Všichni jsme omylní. Musíme žít s pokorou

4. 7. 2017 / Jan Čulík

čas čtení 6 minut

Bohdan Sláma, Bába z ledu (2017)

Toto je už pátý celovečerní film Bohdana Slámy a lze v něm znovu objevit celou řadu charakteristických slámovských motivů. Opět jsou ve filmu nejdůležitější mezilidské vztahy, které režisér klade nade všechno, opět zde máme - stejně jako především ve filmu Štěstí - dichotomii mezi odlidšťujícím snobským zbohatlictvím a atraktivní autentickou existencí samorostů, žijících nezávisle a v nepořádku. Zaujme nás dobře napsaný scénář, v jehož rámci se postavy samostatně rozvíjejí, docházejí k životnímu poučení, a narativ se pohybuje překvapivým, nepředpověditelným způsobem (film dostal cenu za nejlepší scénář na newyorském filmovém festivalu Tribeca). Opět tu máme - tak, jako tak často - galerii neschopných, nepoužitelných a nespolehlivých mužů. Oproti předchozím Slámovým filmům - a toto je myslím přednost - jsou postavy rozmazanější, méně černobílé a překvapivější.



Bohdan Sláma ve svých filmech používá skoro pořád tytéž herce a i toto platí o jeho nejnovějším filmu, který je především hereckým koncertem Zuzany Kronerové.

Kronerová hraje stárnoucí matku dvou svých dospělých, ženatých synů, kteří s rodinami babičku bezostyšně využívají k tomu, aby jim neustále vařila a starala se o jejich děti. Synové a jejich manželky jsou zpočátku ve filmu docela stereotypní - první z nich, Ivan, s asi třináctiletým synem Ivánkem,  má snobskou manželku a žije zbohatlickým životem podnikatele, druhý, Petr, s rozumnou, ale chudou manželkou a dvěma malými dcerami, je typický nemajetný intelektuální pošuk, pracující kdesi v muzeu a v knihovně a zadlužující rodinu zřejmě nerozumnými koupěmi starožitných knih.

Hned na začátku filmu se tematizuje Slámův oblíbený odpor proti dehumanizujícímu procovství, často v jeho filmech také spojovanému s moderní technologií. Jedním z nejodpornějších rysů chování je posedlost počítačovými hrami na mobilním telefonu, kterou na začátku filmu projevuje třináctiletý Ivánek, odmítající sednout si ke stolu k celorodinnému obědu, ignorující všechny a hrající si hry, vydávající idiotské zvuky.

Jeho strýc Petr, který má - skoro stejně jako sám režisér Sláma -  zásadní odpor k zbohatlictví a k dehumanizujícímu dopadu moderních technologií - je však zároveň  nepraktický, slabý a agresivní umanutec, což se projeví tím, že Ivánkův mobil mu vyrve z ruky a hodí do záchodu.

Zbohatlická Ivanova manželka  může jíst jedině biozeleninu a ze všech sil chrání syna Ivánka před normálním světem - aby proboha nenachladl, vždyť má sníženou imunitu!

No je to prostě panoptikum. Šedesátiletá babička Hana se náhodně seznámí se skupinou nadšenců otužilců, kteří se pravidelně v zimních měsících a v zasněžené krajině koupou v řece, mající teplotu pouhé 3,7 stupňů Celsia (akcemi a kulturou otužilců se film zabývá možná až příliš mnoho, Sláma ovšem pro snímek potřebuje nějakou aktivitu, kterou by lidé dělali intenzivně, s nadšením a nasazením. Že by zrovna plavání v ledové vodě bylo rozumné, je  otázka, způsobuje to zejména starším lidem krevní chuchvalce, které je mohou zabít - to ve filmu není).

Skupina otužilců je svět, v němž je Bohdan Sláma ve svém živlu. K naprostému šoku  synů a jejich rodin v tomto filmu  se babička Hana se přátelsky i sexuálně sblíží s jedním z plavců otužilců, staříkem samorostem Broňou, který žije v polorozpadlém autobuse spolu s dvanácti slepicemi, z nichž má mimořádně blízký vztah k jedné s ní, kterou si všude vozí. Samozřejmě, že si Broňu a jeho svět zamiluje malý Ivánek, pro něhož je umělý svět počítačových her právem a rozumně nahrazen skutečným životem samorostů ve špíně, zmatku, normálnosti a nadšení reálného světa.

Až potud se film vyvíjí asi tak, jako i předchozí Slámovy filmy - nad dehumanizujícím zbohatlictvím a technickou civilizací vítězí autentický, normální, lidský svět.

Jenže tentokrát to tak nedopadne. V tomto Slámově filmu jsou skoro všechny postavy nějakým způsobem nedokonalé. Ukáže se, že Hanin nový partner Broňa není rytíř na bílém koni. Je to jen další nepoužitelný muž. Nemá zdravotní pojištění a žádnou osobní dokumentaci a brzo se ukáže, že je pro to důvod. Když Hana trvá na tom, aby dojel do místa svého trvalého bydliště, aby  znovu získal své doklady, zřejmě proto, že by si ho chtěla vzít, vyjde najevo, že v daném místě má Broňa už jednu manželku a téměř dospělého invalidního syna, které opustil. Haně o tom ani slovo neřekl.

V závěru filmu Broňa Haně oznámí, že se k synovi a manželce vrátí. Zůstane sama.

Ale tak už to zjevně v životě chodí. Hanini synové jsou v závěru filmu v důsledku   veškerých peripetií tohoto příběhu trochu rozumnější, malý Ivánek se od babičky po vzdorné revoltě vůči procovským rodičům vrací k otci, sobská Ivanova manželka rodinu opustila, takže už neškodí (tak děsivé postavy musí Sláma zcela eliminovat), a situace se vrací víceméně k normálu.

Jako by tento režisér nyní, ve svých padesáti letech, docházel ke smíření se světem a k uvědomění, že nikdy nic a nikdo není dokonalý, avšak o lidskost, porozumění a autentičnost můžeme a musíme všichni usilovat vždycky. U vědomí toho, že všichni jsme hříšní, chybující a omylní. Proto bychom měli žít s pokorou. 

0
Vytisknout
12457

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2017