickou minulostí, že s věcným rozborem významné události našich moderních dějin nedokáže přijít veřejnoprávní médium. Dokument České televize nazvaný Sjednotitel ve strachu Klement Gottwald operuje s vyčpělými stereotypy od přírody zlých komunistických předáků, ironizujícími komentáři, třeba na adresu korpulentní Marty Gottwaldové, či kojzarovskými adjektivy typu lokajský a vazalský, přičemž kolaborantem s komunistickou mocí je v podání ČT i Jan Masaryk. Po bitvě je každý generál a složitá poválečná situace, kdy bylo nutno počítat se značnou popularitou KSČ a Sovětského svazu, jako by se zúžila na manichejský zápas mezi silami dobra (demokratičtí politikové) a silami zla (komunisté).

Období, kdy vládl prezident Klement Gottwald, je charakterizováno výlučně jako éra teroru, masivních čistek a monstrprocesů. Jenže v 50. letech nedocházelo jen ke stalinským represáliím, které jsou ostatně pečlivě analyzovány a neustále připomínány, ale i k sociálnímu vzestupu venkovského obyvatelstva a městského dělnictva, jak připomíná historik Matěj Spurný. Československá vláda v letech 1948 a 1949 také přijala válečné uprchlíky z Řecka, kde zprvu Velká Británie a posléze Spojené státy finančně a vojensky podporovaly represivní vládu proti komunistickým partyzánům, z nichž mnozí několik let předtím vzdorovali nacistickým okupantům. Toto humanitární gesto nedemokratické vlády ostře kontrastuje s dnešní antiuprchlickou hysterií nominálně demokratické České republiky. Komunistické Československo poskytlo azyl rovněž uprchlíkům z Íránu, kde Spojené státy s Velkou Británií v roce 1953 svrhly demokraticky zvoleného premiéra Muhammada Mosaddeka.     

Příspěvek Českého rozhlasu k únorovým událostem se zabývá naivitou Američanů, kteří před únorem 1948 nedokázali pomoct demokratickým silám, aby zvrátili zlověstný politický kurs směřující k totalitnímu zřízení. USA si však jen stěží mohly udržet svůj vliv v zemích východní Evropy, jež osvobodila Rudá armáda, přestože po 2. světové válce kontrolovaly polovinu světa. A představa, že Spojené státy na úsvitu studené války představovaly benigní velmoc, je značně lichá. Kontroverzní americké vměšování se do civilního válečného konfliktu v Řecku není jediným příkladem, kdy se zadržování reálné a údajné komunistické hrozby neobešlo bez značných obětí a destrukce. Spojené státy nesou spoluodpovědnost za masakry 100 až 200 tisíců skutečných a domnělých jihokorejských komunistů na začátku korejské války v létě 1950. Nutno zdůraznit, že v sovětské sféře vlivu ve východní Evropě ani během největších stalinských excesů k takovým zvěrstvům nedocházelo.            

Komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk si všímá paralel mezi únorem 1948 a vzestupu KSČM, která dle jeho slov „míří k největšímu podílu na moci za posledních 28 let“. Je trochu hysterické srovnávat poválečnou KSČ a dnešní KSČM, v jejíž moci není ovládnout státní aparát takovým způsobem jako Gottwaldovi komunisté v roce 1948. Dějinná konstelace tomu totiž není vůbec nakloněna, neboť ČR je přes veškeré kverulantství v rámci Visegrádské čtyřky pevnou součástí evropských a transatlantických struktur. A v Kremlu neúřaduje Josef Stalin, který při dělení válečné kořisti na Jaltské konferenci dozajista cítil zadostiučinění za svou válkou zpustošenou zemi, nýbrž autokrat Putin, jehož moc je v tomto ohledu silně limitována.

Honzejk dokonce klade rovnítko mezi komunismus a fašismus – v našich podmínkách symbolizovaný obskurními okamurovci. Komunismus - ať se nám to líbí, nebo nelíbí -  ale není žádný monolit. Jak si třeba můžeme vysvětlit činnost komunistických stran v západní Evropě v průběhu studené války, kupříkladu v Itálii, kde se tamní komunisté těšili značné podpoře obyvatelstva a kde se CIA dlouhá léta snažila jejich vliv neutralizovat, a to i za cenu teroristických útoků? A jak si lze vysvětlit skutečnost, že komunistická strana v Nepálu stála v čele tří koaličních vlád, aniž by zahájila čistky a teror? Dokonce i ve 40. a 50. letech, tedy v raném období studené války, v malém San Marinu fungovala koaliční vláda komunistů a socialistů.

Kulaté výročí „Vítězného února“ ukazuje, že se česká mediální scéna ani po 28 letech od listopadové revoluce nedokáže zbavit škodlivých ideologických předsudků a stereotypů a postrádá adekvátní geopolitický vhled. To s sebou nese jisté nebezpečí, protože bez důkladné analýzy zásadních zvratů našich dějin budeme s velkou pravděpodobností opakovat tytéž chyby jako naši předkové v předvečer února 1948.                     

1
Vytisknout
5094

Diskuse

Obsah vydání | 28. 2. 2018