Jak nebezpečný je blok kolem Polska a Maďarska pro EU?

26. 2. 2018

Tento text se poprvé objevil na stránkách freiheit.org, internetové stránky nadace Friedrich-Naumann-Stiftung. Přeložil Milan Lelek

Dr. Detmar Doering vede projekční kancelář pro střední Evropu a pobaltské státy - Friedrich Naumann Foundation for Freedom (FNF) se sídlem v Praze.

Představa, že se s Visegrádskou skupinou (zkratka: V4) vytvořil svého druhu „středoevropský blok“ vzdalující se institucím a hodnotám smlouvy EU, je strašidlem, které obchází Evropou. Situace je ale mnohem složitější.

Když se nový polský premiérem Morawiecki setkal bezprostředně začátkem roku v Budapešti s maďarským premiérem Orbanem, nepadlo ani slovo o zahájeném řízení proti Polsku EU podle čl. 7 za pokračující porušování základních demokratických hodnot EU smlouvy. Bylo však jasné, že by se Maďarsko vzepřelo každé sankci, která by s tím mohla být spojena. Obě vlády jsou v důvodném podezření, že nejednají příliš choulostivě se zásadami právního státu, pokud to slouží dlouhodobému uchování moci.

Polsko-maďarská gesta solidarity znovu vyvolala spekulace v komentářích o tom, že s V4 - sestávající z Maďarska, Polska, České republiky a Slovenska - vznikla jakýsi „střední Evropa“, která hodnotí společenství EU jako „západoevropský" projekt, nebo dokonce pochybovat o samotné EU.

Střední Evropa": Jako ideologický termín

Spekulace tohoto druhu mohou stát sebenaplňující předpovědí, pokud je na ně ukvapeně a neprávem reagováno jako na politické útoky těchto čtyř dotčených zemí. Ve skutečnosti je termín „Střední Evropa“ je ideologicky doložen a představuje anti-západní, anti-liberální a anti-demokratický postoj. Vztahuje se na Německé císařství a Rakousko-Uhersko v jejich rivalitě s Francií a Velkou Británií.

Nic nenasvědčuje tomu, že V4 se považuje za instituci, která se k této tradici přiklání. Naopak: Zakládajícím impulsem Visegrádské skupiny byl rok 1991, aby se urychlil proces spojení se Západem, dříve mohl být realizován (kontroverzní) vstup do NATO a později mohl být realizován vstup do EU. Tento podnět členové stále podporují - navzdory všem provokativním provokacím.

V4: Kde je sjednocující podnět?

Ovšem V4 měla ale vždy potíže tento cíl naplnit konkrétní politikou. Existuje vůbec po vstupu společný cíl? Jednu dobu byla touto jednotnou sjednocující politikou problematika vztahu k utečencům. Bylo to odmítání EU kvót pro uprchlíky. Nejpozději právě reakce na rozsudek Evropského soudního dvora ukázaly, že tato jednota má jen malou reálnou existenci. Maďarsko odmítá rozsudek přijmout, přestože v poslední době naznačuje určitou ochotu ke kompromisům. Česká republika pravděpodobně zaplatí pokutu a rozsudek nezpochybňuje. Slovensko přijímá tento rozsudek a zdůrazňuje evropskou loajalitu.

To se dalo očekávat. Tyto čtyři země spojuje historicky s výjimkou společné zkušenosti z komunistické tyranie méně, než si myslíte:

  • Polsko je nacionálně-katolické. Česká republika má dlouhou tradici jako sekulární země.

  • Slovensko si jednou vydobylo nezávislost vůči Maďarům. Maďarský nacionalismus Viktora Orbána byl původně orientován proti Slovensku.

  • Pro Polsko je Rusko geostrategickou hrozbou číslo 1. Maďarská vláda se ale přiklání k putinismu.

Co vyvolává diskuzi „duchů“ ve vztahu ke „Střední Evropě"? Nejspíše je to otázka, jakou roli obecně má právě ona v Evropě. Nadšení pro-EU, které nebylo mimochodem nikdy tak velké, jako nadšení pro NATO, se všude poněkud rozkolísalo. Nejedná se přitom o jednotlivá rozhodnutí. O nebezpečí závislosti na ruském plynu přes projekty Nord Stream jsou tu obavy nejen u „Středo-Evropanů“, ale také na severu Evropy. Trhliny jsou také v západní Evropě. - Jak jinak si vysvětlit Brexit? A není tu také konflikt severu s jihem, pokud jde o kulturu finanční stability a záchranu Eura? Spíše se nejedná pouze o V4, ale také v mnoha státech „východního bloku“ se rozšířil pocit, že jsou pouze členy EU „druhé třídy".

