Další filmy o neporozumění jinakosti v Karlových Varech

7. 7. 2017 / Jan Čulík

čas čtení 6 minut




Zkusil jsem zajít na česko-slovenský film Terezie Nvotové Špína (2017) o mladé dívce středoškolačce, kterou v jejím vlastním domácím pokoji při doučování matematice znásilní její středoškolský učitel, dívka se pokusí o sebevraždu podřezáním žil, a skončí tak v psychiatrické léčebně, avšak nikomu, ani rodičům, ani vrstevníkům v léčebně, ani psychiatrickému personálu nedokáže v důsledku traumatu ze znásilnění říci, že se stala obětí sexuálního útoku. Odstrašující je i případ její kamarádky v léčebně, která si stěžuje, že ji po smrti její maminky pravidelně znásilňoval otec, ovšem personál psychiatrické léčebny ji nevěří. Platným argumentem tvůrců filmu je, že výpověď oběti, tedy sexuálně znásilněných žen,  by měla být prioritní, a v traumatizovaném stavu se oběti nedokáží bránit nedůvěře, ponižování nebo dokonce nenávisti a jejich ztraumatizovaných stav se tím ještě zhorší. K psychickému stavu znásilněné dívky v psychiatrické léčebně nepřispívá, že je tam terčem relativně brutálních sexualizovaných vtipů od ostatním pacientů - vrstevníků.





Potíž s tímto druhem filmů však je, že ztraumatizovaná oběť zaujme nutně postoj naučené nebo vynucené pasivity, a takový postoj vlastně tvůrcům filmu brání vytvořit nosný a dramatický příběh. Film dlouho zaznamenává pasivní a mlčenlivé postoje postižené dívky, je to spíš záznam situace než příběh, a musím se tedy přiznat, že jsem mu nedal šanci a asi půl hodinu před koncem jsem odešel. Je možné, že až po mém odchodu z promítacího sálu došlo ve snímku k dramatické proměně situace, ale nezdá se mi to pravděpodobné - i kdyby tomu tak bylo, tvůrci filmu by měli udržet pozornost diváka, aby jim neodešel.



V podstatě stejným problémem spojeným s postojem naučené či vynucené pasivity trpěl chorvatský film režisérky Hany Jušićové Ne gledaj mi u pijat (Nekoukej mi do talíře, 2016), což je příběh, nebo spíš expozice života čtyřiadvacetileté nemocniční laborantky Marianny, žijící v nedýchatelném ovzduší maloměstské rodiny (která by vůbec nemusela být v Chorvatsku, stejně klidně by mohla být v Česku) vysoce agresivního a autoritářského, obtloustlého stárnoucího otce, který dívku mlátí u večeře, pokud se odváží pozvednout hlas proti jeho nesmyslům, a nedlouho po začátku filmu utrpí infarkt a až skoro do konce leží doma v posteli v geriatrické pleně, kterou mu dcera musí vyměňovat a mýt ho.

Oba stárnoucí rodiče jsou vůči dvěma svým dospělým dětem (v rodině v malém panelákovém bytě žije ještě Mariannin obtloustlý bratr) nesmírně autoritářští a v podstatě je navzdory jejich dospělosti udržují v situaci takových předpubertálních, dvanáctiletých dětí, stoprocentně podřízených moci rodičů. Marianna nemá žádný vlastní život, nikdy nechodila s žádným  chlapcem a její revolta přijme v podstatě patologickou podobu - je totiž podle diktátu rodičů zvyklá dělat všechno, co jí kdokoliv nařídí, tak se nechá skupinově znásilnit trojicí mladých mužů. Ke konci filmu se pokusí z maloměsta odejít, odcestovat autobusem do Záhřebu a začít nový život - avšak mentálně to nezvládne, z už rozjetého autobusu vystoupí a vrací se do svých původních maloměstských poměrů.

Třetím zajímavým a z této trojice snad nejlepším filmem byl v hlavní karlovarské soutěži snímek americké režisérky Rachel Israel Keep the Change (Drobné si nechte, 2017), o lidech postižených autismem a Aspergrovým syndromem. Hlavní hrdina, autista David, má nepotlačitelnou touhu všem kolem sebe vyprávět nevhodné vtipy a to konfliktu se zákonem se dostane, když vykládá policistům urážlivý vtip o policistech. Soudce ho pošle povinně na terapeutická sezení pro autisty, kam jde David nejprve s odporem, ale pak se tam seznámí s dívkou Sarah, také autistkou.

Film je dojemnou výpovědí o životě lidí, kteří v kontextu tzv. "normální" společnosti vypadají divní a jsou těžko akceptovatelní konvenční společností, která není schopna otevřenější tolerance, ale sama je obětí bezbřehé omezené hlouposti.

Určitým zklamáním bylo, že i tento film, jako snad všechny dnešní americké filmy, dodržel tzv. hollywoodskou křivku - jíž je, že v poslední třetině filmu nastane krize a zdá se, že všechno dopadne špatně - nepřekvapivě u amerických filmů pak ale přesto příběh končí happy endem.

Osudovou peripetií na hollywoodské křivce je zde situace, kdy David pozve Sarah na víkendový večírek svých procovských zbohatlických rodičů a jejich konvenčních přátel a Sarah tam všechny šokuje svou autistickou otevřeností. Z večírku uprchne, a Davidova matka konstatuje, že je to dobře, protože Sarah "je divná". Na což David reaguje: "Právě proto se mi líbí, že je divná. Já jsem sám taky divný."

Sarah jezdí po městě autobusem, ale ačkoliv žije v New Yorku celý život, umí jezdit do bytu k své babičce, kde žije, jen z jediné zastávky. David zase jezdí všude limuzínou s šoférem, kterou mu platí jeho zbohatličtí rodiče, případně taxíkem. Autobusem, jak se přiznává, jezdit neumí.

Na konci filmu se David snaží Sarah, která utekla, dostihnout a promluvit s ní. Utíká před ním právě autobusem, a tak David volky nevolky do vozu také nastoupí. Vytvoří u řidiče frontu, protože se ukáže, že nedokáže z peněženky vybrat dolar sedmdesát pět, který potřebuje na jízdenku. Název filmu "Drobné si nechte" tak v posledních minutách filmu nabude naprosto dojemného významu - ukazuje se, že David všude platil dvacetidolarovkami a reagoval "Drobné si nechte", protože prostě není mentálně schopen dát dohromady z peněženky menší částku. Autisté zápolí s nejrůznějšími problémy, ale jsou to taky lidi. Film opravdu končí happy endem, a tak tomu v tomto případě také mělo být. 

0
Vytisknout
11731

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2017