Nejen pár súr, a nejen k doložení věroučných pohnutek ke stěží vysvětlitelnému tragickému činu v Manchestru

25. 5. 2017 / Miloš Dokulil

čas čtení 15 minut

Ne že vždycky pravda přichází odněkud „od lesa“. Ale zdánlivě zprvu společně odbočíme. A to do několika vzájemně nikoli nutně provázaných oblastí. Uvědomme si, kolik se toho jenom během 20. a na počátku 21. století kolem nás změnilo. Aniž mám v úmyslu dosazovat do té charakteristiky učené termíny, nazvat to jinak než „exponenciálou“ nelze. Jde o křivku, která se na grafu vine nejdřív skoro stále vodorovně (tedy – jako horizontála – bez nápadných změn ve sledovaných ukazatelích v čase), aby se zakřivovala stále víc do vertikály (a tedy směrem k vrcholu vytčených mezí pro graf), a potom stále překotněji k většímu počtu a kvalitě těch předem dokonce netušených změn; a to ve stále kratších intervalech času. Jen pár letmo nadhozených, ale pádných a dnes již stěží adekvátně představitelných příkladů…

Teprve těsně před koncem 19. století došlo k objevu první částice atomu (elektronu); a trvalo tři desetiletí, než tu byl výchozí model atomu s možnými celkem třemi částicemi. O necelá dvě další desetiletí svět již pak poznal atomovou pumu! K znovuobjevení DNA (jako nositele biologické informace) došlo roku 1943; aniž hned vědci dokázali poznat složitou strukturu této sloučeniny. Před koncem 20. století jsme již věděli, jak vypadá lidský genom. Na začátku 20. století (v jeho prvním desetiletí) se vzneslo první letadlo. Tehdy bylo nanejvýš jen „verneovkou“ uvažovat třeba o pobytu člověka na Měsíci! A jen mimochodem budiž teď řečeno, že řada nevyléčitelných chorob je již vyléčitelná; anebo již v civilizovaných zemích masově nehrozí dětská úmrtnost. Ještě za 2. světové války (roku 1943) se nesměle zrodil první počítač. A dnes se již děti rodí málem s tabletem v kolébce!

Do druhé světové války také Evropa ještě sociálně žila v patriarchátu. Pro nemálo nejen evropských států začala konečně po roce 1945 nastupovat rovnost obou pohlaví; ale stále ještě se sňatky vesměs církevním způsobem. Ve zmíněné oblasti v dnešní době mnoho dvojic žije dokonce i mimo civilní formu sňatku, a tedy „partnersky“. Přitom se žije jaksi „rychleji“ a běžně existenčně zajištěněji; s většími nároky na intelektuální způsobilost „zařadit se“ do společnosti. Stále více lidí žije především v kulturně vyspělých oblastech ve městech. Hromadná výroba vyžaduje náročnější „fortel“ jak organizačně, tak přímo ve vlastních dílenských procesech. Stále dramatičtěji nad provozním kapitálem bdí kapitál finanční. Vzájemných mezilidských kontaktů díky masové dostupnosti třeba televize spíše ubylo. Je také v civilizovaném světě „Západu“ srovnatelně mnohem méně municipálních kontaktů, odborářské aktivity, anebo politické práce přímo „v terénu“, než tomu bylo ještě třeba o dvě či tři generace dříve. (V řadě muslimských zemí ještě setrvává nejen patriarchát, ale přímo i občansky feudalismus. Vysoká a nekontrolovaná porodnost znemožňuje v nich uplatnění pro všechny, kdo mezitím dospěli.)

Pochopitelně ne každý se v optimálním čase svého života přijatelně „zařadí“. Jsou v Evropě státy, v nichž je třeba i 10 % lidí v produktivním věku nezaměstnaných. A jsou i vyspělé země, v nichž může být nezaměstnaných hned v tom citlivém mladém věku třeba málem celá jejich čtvrtina! Přijatelně pak nebude hned nic jako řešení té existenční situace ve výhledu. Ne že by tohle řešila „sociální síť“. Nezaměstnaností postižení mladí (i starší) lidé nevidí často pro sebe jiné řešení než radikální. Mají k tomu předpoklady sociální (tou jakoby „vyvržeností“ z normálního občanského a pracovního procesu), psychologické (konfrontováni neúspěchem k pesimismu, bolestínství, ale i k nervózně nabuzovanému radikalismu), a taky přímo intelektuální (zpravidla též nižším vzdělanostním koeficientem, znemožňujícím lepší uplatnění na trhu práce). V tom „západním“ světě náboženství přitom moc útěchy nezaměstnanému člověku nedodá; je kolem něho rovněž dost skepse k nějakým „konečným“ a „zásvětným“ hodnotám.