Tento pocit je také důvodem, proč Polsko oponuje koncepci "vícerychlostní Evropy", což ostatně sdílejí i ostatní země V4. Většina politiků, ale i občanů V4 vidět v tomto záměru pokus je více či méně opomíjet, když byly v Evropské unii prosazeny nové projekty proti jejich vůli. Byly by poté země, které by měly své místo "u kormidla" a jiné, které by byly stranou. Přitom praktikuje samotná polská vláda model Evropy různých rychlostí, přičemž odmítá i jen zvážit přechod na Euro. Tato zdánlivě schizofrenní politika čerpá svou sílu z pocitu, že se nemůže prosadit v důležitých otázkách EU. Také by měla ráda vlastní prostor (který ve skutečnosti odpovídal a činil populární možnosti různých rychlostí), ale domnívá se, že by to mohlo oslabit jejich vlastní postavení.

Nová Evropa vs. Stará Evropa: Pohled zpět

To vše může z dlouhodobého hlediska způsobit erozi EU a prohloubit konflikty s V4. EU zatím na tuto situaci nenalezla odpověď. Toto dělení se projevuje již delší dobu. „Velký třesk“ je zřejmě dán válkou v Iráku z roku 2003. Nejdůležitější západoevropští hráči, kancléř Schröder a francouzský prezident Chirac sice rozpoznali, že invaze do Iráku vedené USA s „koalicí ochotných“ spíše na Středním východě zhoršila problémy, než aby je vyřešila. Ale náladu ve střední Evropě zcela chybně posoudila. Právě Středoevropanům nestála otázka morální existence totalitního a genocidní režim à la Saddáma Husajna za žádné hlubší ocenění.

Ale pro země, které se právě osvobodily ze spárů sovětského impéria, narážka amerického prezidenta Busha na „New Europe proti. Old Europe"měla docela smysl. Nepozorně se na veřejnost v Berlíně a Paříži dostaly plány na francouzsko-německo-ruskou (!) osu, která by mohla být alternativou ke spojenectví s USA, což posílilo ve střední Evropě obavy, že nelze od Evropy mnoho očekávat v případech ohrožení. K tomu ještě pokořující prohlášení prezidenta Chiraca, který verbálně ocejchoval Středoevropany k Evropanům menšího významu, když řekl: „že propásly dobrou příležitost mlčet.“

Přinejmenším od té doby došlo k posunu vnímání. Německo-ruské jednostranné dohody, jako je výstavba projektu Nord Stream vidí v severských zemích neradi, ale v Polsku a v pobaltských státech se k tomu řadí pocit, že bezpečnostní zájmy jsou interpretovány v EU pouze ze západoevropských zorných úhlů.

Tento pocit se prosazuje také v ostatních oblastech politiky. Několik příkladů:

  • Na nekoordinované otevření hranic Německem v září 2015 bylo nahlíženo mnoha lidmi ve střední Evropě jako na jednání na vlastní pěst, jehož následné náklady by nyní chtělo přenést na Středoevropany. To může být sice zkreslená, ale ne úplně scestná interpretace dané věci.

  • Skepse oproti euru - zejména tam, kde jeho zavedení plánováno - má své kořeny v tom, že V4 udržela poměrně vysokou kulturní stabilitu, ale přitom musela vystačit s poměrně nízkým sociálním a životním standardem. Transfer ve prospěch ještě zámožnějšího Řecka narazil na obrovské nepochopení. Zvláště německá politika by zde mohla vytvářet užší aliance.

  • Je možné, že zde mohou mít dobré důvody k přesunu obou EU agentur, které byly dříve v Londýně, do Paříže (bankovního úřadu) a do Amsterdamu (agentury pro léky). Ale skutečnost, že Bratislava nedostala možnost získat poslední uvedenou agenturu, avšak zesiluje pocit, že jsou země V4 opomíjeny. Z takovýchto rozhodnutí vychází také určitá symbolika.

  • To, že se šéfové vlád šesti zakládajících členů Společenství nebo jeho „rady“ (kde je Německo, Francie a Itálie) sejdou k projednávání úmluv, i když oficiálně takováto grémia neexistují, s tím nemohou být země V4 spokojeny.

To právě ukazuje spíše na změnu orientace politiky západní Evropy, právě ve vztahu k V4. Pro vládu Kohla/Genschera byly právě rovnoprávné provázání bývalých komunistických zemí do politiky EU předmětem státního zájmu . Založení "Výmarského trojúhelníku" v roce 1991 Německem, Francií a Polskem bylo institucionálním vyjádřením této politiky. Liberální ministr zahraničí Guido Westerwelle se to pokusil oživit svou první návštěvu po nástupu do úřadu Varšavy a následně Paříže. Takové priority nejsou v současné době ani v EU, a ani v německé zahraniční politice, která by měla vykazovat velký zájem, na jejím uznání.

