Skutečné nebezpečí současného terorismu

Také vrah může cítit morální převahu

25. 5. 2017 / Roman Kanda

V románu Jonathana Littella Laskavé bohyně je scéna, v níž hlavní hrdina Maximilian Aue, esesácký vrah ukrajinských Židů, vyčítá Němcům v zázemí, že žijí pokrytecky. Všichni ti dobří nevinní Němci, spokojeně usazení v křeslech, v samém srdci klidné domácnosti, konzumují levnou ukrajinskou kukuřici a dojímají se nad zprávami o mrtvých německých vojácích, kteří padli na východní frontě, u Stalingradu. Přitom je ani nenapadne, že mezi levnou obilovinou a nacistickými válečnými zločiny na Ukrajině existuje nějaká souvislost. Určité myšlenky si prostě zapovídají, nepříjemné otázky si nekladou – jen aby nenarušili svou klidnou idylu, jíž se drží tím silněji, čím víc kolem zuří válka. Diví se, spravedlivě se rozhořčují, a především nic nechápou.

Vrah Aue nad nimi pociťuje morální převahu; sám si ušpinil ruce krví, byl takříkajíc „u toho“. Zná špinavé souvislosti, jichž se slušný člověk štítí. Bojoval. Právě tento druh morální převahy vědoucího vraha nad nevědomým pokrytcem představuje ďábelský paradox, který z dvacátého století učinil sled nejhrůznějších zločinů, jimž přečasto nechybělo působivé morální či filozofické zdůvodnění.

Skutečné nebezpečí současného terorismu – jeho přitažlivost především pro některé mladé – tkví pravděpodobně v tom, že kolem sebe šíří podobný druh morální převahy lidí, kteří mají odvahu ušpinit si ruce. Z takové zvrácené odvahy jde strach. V čem však spočívá dnešní pokrytectví „lidí v zázemí“? Například v tom, že západní společnosti sice hovoří víceméně politicky korektním jazykem, ten ovšem jako by chtěl překrýt holou skutečnost: stále přetrvávající politickou a zejména ekonomickou převahu Západu nad zbytkem světa. 

Ta samozřejmě nespadla z nebe. Jedná se o důsledek konkrétních politických a ekonomických rozhodnutí, k nimž by se Západ možná někdy nechtěl znát, počínaje kolonialismem a konče současnou globalizací (která je v leckterém ohledu v podstatě kolonizací ekonomickou). Nahlíženo zevnitř, z pohodlného křesla našich západních domácností (chceme-li se coby Středoevropané počítat k Západu), považujeme za historické štěstí, že je převaha Západu institucionálně rámována liberální demokracií, a jsme na to dokonce pyšní – ale jednak je toto štěstí výsledkem trnité cesty plné temných odboček i zločinů, jednak ani liberální demokracie sama nedokáže zabránit vzniku a vzestupu některých negativních tendencí v podobě neonacismu, populismu a podobně.

Je úžasné, jak vysoká vlna solidarity se vzedmula bezprostředně po teroristických útocích v Manchesteru. Zapamatujme si tento okamžik, i délku jeho trvání. Zřejmě nebude příliš dlouhá, jak už to tak bývá, a přesto má obrovský význam. Odvolávání se na kategorii lidství je v zjitřené situaci sice psychologicky pochopitelné; nicméně mobilizovaná ideologie humanismu může být další formou překrývání skutečnosti, kvůli kterému nikdy nepochopíme, odkud se terorismus bere (ostatně na zločincích bývá nakonec nejděsivější to, jak se nám podobají). Špinavé souvislosti nevidíme, nechceme vidět. Přijali jsme za samozřejmou skutečnost, že Západ diplomaticky, vojensky a ekonomicky zasahuje do událostí v Libyi nebo v Sýrii (ostudná role Ruska by byla samostatnou kapitolou). Ale dokážeme si vůbec představit alternativní svět, v němž by do záležitostí Západu zasahovala mocná Libye nebo Sýrie? Přiznali bychom jim toto právo? Jak bychom reagovali?

Netvrdím, že Západ má vzít na sebe veškerou vinu za dění ve světě. K tomu by se stejně nikdy neodhodlal. Jak by to také mohl provést? Mám jen za to, že z pocitu trvalého ponížení, z bezvýchodnosti, z neznalosti sebe sama vzniká nenávist a z hluboké nenávisti se rodí odhodlání k boji. A to je zlé.

0
Vytisknout
5908

Diskuse

Obsah vydání | 30. 5. 2017