Především budiž konečně teď taky konstatováno, že muslimský svět, i když může mít pro svou elitu dokonce třeba honosnější kulisy (co všechno lze zaplatit výnosy z ropy!), má zároveň těch zrovna výše uvedených problémů nemálo víc. Již proto, že v muslimských státech nebývá ekonomika šíř diverzifikovaná, aby umožňovala rozvětvenější volbu alternativ pro zapojení do práce. Navíc, a to je nutné teď hodně zdůraznit, žena v muslimském světě nemá rovnocenné postavení s mužem, ani občansky, ani v rodině. Islámské rodiny plodí přitom nesrovnatelně početnější potomstvo, než je tomu běžně na „Západě“, což má další důsledek hned v nárocích na jejich obživu; a potom bude i relativně vůči počtu adeptů o práci ze „západně“ situovaných rodin nesrovnatelně více uchazečů o práci a o postavení ve společnosti v islámském světě. Evropa o tomto nejen humanitárně, ale i existenčně podníceném migračním tlaku až moc dobře ví. A ne že by se islámský emigrant v Evropě mohl hned hravě uchytit, když kromě možná problematické výchozí kvalifikace nebude navíc automaticky určitě ovládat jazyk hostitelské země. (Už samotná ta hostitelská země má svých vlastních nezaměstnaných „ideálně“ jistě aspoň 5 %.)

A máme to tu. Je tu mladý muž, emigrant odněkud ze zcela odlišně žijící země, a nemá zakotvení ani v práci, ani potom v nějaké již své vlastní rodině. Má celou řadu důvodů, aby byl se stavem svého života nespokojený. Existenčně nezakotven, není pak ani sociálně zodpovědně vázán (ani na tu hostitelskou zemi, k níž ho nic neváže!); disponuje sice svým časem 24 hodin denně, ale bez přijatelného uspokojení. Takže se může zabývat až bolestínsky stavem, v němž se nachází; nebo i vztekle, že by něco rozbil nebo někomu nabil, kdyby byla k tomu příležitost… když už není do čeho činorodě „píchnout“. Vzdělání také nebude mít každý takový emigrant na žádoucí výši. A v tom cizorodém prostředí snadno potom toho vykořeněného mladého muže přepadne nutkavá vzpomínka na vlastní náboženskou víru a její v hlavě kolující dogmata. Ne že by ta víra byla některými možnými inspiracemi nějak potenciálně hned i zlověstnou; a to jak pro okolí, tak přímo pro strádajícího mladého muslima v cizorodém a nikoli osobně spásonosném pro něho prostředí. Ale pro některé jedince se víra začne nabízet jako aspoň spásonosný konec stávajících nejistot a strádání. Dokonce zřejmě i tou vizí věčné blaženosti, ze které toho zatím takovému zoufalci nebylo předběžně předvedeno v tomto životě vůbec nic. A muslim má svou víru fixovanou stále do perspektiv nahlížených poznávacím a zvykovým filtrem ze šestého století; s provázáním do veřejně zavazujícího „kréda“. Islám byl od počátku a zůstal dodnes především jistým politickým fenoménem.

*

Nyní si všimneme pár řádků teorie, jaksi „na okraj“. Texty Koránu vznikaly v 6. století a jejich autor, Muhammad, byl zřejmě negramotný (byť inspirovaný jak židovskou, tak i křesťanskou vírou). Přímo v jazykové oblasti přitom disponujeme vždycky nějakým textem, který bude mít nějakou výchozí sémantiku (s výchozími významy jednotlivých výrazů) a syntax (jako formální prostředky zapojující jednotliviny v celek). Nelze ovšem předem vyloučit, že výpověď jednotlivých vět může nárokovat nějak specifickou interpretaci jak některých výrazů či slovních spojení, tak jednotlivých vět; ne-li – z nějak zadaných hledisek – jejich celku. (Vyjdeme níže ze znění koránu v překladu Ivana Hrbka z roku 1972.)

V súře „krávy“ je např. výzva (2.187/191) k zabíjení nepřátel, jenže ještě předchozí verš vymezuje jistá závažná omezení pro takové činění; raději hned jej celý ocitujme, a tučně podtrhněme aktuálně klíčovou myšlenku: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.“ (2.186/190)

Máme tu ovšem – ve zcela odlišně směřovaném kontextu, a bez doprovodných omezujících podmínek – rovněž třeba v súře „žen“ verš: „Nechť tedy bojují na stezce Boží ti, kdož kupují za život pozemský život budoucí! A těm, kdož bojují na stezce Boží a budou zabiti či zvítězí, těm dáme odměnu nesmírnou.“ (4.76/74)

V jedné další súře („kořisti“) je potom bezpodmínečné rozhřešení: „Nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil; a nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou, od Něho přicházející, vždyť Bůh slyšící je, vševědoucí!“ (8.18 /„Vrhání“ může být zde pojato jako „kamenování“ nebo „střílení šípy“./)