Myšlenky „Junckerova plánu“‚ nebo nové plány francouzského prezidenta Macrona jsou pro V4 ​​nakonec projevem myšlení vyjetých kolejí v období před rokem 1989, kdy Německo a Francie byly nesporným motorem Unie a každý další krok sám o sobě byl známkou pokroku. To vše by mohlo fungovat jako součást hlubších německých zahraničněpolitických vztahů se zeměmi V4 (také na symbolické úrovni), kterým byl přikládán hlubší význam a na druhé straně byly země bývalého východního bloku skutečně stále ještě „nováčky“ v rámci společného evropského domu. To ovšem již dnes, po téměř třiceti letech, které uplynuly od pádu železné opony, není pravda. Právě Polsko, díky své velikosti a hospodářské síle, cítí nové sebevědomí (které se, bohužel, projevuje v úzkém nacionalismu). Totéž platí pro ostatní země. Pocit, že nejsou v podstatných otázkách brány vážně, vyvolává dnešní zpětné reakce, než když od nich v roce 2004 požadoval Chirac „že propásly dobrou příležitost mlčet".

EU potřebuje lépe integrovat Visegrádskou skupinu

Není pochyb o tom, že demontáž ústavních struktur v některých zemích (Polsko/Maďarsko) dosáhla děsivých rozměrů a že EU má všechno právo a potřebu trvat na dodržování svých základních právních norem, což také momentálně realizuje zahájením řízení podle článku 7 Smlouvy o EU proti Polsku.

Ale to nemůže být všechno. Existují také hlubší důvody, proč „noví" Evropané z legitimních důvodů nespokojení s „Bruselem". EU a řadě „starých" členských států se zdá, že se v některých diskusích vztahy neprohloubily, že se situace od roku 1989 a od rozšíření EU změnila. Zde je několik nápadů, co by bylo vhodné udělat.

Od Německa a Francie, jako „velkých" členské státy, jistě mohou a musí vycházet impulsy. Ale nesmíme však přehlížet skutečnost, že se EU rostla, a proto by měla být přizpůsobena „velikost motoru". V4 musí být součástí každého evropského vývoje strategie. Bez zahrnutí zemí V4 bude docházet v Evropě ke krizím důvěry a legitimity.

  • S ohledem na bezpečnostní situaci - hrozbu, kterou představuje Rusko a zároveň rostoucí nepředvídatelnost USA - roste nezbytnost definovat Evropu opět Evropu jako celek. Zde je požadavek na německou zahraniční politiku, která se musí opět vzpomenout na svou roli zprostředkovatele.

  • V4 stejně jako ostatní „nové" členské státy mají nárok být u stejných řídících pák EU, jako Francie nebo Německo. Současně, stejně jako všechny ostatní země, mají právo určit si věci, které je ovlivňují. To vyžaduje flexibilitu. Pevný systém kvót pro uprchlíky je příkladem toho, jak by to nemělo být. Tento přístup není od V4, a ani od jejich politiků, a ani od jejich obyvatel, není takřka vůbec akceptován. Prosazovat takovýto přístup pomocí „páčidla" vytváří více problémů, než by mohl řešit. Cesta, která by vedla k řešení jiných úkolů v oblasti uprchlické politiky, by mohla vést k větší angažovanosti těchto zemí a k větší závaznosti přijatých opatření, by mohla být realizovatelná.

  • Existuje zde také institucionální problém. Rozpor, který na jedné straně znamená, že V4 nechtějí být členem EU „druhé třídy“, na druhé straně chce regulovat a určovat mnohé politiky bez „Bruselu“, má svoji příčinu ve stále poněkud neuzrálém chápání zásady subsidiarity, která je sice zakotvena v článku 5, odst. 3 Smlouvy o EU, ale je tak neurčitě formulována, že zcela jasně nerozlišuje rozsah prostoru, který je členským státům přidělen z pravomocí EU, a dává jim velmi nejasnou prioritu. V budoucnu by zde měly začít reformní snahy EU. Musí být jasně definováno, co je naprosto a v zásadě nedotknutelné jádro EU (jako je právní stát) a kde je nezbytná bezpodmínečná dohoda všech zemí (jádro politiky EU). V těchto oblastech nesmějí existovat žádné „různé rychlosti", které by nakonec mohly skončit v „dvoutřídní Evropské unii ". Mělo by být také definováno, kde se členské státy rozhodují svobodně a nezávisle. Zde by „Evropa různých rychlostí" mohla žít (také v zemích V4) a byla by ceněnou praxí. Nakonec jde o křišťálově jasnou definici priority na úrovni občanů.

Musíme najít způsob, jak se dostat z „nové Evropy“ a „staré Evropy“ do jediné Evropy. Samozřejmě, neměli bychom souhlasit s nacionalistickými, neliberálními silami V4, ale neměli bychom je považovat za tu součást Evropy, která stojí stranou podstatných otázek. Evropa musí postavit čelem ke své nedávné historii. Heslo „jen tak dále" nám nepomůže.

 
0
Vytisknout
4200

Diskuse

Obsah vydání | 28. 2. 2018