V jiné súře – dokonce nazývané súra „Pokání“ – najdeme znovu výzvu k zabíjení modloslužebníků, pokud si nemíní zachránit svůj život kajícností, nábožností a dobrotou; s odkazem na podmíněnou boží milosrdnost: „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.“ (9.5)

Chci věřit, že ty uvedené súry či spíše jejich výňatky snad – i tím svým zde uvedeným sledem – navozují hned od té súry „krávy“ mj. výslovnou výzvu k tomu, aby muslim nečinil bezpráví, což by mělo být vodítkem bez dalšího komentáře (a kéž by zcela obecně a kategoricky). Nelze ovšem přehlédnout, že ten, kdo přijde o život kvůli víře, má Koránem slíbenou posmrtnou blaženost. (I když v tomto bodě se můžeme začít dohadovat, co a jak tou vírou autenticky a věrohodně je, či má být!) Ta další súra ovšem nepřehlédnutelně dává tomu, kdo zabíjí nepřítele, automatické rozhřešení. (Vidíme, že hned zde vytčená výchozí zásada z té súry „krávy“ byla míněna podmíněně a ne kategoricky. Aniž se takto někam eticky dostaneme v 21. století, když ta myšlenka byla ukuta v politickém rámci 6. století.) Pochopitelně i zde posléze citovaná čtvrtá súra (ta „9.“) nejdříve v tom úryvku vybízí Alláhovy stoupence k zabíjení těch, kdo nejsou souvěrci; až potom teprve toleruje konvertity a odkazuje na boží slitovnost!

*

Křesťané mají tuto výchozí zkušenost – bojem potřít náboženskou konkurenci – nemálo trpce za sebou. To, když počátkem 16. století vznikla reformace a ještě o sto let později se třicetiletou válkou mělo – ve Střední Evropě – rozhodnout, kdo z koho. Westfálským mírem z roku 1648 byl vzájemně uzavřen kompromis. Následujícím stoletím – „osvícenstvím“ – se Evropa učila i vzájemné toleranci. Ve 20. století, ještě mezi oběma světovými válkami, začal se pomalu prosazovat názor, že náboženství je soukromou věcí každého jednotlivce. (Přitom islám zůstal dosud tradicí své víry – málem od počátku, brzy po Muhammadově smrti – rozštěpen na dvě klíčové a vzájemně nepřátelsky orientované větve, což trvá, a bez přiměřeného náznaku vzájemné tolerance. Přitom se základní představou, že náboženství je zároveň politikum, takže zůstalo formou „občanství“ a loajalita /či spíše zbožnost/ též ve víře se v muslimských zemích nejednou vymáhá mocensky. /Navenek jsou to vesměs teokracie./ V tomto ohledu islámský svět zatím ještě nevkročil ani do „osvícenské“ tradice Západu. Ani cesta prezidenta Trumpa na Blízký východ nemohla v tomto ohledu zatím navodit aspoň zárodky k postupnému vzájemně aktivnímu soužití bez dalších konfrontací.)

Nuže, a pokud přihlédneme ke všemu, co tu již bylo vyřčeno výše, je asi rovněž patrné, že s rizikem dalších teroristických aktivit v Evropě (ale menší měrou zřejmě i v Americe) pro příští čas se musí již „včera“ setrvale počítat. Možní pachatelé zítřejších teroristických činů si na tom našem „Západě“ v tom běžném usilování o aspoň minimální životní standard nějakou dobu zřejmě přijatelně neporadili; s přihlédnutím pak také k věku (přijatelnými zkušenostmi nevykvašené „mládí“), celkovému intelektuálnímu rozhledu (vzdělání spíše podprůměrné, že?), a také k osobním psychickým dispozicím (u mnohých bude jistá impulzivnost v reakcích, vztek na všechno kolem) jsou pak ochotni řešit svou osobní situaci třeba i dramaticky. Pak asi i proto, že jim k tomu může nabídnout jakoby „zdárné vyústění“ jak přímo třeba představa o následně už blaženém posmrtném životě, tak i nejeden předchozí teroristický útok jako inspirující příklad tohoto „řešení“.

Nejen že se nemáme v tomto ohledu na co těšit. Ale opatrnosti tu není nikdy dosti. A ne že bychom byli schopni předem vytypovat problematické jedince bez výjimky všechny. Když do hlavy přímo nikomu nevidíme… A muslimský Orient (také jižní riskantní cestou, pak z Afriky) vyváží stále další své jaksi „přebytečné“ (nebo pronásledované, či zoufalé) občany do Evropy dál… Takže ta dosavadní rizika zatím určitě nekončí.

0
Vytisknout
6400

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2017